V rozličných dochovaných vzorcích vlasů, které patřily Napoleonovi a s jistotou pocházejí z období jeho pobytu na Svaté Heleně, byla již před několika desítkami let vědeckými metodami nade vši pochybnost prokázána vysoká koncentrace arzeniku, po staletí oblíbeného prostředku profesionálních travičů. Císaři měl být tento jed v malých dávkách podáván od konce léta či počátku podzimu roku 1816. Netrvalo příliš dlouho a Napoleon začal pociťovat příznaky chronické otravy doprovázené typickými průvodními jevy.
Císařův věrný společník
Díky svému příjemnému vystupování a nesporné inteligenci, kterou převyšoval ostatní členy Napoleonova doprovodu, hrabě Tristan Montholon postupně získal císařovu bezmeznou důvěru. Byl to on, kdo měl na starost zásoby potravin i nápojů a dohlížel také na jejich distribuci. Přidávat jed do připravovaných pokrmů bylo příliš riskantní, navíc hrozila otrava i dalších osob. Ideální tedy bylo přidávat jed do vína podávaného přímo císaři.
Proti hraběti, kterého dnes někteří historikové považují za nejpravděpodobnějšího „kata“ císaře Napoleona, svědčí i jedna zajímavá okolnost. Od července do září roku 1819 Montholon prodělal vážnou chorobu, ze které se léčil v ostrovní metropoli Jamestownu. Napoleon v téže době překvapivě pookřál a chvíli to vypadalo, že se mu vrací předchozí síla. Avšak po Montholonově návratu do Longwoodu v závěru téhož roku, došlo u nebohého císaře k dramatické recidivě, ze které se již nevzpamatoval. V sobotu 5. května 1821 krátce před šestou hodinou odpolední císař vydechl naposled.
Devatenáct let po Napoleonově skonu, v říjnu roku 1840, se nad jeho hrobem sešli členové oficiální delegace vyslané králem Ludvíkem Filipem za účelem exhumace císařova těla a jeho převozu do Paříže. Po otevření poslední ze čtyř rakví se přítomným naskytl pohled, který jim vyrazil dech. Napoleonovo tělo bylo zcela zachovalé, působilo dojmem, že císař pouze spí. Arzenik, kromě toho, že je spolehlivým jedem, totiž dokáže také uchovat živou tkáň a zabrání jejímu rozkladu.
Otrava, nebo rakovina?
Verzi o otravě ale nesdílejí všichni historikové - část z nich má za to, že za skonem excísaře stálo onemocnění, jemuž podlehl i jeho otec a dvě sestry, tedy rakovina žaludku. Podezření na tuto chorobu měl ke konci svého života i sám Napoleon. Podle zveřejněné pitevní zprávy, kterou zpracoval jeho osobní lékař Dr. Antommarchi, se též uvažovalo o zánětu jater, avšak kvůli znění excísařovy druhé závěti, kde ze své smrti obvinil vrahy najaté Angličany, se brzy začaly objevovat hypotézy, které naznačovaly, že byl zavražděn.
TIP: Dobře utajený atentát: Kdo chtěl zabít Napoleona?
S tezí o otravě arzenikem přišel jako první švédský stomatolog a amatérský toxikolog Dr. Sten Forshufvud. Jeho výzkum skutečně ukázal, že císařovy vlasy ustřižené v den jeho smrti obsahovaly nestandardně vysoké množství podezřívané chemikálie. Forshufvudovu hypotézu však v roce 2008 patrně vyvrátili výzkumníci některých italských univerzit, kteří nejmodernějšími vědeckými metodami prokázali, že z dnešního pohledu extrémně vysoké množství arzeniku bylo v tělech Napoleonových současníků běžným jevem.
