Nejslavnější český turista: Josef Kořenský podnikl jako jeden z prvních cestu kolem světa

Josef Kořenský podnikl řadu velkých cest, o kterých pak napsal monumentální literární díla. Jeho rodný list přitom v kolonce „místo narození“ uvádí nevelkou vesničku Sušno, ukrytou poblíž Mladé Boleslavi. Záhy poté, co se chlapec v roce 1847 coby druhé z pěti dětí narodil, odešla rodina za lepší obživou do pronajatého mlýna v Dolním Krnsku. Ani tam se však Kořenským příliš nedařilo, proto se odstěhovali do Boleslavi, kde Josef vystudoval reálku a patřil k nejnadanějším žákům. 

Chudý student

Když se potom rozhodovalo o jeho životní dráze, pedagogové rodičům doporučili, aby synovi umožnili další studium, a on tak mohl své nadání uplatnit jako učitel. Pro chudou rodinu nebyla situace právě jednoduchá, nakonec ale Josef skutečně začal docházet na Učitelský ústav v Praze.

Tamní úzký rozsah přírodovědného učiva mu ovšem nestačil, a tak navštěvoval i přednášky na univerzitě a na technice. A splnila se rovněž jeho dávná touha – profesor Antonín Frič ho přijal jako pomocníka v Českém muzeu, kde Josef sepisoval inventář a opatřoval přírodniny vědeckými názvy. Chodil také na vycházky do lomů a dolů v okolí Prahy a sbíral tam zkameněliny, aby rozšířil muzejní i soukromé sbírky. 

Od Halánků do lavic 

Frič, jeden ze zakladatelů přírodovědeckého výzkumu u nás, měl na další Kořenského vývoj značný vliv. Zasvěcoval ho do tajů dávné i současné přírodovědy a vštěpoval mu poznatky, které by jen těžko vyčetl z tehdejších učebnic. Protože v rozhovorech často zabrousili i k živočichům z jiných světadílů, padla mnohdy zmínka o Vojtěchu Náprstkovi, jehož zásluhou se do muzejních sbírek dostávaly rozličné exotické exempláře. Není tedy divu, že se mladý Kořenský za nějaký čas objevil v tehdejším středisku cestovatelů, přírodovědců a dalších badatelů – v domě U Halánků (viz Náprstkovo živé centrum).

Když byl s platností od 1. prosince 1867 jmenován podučitelem na české škole v Radnicích na Plzeňsku, neskrýval radost. Kraj Šternberků totiž proslul zkamenělinami z místního hnědouhelného revíru. 

Konečně záliby

Po čtyřech letech v Radnicích přešel na obecnou chlapeckou školu v Litomyšli, ani tam však dlouho nepobyl. Roku 1874 se stal odborným učitelem, což mu vzápětí umožnilo získat místo v Praze. Na měšťanské dívčí škole na Smíchově pak působil celých sedmnáct let coby pedagog a v roce 1891 zaujal i post ředitele. O dalších sedmnáct roků později odešel do důchodu, ale odpočinek pojal velmi aktivně: Konečně se mohl naplno věnovat svým zálibám – cestoval a především psal knihy o vlastních zážitcích.

První dvě cesty vykonal Kořenský již během působení v Litomyšli. Díky podpoře školního rady Šanty v roce 1872 poprvé spatřil Alpy a následujícího roku zavítal na Světovou výstavu ve Vídni. První delší zahraniční výpravu absolvoval o pět let později, tentokrát s pomocí městského úřadu, který nadaného učitele podporoval: Putoval přes Německo, Francii a Belgii do Británie, přičemž své zážitky uveřejňoval v časopisech a později je využil i v knihách. 

Výstavní Paříž 

Ve svých statích Kořenský čtenářům nejen přibližoval místa, kudy procházel, ale také je upozorňoval na zajímavé stavební či umělecké památky a vzácnosti v tamních muzeích, galeriích či v botanických a zoologických zahradách. Tehdy jej zřejmě nejvíc upoutala Paříž, kam dorazil v době konání Světové výstavy. Přivezl si však i četné zážitky z Anglie a Německa. 

V následujících letech poznával balkánské země včetně Turecka a Řecka, vydal se na dalekou Sibiř, na Kavkaz, Ural i do východní Asie. Jindy zas navštívil Švýcarsko a Itálii, pak Nizozemí a Belgii i celou Skandinávii. 

Cesta téměř kolem světa

Všechny popsané cesty však znamenaly jen jakousi generálku na výpravu, o níž Josef Kořenský snil už coby student. Toužil obkroužit svět, a nakonec v letech 1893 a 1894 s přítelem Karlem Řezníčkem skutečně absolvoval expedici, kterou některé prameny označují za cestu kolem světa, i když jí v pravém slova smyslu nebyla. Dva nadšenci tehdy navštívili pouze některé kontinenty, vynechali například Austrálii i bílé světadíly. O mystifikaci se do jisté míry postaral sám Kořenský, když v letech 1896 a 1897 vydal v Ottově nakladatelství třísvazkový cestopis s názvem Cesta kolem světa. 

Další velkou pouť podnikl v letech 1900–1901 už sám a tentokrát na australskou půdu vstoupil. Přestože tam před ním pobývali Čeněk Paclt, Josef Polák, Alois Topič a nepochybně i jiní, Kořenský jako první Čech Austrálii důkladně procestoval a také ji přiblížil veřejnosti. Své zážitky vylíčil v knihách z let 1906 a 1910: Spojoval je název Nové cesty po světě a jejich podtituly v podstatě zachycovaly trasu, kterou Kořenský absolvoval.  

Zapomenutý hrdina 

Ve své době měly všechny zmíněné knihy nesmírný vliv, okouzlovaly zejména mladé čtenáře a inspirovaly nejednoho budoucího cestovatele. Třeba Jiří Mucha vzpomínal na setkání s Kořenským a na ohmatané svazky jeho cestopisů ve své knihovně následovně: „Jednou jsem se ho zeptal, jak daleko je do Ameriky. Pravil: ‚Do Berouna se to trochu táhne, ale pak už to jde rychleji…‘ Ta slova mi utkvěla.“ 

TIP: Prostě Červíček: Jak cestovatel Frič přivezl do Prahy Indiána

Kořenský však ze svých zahraničních cest přivezl také cenné sbírky národopisné i přírodovědecké, z nichž část se dnes nachází v Národním muzeu a v Náprstkově muzeu v Praze. Po řadu let pracoval ve správním výboru Společnosti Národního muzea, byl inspektorem jeho zoologických sbírek a jedním z nejaktivnějších funkcionářů přírodovědeckého sboru. Ve 20. letech spolu se Stanko Vrázem vyprávěl o svých expedicích na vlnách Českého rozhlasu. Na nejdelší cestu zamířil Josef Kořenský 8. října 1938, ve věku 91 let.