Císař se musí následovat: Jak vypadalo stěhování Rudolfa II. do Prahy

Příjezd císaře Rudolfa II. do Prahy v listopadu roku 1583 byl tak významnou událostí, že si ji do svých letopisných zápisků zaznamenal i Mikuláš Dačický z Heslova. Mnoho dvořanů ale zatím ještě zůstávalo na rozpacích, zda toto stěhování není přece jen dočasné. Do Prahy během několika týdnů přijeli skoro všichni a obratem se sháněli po přiměřeném ubytování pro sebe i své domácnosti, čímž ve městě vyvolali značný rozruch.

Úředník i trabant

Kdo patřil k císařskému dvoru, musel chtě nechtě za císařem do Prahy. Nikdo se nikoho neptal, zda chce nebo ne, byla to prostě povinnost každého císařského „zaměstnance“. První skupinou byli úředníci dvorských ústředních úřadů, to znamená tajné rady, dvorské rady, dvorské komory a dvorské válečné rady. Na druhém místě pak byla početná skupina čestných hodnostářů a služebníků. Jejich služba císaři byla sice považována částečně za dobrovolnou reprezentační povinnost, ale i ona byla pravidelně odměňována platem a jinými požitky, například nárokem na stravu z komornické nebo jiné tabule u dvora. Třetí skupinu tvořila císařova osobní stráž. Zhruba stovka jízdních harcířů a stejný počet pěších trabantů (také drabant – byl členem osobní stráže panovníka či vojevůdce).

Od sklepníka po alchymistu

Poslední skupina dvořanů byla ze všech nejpestřejší. Patřil do ní personál kuchyně a sklepa, dále řemeslníci nejrůznějších profesí, pracující výhradně pro císařský dvůr, jako například puškaři, zlatníci, kožišníci, ostruháři, výrobci stanů, platnéři, brníři, jakož i krejčí, kalhotáři, biretníci, šňůraři, ševci, kloboučníci, sedláři, a ještě mečíři, výrobci rapírů, kováři a jiní. Samozřejmě, že k této skupině patřili i lékaři, bradýři, apatykáři, destilátor a lázeňská omývačka a mnoho dalších, například poštmistr a kurýr, tlumočník a lovecký personál, jako vrchní myslivec a myslivci, sokolníci, psovodi, hlídači dravé zvěře nebo lodník a císařští hudebníci.