Elegán v base: Hudebník R. A. Dvorský doplatil na zášť komunistů

Do rodiny Antonínů se syn Rudolf narodil 24. března 1899 ve Dvoře Králové nad Labem. Toto místo se pro něj stalo zcela zásadní, že si ke svému rodnému příjmení přidal jméno „Dvorský“. Nejprve ho používal jako umělecký pseudonym, od roku 1925 si ale vyřídil úřední náležitosti nutné k tomu, aby se jím mohl vykazovat i v občanském průkazu. 

Od dětství bylo jasné, že má hudební talent. Hudba se stala jeho láskou, vášní a posléze i profesí. První skladby složil už ve svých šestnácti letech, a přestože vystudoval obchodní školu a nastoupil do práce jako úředník, rozhodl se odejít do Prahy a zkusit „něco s hudbou“.

Start v kabaretu 

A to se mu podařilo, když spolu s prací redaktora v hudebním nakladatelství pronikl coby interpret do kabaretu Červená sedma. Působili tam tehdy velmi populární zpěváci a hudebníci Karel Hašler a Jiří Červený a kabaretní scény patřily k oblíbeným kulturním scénám. V té době již několik let vysílal Československý rozhlas, díky kterému se mohla i hudba „z Prahy“ dostat do všech koutů země. K popularitě mladého hudebníka tak přispěl i jeho rozhlasový pořad, ve kterém zpíval s doprovodem a hrál na klavír. 

Poválečná léta byla lemována nejen vznikem Československé republiky, vlastního státu, ale také rozvojem kulturních aktivit. Dvorskému bylo pětadvacet let, když založil svůj první orchestr Melody Makers, se kterým vystupoval v různých pražských nočních klubech. O pět let později založil a další desetiletí vedl orchestr Melody Boys, který koncertoval v pražských luxusních hotelech, kavárnách a v letních měsících také v lázeňských městech. 

Šaramantní R. A. Dvorský se stával nepřehlédnutelnou hvězdou a dokázal se obklopit dalšími umělci zvučných jmen, mezi nimiž bychom našli například Inku Zemánkovou, sestry Allanovy, Vlastu Buriana, Hanu Vítovou či Zitu Kabátovou. Ve třicátých letech byli Melody Boys nejpopulárnějším orchestrem a jejich koncerty na Barrandovských terasách také pravidelně vysílal Československý rozhlas. Svým repertoárem, ve kterém kromě jazzu a swingu nechyběly ani lidovky, dokázal oslovit všechny věkové kategorie. 

Svět filmu 

Rychlý rozvoj filmového průmyslu a triumfální vstup zvukového filmu umožnil R. A. Dvorskému další uměleckou cestu. Nahrával hudbu k prvním českým zvukovým filmům. Z jeho písní Cikánka či Pohádka mládí se staly hity. Sám Dvorský si také ve filmu zahrál. Některé z nich – například U poklady stál, Dobrý voják Švejk či Lízino štěstí, si popularitu u diváků stále drží a patří mezi stálice televizních vysílání. 

Šíře záběru, příhodné podmínky a především podnikatelský talent R. A. Dvorského a jeho nasazení vyústily v nezvratné: koncem 30. let založil hudební nakladatelství. Dvorský vydával mimo jiné písně Voskovce a Wericha a k dovršení jeho mimořádné pozice v uměleckém světě přispělo i to, že získal angažmá v centru tehdejšího společenského života – v pražské Lucerně. Nikoho nepřekvapilo ani to, že si ve filmu Krb bez ohně (1937) zahrál hlavní roli. 

Konec éry 

Nástup nacistů k moci znamenal nejen pro R. A. Dvorského zásadní změnu. Goebbels vztah k jazzu formuloval v červnu 1939: „Jediný příspěvek Spojených států ke světovému kulturnímu dědictví představuje pouze zjazzovaná černošská hudba, která vlastně vůbec nestojí za pozornost.“ Bylo jasné, že je tím swingová a jazzová hudba označena za nežádoucí. V prvních létech ji alespoň trochu tolerovali. Dvorský absolvoval koncertní turné, a když se svým orchestrem zahrál písně kolínského kapelníka Františka Kmocha – který byl vnímán jako symbol českého vlastenectví, jeho popularita stoupla – a to i u mladé generace. 

Snaha přežít 

I přes různá nacistická cenzurní opatření si Dvorský zahrál spolu s orchestrem v několika filmech, např. Madla zpívá Evropě (1940) či ve filmu Kristián (1939). Pro německou gramofonovou společnost natočil několik českých lidových písní s německými texty, např. Jetelíček u vody nebo Čtyři páry bílých koní. Jeho snaha „nějak přežít“ tak nevybočovala z dobového kontextu. Nemáme informace, že by vyloženě kolaboroval s nacisty, ale stejně tak se nezapojil do odbojových aktivit. Na jedné straně stál Karel Hašler, kterého nacisté poslali do koncentračního tábora, a herečka Anna Letenská či spisovatel Vladislav Vančura, kteří skončili na popravišti. Na druhé straně se nacházeli aktivističtí kolaboranti z řad novinářů. Někde mezi tím se pohyboval R. A. Dvorský… 

Jeho kariéra a popularita pokračovala i během těch těžkých let. Mezi ústupky, které ve své apolitičnosti dělal, patřily také koncerty pro dělníky pracující v tzv. nuceném nasazení. Dokonce za to v roce 1943 dostal čestný diplom Národní odborové ústředny zaměstnanecké. Na jednom z koncertů, který se konal ve studené tovární hale, však onemocněl zápalem plic. Důsledky zahrnovaly i otevřenou plicní tuberkulózu. Léčba trvala několik měsíců a hrozilo, že Dvorský už zřejmě nebude moci zpívat. V dubnu 1945 rozpustil svůj orchestr a až do roku 1946 pobýval po nemocnicích. 

Po válce 

Přestože radostné osvobození v květnu 1945 a konec 2. světové války prožil Dvorský v nemocnici, atmosféra po válce mu přála. Sympatie k americké armádě se projevily i v poptávce po swingové a jazzové hudbě. Skvělou šanci dostal i díky smlouvě s jedním z největších amerických hudebních nakladatelství Mills Music. Dvorský měl mít přístup k největším soudobým americkým šlágrům, recipročně se mohl se svými autory představit v USA. 

Jak už to občas v životě bývá, radost a úspěch doprovázely obtíže a smutek. To se tehdy stalo i Dvorskému. Nadějný projekt přerušila smrt Dvorského jediného syna. Pětadvacetiletý hudebník stál na počátku slibné dirigentské kariéry a působil jako asistent Václava Talicha. Zdrcenému Dvorskému se zhoršil zdravotní stav a ocitl se opět na několik měsíců v nemocnici. Zbyl z něj zlomený a apatický člověk, kterého jaksi minul i komunistický únorový převrat roku 1948. 

Nové pořádky 

Velmi brzy však zjistil, že ať se chová, či jedná jakkoliv „apoliticky“, nový režim si ho stejně vybral za nepřítele. Elegán s motýlkem coby součást tzv. buržoazního světa představoval jeden ze symbolů první republiky. Navíc se na seznamu nežádoucího umění ocitl i jazz, o kterém „soudruh hudební vědec“ Antonín Sychra napsal: „Setkáváme se v jazzu se všemi typickými rysy úpadkové buržoasní hudby.“ Na některých místech už komunisté zakázali tančit boogie-woogie s oddůvodněním, že jde o černošskou hudbu. Tažení proti jazzu pokračovalo. 

Na kolenou 

Hned po únoru 1948 přišel R. A. Dvorský o své nakladatelství. Znárodnili ho a on sám se stal pouhým referentem. Nejprve ho zaměstnali v Hudební matici a po jejím brzkém zrušení pracoval v nakladatelství Orbis. Přestože se snažil žít nenápadně a k politice se nevyjadřoval, uvědomoval si, že už sama jeho existence bude do budoucna problémem. Začal přemýšlet, jak se dostat z totalitního komunistického státu pryč. A když mu americký nakladatel Jack Mills – ten, se kterým měl již dříve spolupracovat – nabídl, že když přijede do USA, nezůstane na dlažbě, rozhodl se. 

Československé úřady mu legální odchod na Západ zakázaly. Zbýval jen útěk. Dvorského přítel Pavel John pracoval jako radiotelegrafista u Československých aerolinií. Znali se velmi dobře přes Johnovu manželku, která dříve u Dvorského pracovala. John spolu s pilotem aerolinií Josefem Kautským připravili útěk: unesou při zkušebním letu dopravní letadlo, do kterého poté nastoupí ostatní uprchlíci. První termín se rýsoval okolo Vánoc 1949, ale Johnova manželka onemocněla, a tak útěk odložili na léto 1950. Ani tehdy se jim nedařilo – letadlo mělo poruchu. Náhradní termín si stanovili o týden později, ovšem ani tehdy letadlo nebylo schopné letu. Dvorský se po těchto neúspěších vzdal. 

Protistátní skupina?! 

O tři roky později, bylo to 16. září 1953, zatkla Dvorského státní bezpečnost. Prý plánoval útěk na Západ. Ocitl se ve vazební věznici v Ruzyni. Dle dostupných informací se nacházel v zoufalém psychickém stavu. Hrozilo, že se pokusí spáchat sebevraždu. Obžaloba ho vinila za pokus o opuštění republiky a spolčení k velezradě. 

Soudní jednání procesu nazvaného „Protistátní skupina R. A. Dvorského a spol.“ proběhlo v únoru 1954. Dvorský byl odsouzen k pětiletému trestu. Ironií osudu právě ve chvíli, kdy soud vynášel rozsudek, promítali v jednom z pražských kin film Kristián. Dvorský se odvolal a Nejvyšší soud mu trest snížil na 3,5 roku žaláře. 

Vězněm 

Byla to těžká léta. Už samo vězení zhoršovalo jeho zdravotní stav, znovu se navíc přihlásila tuberkulóza. Dozorci mu zakazovali i hrát na foukací harmoniku, kterou mu zaslali příbuzní. Potrestali ho také, když spoluvězně „nepovoleně“ učil anglicky. Jeho žádosti o propuštění byly jedna za druhou zamítány, stejně jako návrhy o prominutí zbytku trestu ze zdravotních důvodů. Podařilo se to až v květnu 1956, na zkušební dobu. 

Po návratu z vězení už bývalý král české taneční hudby neměl mnoho šancí na důstojný život. Mohl vystupovat jen příležitostně a jeho zdravotní stav se nijak nelepšil, a tak 2. srpna 1966 ve svých šedesáti sedmi letech vydechl naposledy. Hudební redaktor Gabriel Goessel o něm řekl: „Od počátku 20. let bylo jméno R. A. Dvorský nejen synonymem pro kvalitní taneční hudbu, ale hlavně pro férové obchodní praktiky a gentlemanské, profesionální vystupování a jednání za všech okolností – což jsou atributy, s nimiž se v oblasti naší populární hudby nesetkáváme právě často.“