Negramotní, ale nadčasoví barbaři: Co všechno jsme zdědili po Keltech?

Lidé mluvící keltským jazykem sídlili na území Čech a pravděpodobně i Moravy zhruba do přelomu letopočtu. Kdy však na místo dorazili? To bohužel nevíme, protože nedokážeme ani přesně zmapovat, kdy vlastně keltské etnikum vzniklo. Jeho příslušníci sice v řadě řemesel dosáhli technologické dokonalosti, ale vlastní písmo nikdy nevyvinuli a nezanechali po sobě písemné památky.

Keltské dějiny tak převážně halí mlha a historici se musejí spoléhat na zprávy antických autorů. Ti ovšem o Keltech neměli příliš přesné informace, a často je navíc záměrně upravovali ať už z důvodů ideologických, politických, či literárních. Velká část antických záznamů je také značně pozdní, takže se jejich pisatelé vlastně ohlíželi za minulostí. 

První nejasné zprávy o Keltech zaznamenali Řekové v 6. století př. n. l., ale o existenci etnika severozápadně od své domoviny se tou dobou spíš jen dohadovali. Konkrétní představu získali kolem roku 387 př. n. l., kdy desítky tisíc drsných keltských válečníků přitáhly do severní Itálie a bez větších problémů dobyly i Řím. Ten měl sice ještě daleko do pozdější podoby, přesto již patřil k velkým civilizovaným centrům antického světa. Keltové město neobsadili ani se jej nesnažili dlouho udržet, započali tak nicméně rozsáhlou expanzi, jež vyvrcholila v následujících dvou staletích tažením na Balkán. Postupně při ní osídlili současné Maďarsko, Francii, Španělsko, velkou část severní Itálie, jih Německa a v Malé Asii založili království Galatia, dnešní Turecko.

Kdo je vlastně Kelt?

Je třeba mít na paměti, že ne každý člověk hovořící keltštinou musel být nutně Keltem. Kultura i jazyk se šířily ve vlnách a etnika se promíchávala stejně jako kmeny. Otázkou proto zůstává, koho lze za Kelta označit. Hrál mezi kmeny roli nějaký pocit sounáležitosti? Nebo byl podstatný hlavně fakt, že se dotyčný za Kelta sám považoval? A když někdo hovořil keltským nářečím, ale přitom vyznával třeba řecké bohy a jinak vedl římský způsob života, tak byl vlastně kým? Bez problémů se mohlo stát, že původně germánský či nezařazený kmen přijal keltské zvyky, ať už dobrovolně při kulturní a obchodní výměně, nebo pod válečným nátlakem. Po kolika generacích ho v takovém případě můžeme počítat mezi keltské? 

Předpokládá se, že společnost, která si osvojila zvyky a jazyk kulturně silnějšího etnika, postupně zhruba během dvou generací zapomněla obyčeje svých předků a přizpůsobila se nové situaci. Ostatně dělo se to i při moderních migracích v 19. či 20. století. Pro zjednodušení se proto za Kelta považuje ten, kdo se k etniku sám hlásil. Nicméně také víme, že se původní kultura nedá úplně vymazat, přičemž tu nově přijímanou často silně pozmění a vznikne unikátní mix. Platí tedy, že se Keltové v Čechách od Keltů na území současné Francie zřejmě lišili tolik jako dnes třeba Češi od Rusů.

Mezi kmenem a svazem 

Pro nás je zajímavé, že se tažení v severní Itálii zúčastnil i kmen Bójů, spojovaný právě s naším územím. Kromě toho jej různí římští autoři zmiňují i ve spisech o Panonii (dnešním Maďarsku) či jižním Německu. Je tedy možné, že po vyhnání ze severu Apeninského poloostrova putovali Bójové z místa na místo a usídlovali se v jednotlivých zemích. Příběhy o migrujících kmenech však měli antičtí a později renesanční i obrozenečtí autoři v oblibě, aniž by je často zakládali na jakkoliv podložených informacích.

Podle zápisů se názvy různých kmenů běžně vyskytovaly na více místech Evropy a můžeme se jen domýšlet, jak k tomu došlo. Reálně je navíc možné, že Bójové sídlili ve všech uvedených oblastech naráz, tedy od jižního Německa přes Čechy, Moravu a Rakousko až po Maďarsko. Pojmenování „Bójové“ by pak ovšem nesloužilo coby název kmene, nýbrž kmenového svazu.

Negramotní, ale nadčasoví 

Jediný dochovaný soudobý záznam o středoevropských Bójích – tj. nikoliv těch v severní Itálii – pochází z fragmentů od historika Poseidonia. Podle něj sídlili někde v Hercynském lese, mezi Schwarzwaldem a Karpaty, a koncem 2. století př. n. l. tam údajně odrazili tažení germánských Kimbrů a Teutonů. Další zprávy máme až z 2. století n. l., kdy například římský historik Tacitus označuje zemi markomanského krále Marobuda jako Boiohaemum, tedy někdejší domov Bójů: „Jméno Boiohaema dosud trvá a svědčí o dávných dějinách země, i když se obyvatelstvo změnilo. Markomané získali svá sídla vlastní zdatností poté, co odtud byli vyhnáni Bójové.“ Z uvedených vět nicméně nevyplývá, že Markomani Bóje vytlačili – mohli klidně přijít až poté, co Keltové oblast z neznámého důvodu opustili.

Z čistě genetického hlediska nám tedy Keltové nezanechali téměř nic, ale mnohem výrazněji se do historie zapsali svým inovátorstvím. Ačkoliv byli negramotní, vyráběli nástroje, které v mnoha ohledech snesly srovnání s produkty tehdejší vyspělé antické civilizace. Četné postupy od ní sice převzali, ale spoustu dalších vyvinuli nezávisle: Byli vynikajícími šperkaři, kováři či skláři. 

Dohnat předchůdce

Pozdějšímu slovanskému obyvatelstvu v našich krajích však Keltové nezanechali téměř nic. Svým způsobem je to pochopitelné, protože mezi odchodem Bójů a příchodem Slovanů zde zhruba půl tisíciletí sídlili Germáni. Historici často doufají, že si jednotlivé kultury předávají znalosti a bude existovat jistá kontinuita – obzvlášť přechod mezi Germány a Slovany zřejmě proběhl postupným převrstvením. Bohužel se zdá, že germánské etnikum za Kelty v lecčem zaostalo, k předání řady výrobních postupů vůbec nedošlo a mnoho znalostí se ztratilo. Srovnáme-li pak středoevropské Bóje se Slovany, dohnali druzí jmenovaní své starší předchůdce až mezi 9. a 10. stoletím.

Éra Keltů nejen u nás, ale v celé Evropě se dělí do dvou základních období: Zhruba od 8. do 5. století př. n. l. trvala starší doba železná, zvaná též halštatská. Poté nastoupila krize a pravděpodobně i velká výměna obyvatelstva, spojená s migrací po celém keltském území. Od konce 5. století př. n. l. pak mluvíme o mladší době železné neboli laténské. 

Oppidum od slova obejít

Už v době halštatské se u nás nacházela keltská hradiště: V podstatě šlo o vyvýšené lokality ohraničené opevněným valem a kamennou hradbou s dřevohlinitou výplní. Nesnesly sice srovnání se středověkým hradem – kameny byly většinou položené na sucho nebo jen spojené hlínou či jílem – ale z technického hlediska překonaly i velkomoravská hradiště, obehnaná převážně valem s palisádou. Na rozdíl od Slovanů, kteří svá sídla stavěli především v údolí řek, vyhledávali Keltové kopce a návrší, i když se usazovali také v blízkosti větších toků coby důležitých dopravních tepen. V době halštatské stála v Čechách největší známá hradiště v Minicích, na vrchu Vladař, a především v Dolních Břežanech poblíž Vltavy, kde vzniklo oppidum Závist.

V dnešní České republice bychom našli šest oppid v Čechách a dvě na Moravě.

Vyššího stupně stavebnictví pak Keltové dosáhli v posledních dvou staletích před Kristem, kdy vybudovali soustavu známých oppid. Latinský název použitý Caesarem vznikl ze slov „ob“ a „pedes“, volně přeloženo „obejít“, a v podstatě označoval malá opevněná města, kde hradiště fungovalo jako hlavní pevnost. Zmíněné obce samozřejmě vznikaly postupně: Někdy vyrostly z menší osady, jindy kolem bývalého hradiště, jako v případě zmíněné Závisti. Oppida se často rozkládala na vrcholcích kopců či kolem nich, ale některá už také stála v údolí řek. 

Konečně hezčí keramika

V době halštatské zpracovávali Keltové hlínu na výrobu keramiky bez použití techniky, tedy vymačkáváním nebo sestavováním z hliněných válečků. Teprve na začátku doby laténské zřejmě potulní hrnčíři od příbuzných keltských etnik ze západní Evropy přinesli do Čech znalost hrnčířského kruhu. Keltům zpočátku sloužil pouze k dokončování výrobků a teprve postupem času se na něm naučili vytvářet nádoby, zejména ty jemné stolní. Práce s kruhem ve výsledku přispěla k jakési standardizaci: Keramika získala typický tvar, byla mnohem pravidelnější a hezčí. Slované na druhou stranu hrnčířský kruh zřejmě využívali až od konce 8. století.

Aby si nádoby po vytvarování zachovaly formu, musely se vypálit při teplotě mezi 500 a 800 stupni. V halštatu k tomu sloužila ohniště či jednoduché pece, zatímco v době laténské už se po Čechách rozšířily pece dvoukomorové: Oheň hořel ve spodní části a nahoru se vkládaly výrobky. 

Středověk na dosah meče

Ačkoliv doba železná dostala jméno po tvrdém kovu, byl dotyčný materiál velmi vzácný a jeho zpracování patřilo k vrcholnému umění keltského lidu. Celý proces od těžby rudy přes hutnictví až po vykování nástrojů, zbraní či zbrojí byl mimořádně náročný a složitý. Nicméně jen v Čechách máme doloženo šest hutnických pecí z doby laténské, včetně Mšeckých Žehrovic.

Keltské zpracování železa dosahovalo výjimečné úrovně, takže jejich výrobky leckdy zřejmě obdivovali i civilizovaní Římané. Zejména výzbroj elitních jezdců v lecčem připomínala středověké rytíře: Chránili se oválným či kulatým štítem, oblékali kroužkovou nebo šupinovou zbroj, na hlavě měli přilbu a v ruce kopí, oštěp, případně meč. Keltové pravděpodobně vynalezli techniku damaskování, tedy skládání fosforového železa a uhlíkové oceli, jímž se zajišťovala pevnost a zároveň odolnost čepele meče. Metoda se pak v raném středověku rozšířila, přičemž se takto vykované zbraně považovaly za špičkové a určené výhradně elitám.

Především barbaři 

Keltové většinou používali dlouhé dvoubřité meče, o nichž Caesar psal, že příliš nevydrží. Zřejmě šlo ale spíš o válečnou propagandu, protože podle nálezů byly keltské výrobky naopak velmi kvalitní. Problém Keltů spočíval v tom, že bojovali poněkud barbarsky, takže nemohli lépe secvičené římské armádě čelit. Vojensky se zviditelnili především při zmíněném tažení do severní Itálie, proti Římu a při několika dalších výpadech, kdy překvapili civilizované říše. Ve skutečnosti však zůstávali divokým národem bez organizovaného vojska a trpěli horší morálkou i disciplínou. Proto se ve starověkém světě uplatnili zejména jako vyhledávaní žoldnéři a nikdy nezaložili velké impérium, jež by se mohlo rovnat svým antickým protějškům.

Vedle již popsaných řemesel vynikali i v dalších oblastech: Byli například zdatnými kovolitci či šperkaři a kromě železa dovedli pracovat také se sklem, což bylo v jejich době pozoruhodné. Zručně si počínali rovněž při práci s textilem a při výrobě oděvů. Uměli zacházet s netradičními materiály, například s druhohorní usazeninou zvanou švartna, s kostmi či parohy.

TIP: Po stopách Keltů u nás: Jak se žilo v dávné Bohemii?

Zároveň razili mince, díky nimž se pak dobře orientovali v místním i dálkovém obchodě, takže předčili pozdější Germány a Slovany (viz Mince a obchod). Lze proto jedině litovat, že kvůli nedostatku písemnictví nevíme o svých předcích víc a že mnohé nadčasové postupy či technologie zmizely z našeho území spolu s nimi.