Císař tváří v tvář smrti: Pomýšlel Napoleon na sebevraždu?
Francouzský historik Alain Frèrejean před nedávnem otevřel téma, kterak se Napoleon I. potýkal s myšlenkou na sebevraždu. Ta císaře Francouzů pronásledovala, jak se často stává v životě mimořádně inteligentních a talentovaných jedinců, vlastně od časného mládí
Po skončení vojenské školy nastoupil šestnáctiletý poručík Napoleon Bonaparte v červnu 1785 do posádky ve městě Valence. Ocitl se daleko od rodiny, cítil se opuštěný a sám. Už tehdy ho napadaly nejčernější myšlenky a pronásledovala ho vidina sebevraždy. Radost a chuť k životu se mu vrátily teprve po několika měsících, kdy se směl vrátit na rodnou Korsiku.
Záchrana z ubíjející nečinnosti
Hluboká melancholie se u Napoleona opět projevila, když byl roku 1795 škrtnut ze seznamu generálů v činné službě. Musel žít se zkrácenou penzí na kraji Paříže a marně čekal na návrat do armády. Tehdy napsal bratru Josefovi zoufalý dopis, ve kterém mu sdělil, že „pokud bude jeho bída pokračovat, skočí pod vůz“. Vysvobození přišlo 5. října (podle nového revolučního kalendáře 13. vendémiairu roku IV), kdy v samém centru Paříže propuklo velké roajalistické povstání, které zaútočilo na revoluční Konvent.
Revoluční vláda v okamžiku nejvyššího nebezpečí neměla ve městě dost vojska ani zbraní a ke všemu se nenašel vhodný velitel, který by dokázal vzpouru potlačit. Za této situace si vzpomněla na mladého penzionovaného generála a povolala ho do služby. Bonaparte se chopil příležitosti, převzal velení pařížské posádky, přivolal do metropole posily a ze vzdáleného předměstí dopravil do centra těžké dělostřelectvo. To palbou v ulicích rozstřílelo povstalce a zachránilo tak revoluční vládu. Mladý generál Bonaparte zazářil, byl oslavován a znovu povolán do vojska. Zakrátko byl jmenován vrchním velitelem armády, která měla operovat v Itálii.
Únik před hanbou
Po úspěšném italském tažení v letech 1796–1797 následovalo roku 1798 vylodění francouzské armády v Egyptě. V závěru egyptské kampaně opustil Napoleon Bonaparte v srpnu 1799 potají své muže a na fregatě Muiron se vracel do Francie, kde situace dozrála ve velkou politickou krizi. Za noci musel proplout blokádou britských válečných lodí, což bylo spojeno s velkým nebezpečím jeho odhalení a zajetí Angličany. Kdyby k něčemu takovému mělo dojít, byl Napoleon rozhodnut ukončit svůj život skokem do moře.
Po návratu do Paříže provedl 18. brumairu převrat a prohlásil se prvním konzulem republiky. Obavy z hanby, pokud by padl do rukou protivníka, pronásledovaly Napoleona trvale od neúspěšného ruského tažení v zimě 1812. Od té doby při sobě stále nosil dávku jedu. Za francouzské kampaně a ústupových bojů roku 1814 vyhledával smrt i na bojišti, ale kulky se mu vyhýbaly. Když na konci března vstoupily spojenecké armády do Paříže, on sám ještě vzdoroval na zámku ve Fontainebleau. Zde nakonec podlehl nátlaku svých maršálů, abdikoval, načež měl zamířit na ostrov Elba.
TIP: Imperátor v soukromí: Jaký byl Napoleon Bonaparte, když zrovna nebojoval?
V noci z 12. na 13. dubna 1814 se životu v exilu pokusil uniknout pozřením jedu. Ten však selhal, Napoleon přežil a putoval na místo svého prvního vyhnanství. Po návratu k moci o rok později vsadil vše na jednu kartu. V bitvě u Waterloo, kdy byla porážka nevyhnutelná, chtěl snad zemřít heroickou smrtí v čele svých posledních jednotek. Skončil ale jako vězeň na ostrově Svatá Helena. To už dospěl k přesvědčení, že pravé hrdinství spočívá v přežití a překonání životních překážek a že je lépe zanechat po sobě autentické svědectví.
