Galský postrach: České kotlině dali jméno keltští Bójové
Dávná minulost území dnešních Čech sahá až do dob, kdy ještě neexistoval český stát. V této době zde žil keltský kmen Bójů, podle něhož vznikl název Bohemia. Nešlo tedy o staré Čechy, ale právě o tyto dávné obyvatele naší kotliny. To je sice obecně známý fakt – ale jak k tomu vlastně došlo?
Kdy se u nás Keltové objevili? To je těžká otázka, protože nemůžeme určit nejen přesný rok příchodu, ale těžko se trefujeme i do století. Zhruba to lze odhadnout na 4. století před Kristem, tedy zhruba před 2 400 lety. Kolem roku 400 vycházejí zpoza pomyslných kulis na jeviště českých dějin. Keltové jsou sice stále hodně tajemní a víme o jejich životě vlastně jen útržky, ale ve srovnání s anonymitou pravěkých společností už to nejsou jen tušené stíny, ale skuteční lidé z masa a krve. Keltům se někdy říká také klasici barbarského světa. Do dějin vstupují jako první pojmenovaní a písemně historicky zaznamenaní obyvatelé středoevropského vnitrozemí. Kolébku Keltů bychom našli v zemi, kde pramení Dunaj. Na sever od Alp někde mezi východní Francií a Čechami.
Dobývání území
O Keltech nepsal nikdo menší než „otec dějepisu“, Řek Hérodotos z Halikarnassu už v 5. století před Kristem. Své rozsáhlé historické a místopisné dílo nazval Histories apodexis, tedy Výklad zkoumaného. Podle jeho zpráv žili Keltové neboli Keltoi v zemi zvané Keltiké. Česky bychom mohli říct: Keltsko. Jeho zpráva je důležitá i v tom, že upřesňuje datování. Dokládá, že v jeho době znal antický svět jenom Kelty středoevropské, tedy vnitrozemské. Nezažil je dosud na mořském břehu jako obávané dobyvatele.
Keltové se totiž představili antickému světu jako náramně drsní, neohrožení válečníci. Řekové a později i Římané byli zděšeni tvrdostí keltských útoků. Vyděsila je možná i odvaha, s jakou v armádách Keltů bojovaly ženy po boku mužů, a zděsili se i nad keltským kořistnictvím – lačným jako bezohledným.
Tři kmeny (či etnické skupiny, chcete-li) budily na jihu evropského kontinentu skutečnou hrůzu: Peršané, Skythové a Keltové. Řekové se smáli, že kopí Keltů nemají průraznost. Opravdu, jejich hroty byly ze železa příliš měkkého a po několika úderech se ohnuly. Jenomže keltští bojovníci ohnuté špičky svých zbraní za pochodu narovnávali nohama a nenechali se ničím zastavit. Kopí (latinsky gaesum) mělo dřevěnou botku a dosahovalo délky přes dva metry. Nebylo samozřejmě jedinou keltskou zbraní. Používali například takzvané velitelské mečíky, jakkoliv šlo více o odznak moci než o skutečnou zbraň.
Odvaha a odhodlání
Kromě toho však Keltové měli i pevný železný meč jako bojový nástroj. Jeho délka se někdy blížila jednomu metru. Ukládal se do pochvy, kterou v pozdějších časech bohatší vrstvy nechávaly i umělecky dekorovat. Proto se ve 2. století před Kristem mluví o „stylu krásných mečů“. A měli i další zbraně: oštěpy, luky a šípy. Typickou zbraní býval prak, do nějž se jako munice používaly oblázky. Římané sice pomlouvali štíty Keltů (jsou prý jen slabou ochranou, protože pořádným oštěpem legionáře lze prorazit i dva tři najednou), ale Keltové poničené štíty odhazovali a brali si nové, lemované často bronzovým plechem, se střední bronzovou puklicí chránící ruku.
Vedle pěších jednotek vyzbrojených spíš skromně bojovalo na všech frontách keltské vozatajstvo – útvary lehkých dvoukolých kár, tedy jízdní sbory postavené z příslušníků keltské aristokracie. Ti dovedli v největším trysku obrátit koně a smést nepřítele smykem káry. Za jízdy pobíhali vozatajové po ojích, stavěli se na jho, skrývali se za těly hřebců a nečekaně vnikali do týlu nepřítele, aby vzápětí mizeli jak stíny. V dalších stoletích ovšem Keltové používali i regulérní jezdce na koních bez vozů.
Hluk a valící se masa
Hrůzu u protivníků vzbuzoval nenapodobitelný ryk keltských útočících vojů – doslova ohlušující řvaní smíšené s hlasitým troubením na rohy a dlouhé válečné trouby. „Vzhled keltského vojska a hluk, které způsobovalo,“ napsal Řek Polybios, „naplňoval děsem. Rohů a trub bylo nespočetně, zároveň vojsko tropilo takový povyk, že nejen přehlušoval zvuk hudebních nástrojů a volání vojáků, ale dokonce i okolí znělo ozvěnou, jako by se k tomuto hřmotu připojovalo...“ Postrachem se stal také rozšířený a známý keltský zvyk uřezávat hlavy přemoženým.
Souvisel s dávným kultem hlavy – jeho stopy se nalézají po celé někdejší oblasti Keltů. Podle jejich představ byla hlava nejdůležitější částí lidského těla a patrně i sídlem duše. Vlastnit hlavu nepřítele znamenalo ovládnout ho celého. Z tohoto názoru vznikla a rozmohla se jakási sběratelská vášeň.
Někteří badatelé označují proto Kelty jako „lovce lebek“. Bojovníci odcházeli z bitevního pole s co nejpočetnější kolekcí uřezaných hlav. Nepřátelské hlavy přibíjeli na dům jako viditelné znamení statečnosti jeho obyvatele. Hlavy byly často balzamovány a v domácím prostředí tvořily sbírku udatného veterána. Lebek nepřátel se užívalo jako číší při kultovních slavnostech a při této příležitosti sloužily i jako ozdoba. Při oslavách je Keltové rozmisťovali po hodovních halách či kolem nich.
Dvě stě let dobývání
Římané jim říkali Galové a od tohoto pojmenování vznikl i Tumultus gallicus, čili galský postrach. Keltský nápor trval dvě století. Nejvíc je lákaly nejbohatší kraje Evropy – jih a jihovýchod. Z Řecka a Itálie se už v době halštatské dostávala do pravlasti Keltů spousta přepychového zboží – od zlatých a bronzových šperků přes nejjemněji tkané látky až po amfory s vínem a taky nádherné etruské zobákovité konvice. A postupem času si je Keltové chtěli brát sami – ne kupovat od obchodníků. Snadná kořist se stala heslem a železná zbraň praporem dobyvačné války.
Co bylo příčinou keltského tažení? Na jedné straně silné přelidnění (na poměrně malém území se tísnil kmen vedle kmene a také patrně kmen proti kmeni bojoval), nedostatek půdy a obživy. Kam to mohlo vést? Jedině k masovým odchodům početných skupin za daleké obzory, za nadějí na nová sídla, pole, zemi. Byly to pochody se zbraní v ruce, neboť půdu ani obživu nikdo dobrovolně nevydá, pochody, které přerostly ve valící se záplavu, šířící hrůzu – Tumultus gallicus.
Ale Keltům nešlo zdaleka jenom o hledání nového domova. Stali se z nich draví kořistníci. Zvykli si na divoká tažení a na svévolné hospodaření v bohatých jižních zemích. Lákalo je drancování a při něm snadno nabytý lup a snadná obživa. Prostě kořist všeho druhu, kterou někdy nosili napíchnutou na svých pověstných kopích.
Roku 225 př. n. l. uštědřily římské armády Keltům jednu z rozhodujících porážek v bitvě u Telamonui na etruském pobřeží. Roku 195 př. n. l. pak shořela severoitalská keltská pevnost stojící na místě dnešní Boloně. Brzy poté se války s Kelty přenesly do krajů, odkud se kdysi útočníci vydali za výboji. Někdejší dobyvatelé se nyní sami museli bránit za svými hradbami před odvetou stále mocnější římské říše. Ta měla ovšem zájem pojistit se před nebezpečím nových vpádů jednou provždy. Proto v posledních desetiletích před počátkem nového letopočtu obsadily římské legie někdejší keltské državy až po linii horního Dunaje a Rýna.
Kam se poděla bojovnost a nepřemožitelnost Keltů? Gaius Julius Caesar například ve svých Zápiscích napsal: „Působila zde i změna podnebí. Bojovníci, kteří žili po generace ve studených a vlhkých krajích střední Evropy a nyní se ocitli v teplém a laskavém pásmu Středozemního moře, prodělali vlastně škodlivou změnu, neboť zdejší příjemné prostředí ubírá ne-li na odvaze, tedy aspoň na houževnatosti...“ Další příčinu spatřoval Caesar v keltské nejednotnosti, kmenové i osobní nesvornosti. Těmito vlastnostmi Galové přímo prosluli. Na rozdíl od Římanů, kterým byla v té době republika vším a služba vlasti byla prvořadou věcí každého, vytvářeli Keltové jenom větší či menší skupiny, častěji znepřátelené než spojenecké.
Češi poprvé na scéně?
Jméno Bójů se vlastně poprvé objevuje v době, kdy Keltové bili Římany jako žito. Římský historik Titus Livius líčí, kterak se Keltové vydali do Itálie přes alpské velehory: „Do té doby nebyly Alpy po žádné cestě skutečně překročeny.“ To ovšem Livius přehnal, protože odedávna proudily přes alpské průsmyky kupecké karavany. „Nyní se jimi hrnuly vojenské sbory. Za novou zemí šly nejrůznější keltské kmeny – Insubrové, Cenomanové, Lingonové, Senonové...“
Nás budou zajímat nejspíš Bójové, kteří okupovali kraj kolem etruského města Felsiny. „To podle nich změnilo jméno na Bononii (dnešní Bolognu).“ Jen část těchto dobyvatel se v nových krajích usazovala, ostatní táhli dál a předcházel je onen Tumultus gallicus. Vždyť kmenové jméno Bójů znamená Strašní. Mezi bitvou u říčky Allie roku 390 př. n. l., po které následoval keltský útok na Řím, a bitvou u Telamonu roku 225 př. n. l. se odehrál keltský nástup a ústup.
V písemných pramenech se jméno Bójů v souvislosti s Čechami objevilo až v poslední čtvrtině 2. století před Kristem. Zmínil ho Řek Strabón, autor mnohasvazkové Geografiky, který zachytil výňatky z díla svého kolegy Poseidonia z Apameie. Tento Poseidonios procestoval kdejaký kout tehdy známého světa, kromě toho pobyl i ve zmíněném Keltsku. V některých končinách mu poněkud činila problémy aklimatizace: „Těžko jsem si zvykal na obyčej galských náčelníků předvádět svou sbírku uťatých hlav...“
Jedna z jeho zpráv se týká i našeho území. Římané začali vytlačovat Kelty z Itálie, ovšem kdesi západně od Čech je odrazili Bójové, proto chtěli roku 192 př. n. l. zničit i jejich město v Itálii Bononii (Bolognu). Šlo v té době o nejvýznamnější boj na italské půdě. Co bylo pak? Část Bójů patrně splynula se zdejším obyvatelstvem, ale část odešla. Kam? Těžko říct, protože kmen Bójů vynikal mimořádnou pohyblivostí. Můžeme se však domnívat, že postupovali jednak k severovýchodu do Podunají a jednak k nám do Čech. A té zemi dali první jméno, které se v dějinách dochovalo: Boiohaemum čili Bohemia.
