Historická detektivka: Chlebíčková aféra aneb Smrt kolaboranta Lažanského (2)

Osudný den 18. září 1941 připadl na čtvrtek. Alois Eliáš měl podle Klikových vzpomínek společně s úředníky Ctiborem Melčem a Jaroslavem Vorlem předem určit zasedací pořádek. U každého talíře s několika chlebíčky byla připravena jmenovka dotyčného aktivisty, uprostřed stolu pak ještě stála mísa nezávadných chlebíčků, ze které si mohl každý brát podle své chuti.

Předchozí část: Jak vznikl nápad s otrávenými chlebíčky?

Osudná akce

Po příchodu sedmi novinářů všichni zaujali své pozice a začala debata. Aktivistům šlo hlavně o to, aby jim vláda vyslovila plnou podporu. Eliáš se však zpočátku úspěšně vyhýbal diskuzi o politice a probíral hlavně otázky zásobování, pěstování zemědělských plodin a jejich cen. Horlivě diskutovali především Krychtálek, Werner a Lažnovský, který mimo jiné prohlásil, že „vláda se až dosud nepostarala o převýchovu národa“. Také si stěžoval, že aktivistickou práci vlastně zatím prováděli jen novináři a že „v národu vzniká dojem, že jsou zaprodanci Němců a zrádci národa a visí ve větru jako utrženci“.

Krychtálek poté Eliášovi řekl, že by si protektorátní vláda měla vzít příklad ze Slováků a jejich spolupráce s Třetí říší. Ministerský předseda však nic konkrétního neslíbil a diskuze skončila asi po hodině bez hmatatelného výsledku.

Novináři si pak stěžovali, že kvůli neustálému přísunu jídla vlastně nebylo možné něco pořádně projednat. Několik dní po schůzce se nic nedělo. Teprve okolo 24. září onemocněli Lažnovský, Vajtauer, Křemen a Krychtálek chorobou, která byla prezentována jako chřipka.

Umírá jen jeden

Svědectví se však různí, takže je těžké odhadnout, jak vše ve skutečnosti proběhlo. Smrtelné následky nemoc měla jen pro pětatřicetiletého Lažnovského, který byl 27. září převezen s podezřením na zápal plic do Vinohradské nemocnice. Přijal jej zde MUDr. Bohumil Svoboda a jako první určil, že jde o břišní tyfus. Dva dny nato byl redaktor přemístěn do bedlivě hlídaného sanatoria SS v Praze-Podolí. Sem potom nacisté odvezli další tři nemocné, přičemž Krychtálek a Křemen ve svých poválečných výpovědích uváděli, že byli v sanatoriu léčeni proti své vůli a jednalo se spíš o internaci. Lékaři jim prý aplikovali injekce, po nichž se jejich stav zhoršil a horečka stoupla na více než 41 stupňů.

Zůstává tedy otázkou, proč vlastně nacisté redaktory do podolského sanatoria umístili – zda je chtěli mít pod kontrolou, nebo za tím bylo ještě něco jiného. Lažnovský nakonec 10. října 1941 zemřel, ale ostatní aktivisté se uzdravili a byli po několika týdnech propuštěni.

Dne 12. října provedli nacisté v Patologicko-anatomickém ústavu Německé Karlovy univerzity pitvu Lažnovského těla. Proběhla pod dohledem lékaře SS, jehož poslal nový zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich, který do funkce nastoupil teprve před dvěma týdny. Výsledky ukázaly, že novinář skutečně umřel na břišní tyfus.

Jeho pompézní pohřeb proběhl o tři dny později ve velké obřadní síni strašnického krematoria. Největší věnec položený u Lažnovského katafalku pocházel od Heydricha a nad rakví promluvil další významný kolaborant – Emanuel Moravec. Mezi smutečními hosty se nacházela celá protektorátní vláda, nyní již s novým úřadujícím předsedou Jaroslavem Krejčím. Eliáš byl totiž ihned po Heydrichově příjezdu do Prahy za své dlouhodobé kontakty s odbojem zatčen a odsouzen k trestu smrti.

Přetrvávající otazníky

Nacisté původně chtěli do žaloby proti Eliášovi zahrnout i zavinění Lažnovského smrti. Odsouzení ministerského předsedy jako sprostého traviče by totiž pro Heydricha mělo zásadní propagandistický význam. Jenže v době procesu ještě vyšetřování zdaleka neskončilo a podíl bývalého ministerského předsedy na této akci nešlo prokázat. Gestapo sice vyšetřovalo také Jaroslavu Eliášovou a profesora Kliku, ale žádné poznatky o jejich podílu na akci nezískalo. Kriminální policie důkladně prohledala vilu Eliášových a paní Jaroslavu vyslýchali 11. října příslušníci gestapa, kteří ji také ve věznici konfrontovali s manželem. Další pátrání ve vile následovalo dva dny poté, přičemž se hledaly i stopy po nějakých jedech, virech či bakteriích.

Nacistům nepomohli ani dva odborníci z ústavu pro tropické nemoci v Hamburku, protože jakýkoliv důkaz spojitosti s údajnou otravou novinářů se nepodařilo nalézt.

TIP: Protektorátní vládní vojsko: Vlastenci, či kolaboranti?

Zhodnocení celé záležitosti s údajnými otrávenými chlebíčky je tedy složité. Podle některých svědectví si navíc Lažnovský stěžoval na nevolnost už 18. září večer. Inkubační doba tyfu trvá 7 až 21 dní, takže pokud by tato svědectví byla správná, musel být redaktor infikován už několik dní před schůzkou s Eliášem. Diagnóza u ostatních nemocných navíc nebyla nikdy oficiálně sdělena a Krychtálek roku 1943 prohlásil, že prý u něj zjistili nějaký druh tropických nemocí, a to jednu indického a druhou afrického původu.

Proti Eliášově účasti svědčí i skutečnost, že šlo o zásadového člověka silně dbalého vojenské cti. Představa, jak někdo takový tráví své politické odpůrce pomocí nakažených chlebíčků, je proto dost obtížná. Je tu však ještě jedna možnost. Celá chlebíčková aféra mohla být jen předem připravenou provokací nacistického policejního aparátu. Pokud ano, tak se svým strůjcům nevydařila.