Conquistadoři i obyčejní horníci: Objevování nových světů se zúčastnilo hned několik krajanů

V norimberském Germanisches Nationalmuseum, v sále č. 33, se nachází jediný exponát: v malé vitríně uprostřed místnosti stojí starý glóbus. Vytvořil ho roku 1492 kartograf Martin Behaim (1459–1507), píšící se latinsky Martinus de Bohemia, tedy Martin z Čech. Jeho role v dějinách zámořských plaveb a objevů není zdaleka jistá, zato v historii kartografie má své místo zcela zasloužené, a to jako tvůrce „zemského jablka“, prvního moderního glóbu. Navzdory jménu však o českého krajana v tomto případě bohužel nešlo. 

Martin Behaim pocházel z norimberské patricijské rodiny, která přišla do Německa z Čech někdy během 13. století; sám již neměl k Čechám žádný vztah. Ačkoliv řada zdrojů včetně české Wikipedie stále chybně tvrdí, že jeho rodištěm je Český Krumlov – to je ale tradovaný omyl, možná rozšířený z knihy spisovatele Karla Fleissiga Za hvězdou mořeplavce Behaima. 

Tiskař portugalského krále 

Behaima si tedy jako krajana asi nárokovat nemůžeme, našli se však jiní mořeplavci z našich krajů, i když u dalšího z nich neznáme ani příjmení. Rodák z Moravy, který se pohyboval u portugalského dvora na přelomu 15. a 16. století, je dnes znám pod jménem Valentin Fernandes de Moravia († asi 1519). Zřejmě v Brně, nebo v Olomouci, se vyučil tiskařem; lze soudit, že nějaký čas žil v Německu, nejspíše v Norimberku, kde měl četné obchodní kontakty. Někdy počátkem 90. let 15. století působil v andaluské Seville a zřejmě se znal i s výše zmíněným Martinem Behaimem. První přesná zmínka se o něm dochovala z roku 1495, kdy v Lisabonu vyšla kniha Vita Christi (překlad díla teologa Ludolfa Saského), jejíž tiskař se označil jako Valentin de Moravia. Další tisky podepisoval již portugalským jménem Valentin (či Valentim) Fernandes, případně Fernandes de Alemán, Alemão či Valentin de Olomuc, a bezpečně ho identifikuje tiskařská značka s písmenem „V“, doplněná případně typickým motivem českého dvouocasého lva. 

V Lisabonu vydával a tiskl právnické (včetně zákoníků), náboženské i geografické spisy, mezi jeho práce ale patřil i vlastní překlad cestopisu Milión Marca Pola do portugalštiny (1502, pravděpodobně z latiny). Zároveň zastával řadu úřadů u dvora: stal se mimo jiné štítonošem královny Eleonory z Viseu, od roku 1503 byl agentem portugalského krále pro styk s cizími obchodníky, zejména bohatými kupeckými rodinami Welserů a Fuggerů (s titulem korektora trhu s kořením určeným pro Německo). 

Moravan v Africe 

Mezi léty 1506–1510 se Fernandes tiskařsky odmlčel – zřejmě v té době více cestoval: doložen je k roku 1508 v Arzile v dnešním severním Maroku, asi navštívil i souostroví Azory v Atlantském oceánu. Roku 1847 objevil knihovník Johann Andreas Schmeller v Bavorské státní knihovně v Mnichově soubor rukopisů, listin a map, který Fernandes posbíral a jenž se do střední Evropy dostal prostřednictvím humanisty Konrada Peutingera. Mezi dokumenty se našly i některé zprávy o portugalských objevech v Africe, námořní mapy a také dvě Fernandesovy vlastní práce: Popis Afriky (popisuje pobřeží od Ceuty po dnešní Gambii) a Popis ostrovů na západ od Afriky, s bohatým mapovým doprovodem. Tento soubor vznikl v druhém desetiletí 16. století a měl zřejmě sloužit jako podklad k dnes ztracenému či nedokončenému popisu Afriky. Fernandes stál také za kresbou nosorožce, kterou později zaslal přátelům do Norimberka a podle níž Albrecht Dürer vytvořil v roce 1515 slavný dřevoryt tohoto exotického zvířete. 

Posledním dokladem o Fernandesově životě byla opět vytištěná kniha, příručka Repertorio do tempos, o používání astrolábu a kvadrantu při navigaci lodí, doplněná nautickými tabulkami, která vyšla roku 1518. Krátce poté zřejmě zemřel, neboť v květnu 1519 jsou už zmiňováni jeho dědicové. 

Conquistador z Osoblahy 

Několik našich krajanů se objevilo i mezi objeviteli ve španělských službách. Nebyli mezi nimi žádní velitelé, ale najdeme je mezi běžnými conquistadory. Snad prvním, o kom (díky výzkumům olomouckého profesora Ivo Bartečka) víme, že se dostal na americký kontinent, byl Johann (či též Hannes) Berger de Hotzenplotz (*1502 – ?). Jeho příjmení odkazuje na jméno jeho rodiště, severomoravskou Osoblahu. Ta v té době představovala državu olomouckých biskupů, a tedy moravskou enklávu na území Slezska. 

Johann se v 17 letech jako jeden z pěti „Němců“ účastnil Cortézovy výpravy do Mexika, která dobyla Tenochtitlán – a na rozdíl od většiny dalších účastníků dobývání říše Aztéků přežil. Později se dostal do francouzského zajetí, následně bojoval v dnešní Kolumbii a Venezuele. Nakonec se ale vrátil do Mexika, kde se pod jménem Juan Alemán (Jan Němec) usadil ve městě Puebla de los Angeles (dnes je někdy zkracováno jen jako Puebla a jde o páté největší město Mexika). Prý se tu dokonce stal corregidorem, tedy něčím jako starostou. A jako jeden z mála dobyvatelů Ameriky nejspíše zemřel přirozenou smrtí. 

Výpravy horníků 

A ještě jedna skupinka našich krajanů se dostala do Nového světa krátce po jeho objevení. Již během prvních dekád 16. století se Evropou roznesly zprávy o ložiscích drahých kovů, které se tam nacházejí. Na jejich těžbě měly zájem i bohaté obchodnické rodiny z Německa, včetně známé bankéřské rodiny Welserů. Jejich faktor v Lipsku tak najal několik desítek dobrovolníků, především z řad středoevropských horníků. První skupina 16 mužů a jedné ženy, převážně z Čech a ze Slezska, vyrazila na cestu do Ameriky v červenci 1528. Přes Antverpy a Sevillu v prosinci téhož roku odpluli do Santo Dominga na ostrově Hispaniola. Víme o nich jen velice málo a známe jen jména některých z nich – Siegmund Enderlein se ženou, Hans Trumpel z Jáchymova či Valten Landhanns z Ziegenhalsu (z Głuchołaz v nynějším v Polsku, v těsné blízkosti Jeseníka). Dva měsíce po nich již v Seville byla druhá skupina horníků (24 mužů), následovala i třetí výprava, která byla „naverbována“ na území dnešního Slovenska. 

Celkem se do Santo Dominga dostalo kolem 50 dobrovolníků. Neúspěšné pokusy o těžbu na Hispaniole, tropické podnebí, chybějící lékařská péče a nesplněné sliby o bohatství způsobily rozpad skupiny horníků. Během osmi měsíců 18 z nich zemřelo, asi dvacítka zůstala v Americe a 11 se vrátilo do Evropy. Jejich mluvčí, Valten Landhanns, jenž se vrátil do Slezska, se v letech 1531 a 1533 pokoušel získat odměnu od Welserů, ale marně. Někteří z nich snad hledali štěstí při dalších welserovských expedicích do Venezuely, snad i později ve stříbrných dolech v dnešním Peru a Bolívii. Možná. Kam třeba zmizel Hans Trumpel z Jáchymova, kdo ví…