Brestlitevský mír 1918 (1): Hanebná mírová smlouva

Rok 1917 se v Rusku nesl ve znamení revolucí. Ta první, únorová, svrhla cara a nahradila jej prozatímní vládou, která měla zemi dovést až k demokratickým volbám. Nový režim se rozhodl převzít závazky carského Ruska a pokračovat ve válce po boku dohodových mocností. Komplikovanou hospodářsko-politickou situaci v zemi však nadále umocňovala skutečnost, že většina problémů z dob monarchie přetrvala. Představitelé prozatímní vlády se navíc museli o moc dělit s tzv. sověty, samosprávnými radami vznikajícími v továrnách i vojsku.

Také situace na frontě spěla do fatální krize; morálka upadala, vojáci odmítali plnit příkazy svých důstojníků (mnohde je dokonce zlynčovali), vytvářeli si vlastní sověty, případně rovnou vyráželi vstříc vytouženému domovu. Letní Kerenského ofenziva (pojmenovaná po novém ministru války) probíhající od 1. července 1917 skončila už po čtrnácti dnech krachem. Poté přišel 18. července nepřátelský protiútok, který zatlačil Rusy hluboko do vlastního zázemí. Pozice prozatímní vlády (v průběhu roku se jich vystřídalo několik) se tak stávala stále vratší. Když ji v říjnu 1917 svrhl bolševický převrat, drtivá většina Rusů ji příliš nelitovala.

Chceme mír!

Jedním z prvních dekretů vydaných novou bolševickou vládou po vlastním uchopení moci v Rusku se stal Dekret o míru, ve kterém Vladimir Iljič Lenin vyzýval válčící strany k okamžitému uzavření míru „bez anexí a kontribucí“. Tedy bez územních nároků a finančních kompenzací. Jakkoli měl dokument spíše propagandistický charakter, byli si bolševičtí vůdci vědomi neschopnosti vlastní země pokračovat v boji proti ústředním mocnostem.

Jak situace na frontě, tak vnitřní situace v Rusku zůstávaly více než napjaté a nová vláda potřebovala čas na konsolidaci vlastních sil. Představa uzavření míru bez toho, aby se Rusko muselo vzdát některého ze svých území, však zněla v uších domácích politiků pochopitelně velmi lákavě. Již v listopadu 1917 tak Rusko uzavřelo s Německem příměří – vyjednávání o míru v Brestu Litevském mohla začít.

Jaké však bylo překvapení ruské delegace, když jí němečtí vyjednavači sdělili své „drzé“ požadavky – bývalé carské impérium přijde o Pobaltí, Polsko a Finsko. Později se objevil také požadavek demobilizace ohromné armády. Císařští vyjednavači přitom argumentovali chytrými tezemi – odstupovaná území nepatřila k etnicky ruským regionům. Nejednalo se tedy v žádném případě o anexi, ale o naplnění myšlenky na právo sebeurčení národů dle Wilsonova programu, v tomto bodě propagovaném samotným Leninem.

Hra o čas

Tváří v tvář tvrdým požadavkům se ruská delegace, v jejímž čele stanul jeden z otců revoluce Lev Davidovič Trockij (1879–1940), rozhodla změnit taktiku. V souladu s bolševickým předpokladem šíření revolučního požáru do celého světa se rozhodla rozhovory co nejvíce protahovat. Doufala přitom ve šťastný osud; předpokládaný občanský neklid měl totiž dle bolševických úvah brzy zachvátit samotné skomírající Německo, případně mělo dojít k válečné porážce ústředních mocností.

Ideálně měl „světový pokrok“ namíchat kombinaci obojího. Co z toho plynulo? Až by se ve vilémovské říši dostali k moci komunisté, byla by dohoda pro soudruhy obou stran jasnou věcí. Bolševičtí delegáti proto vznášeli četné námitky, vysvětlovali a vytáčeli se – nastal boj o čas. Ruští vojáci se na frontě zatím začali bratřit s německými bojovníky, přičemž mnozí neopomněli agitovat pro socialistickou revoluci. Je třeba dodat, že bolševická propaganda nalezla v německých jednotkách jistou odezvu, což prokázaly poválečné revoluční události v Berlíně, Mnichově a dalších německých městech.

Ostatně tento strach z komunismu, jehož kořeny můžeme hledat právě zde, později přispěl k nástupu nacistů k moci. Není proto divu, že v nervózní atmosféře došla delegaci ústředních mocností brzy trpělivost a Trockij dostal 7. ledna 1918 tvrdé ultimátum – Němci a jejich spojenci teď vyhrožovali slabé velmoci novou ofenzivou, tedy pokud rychle neučiní požadované ústupky.

Mír, nebo revoluční válka?

V otázce dalšího postupu došlo mezi bolševickými předáky k tvrdým sporům, které vyvrcholily na III. sjezdu sovětů 8. ledna 1918. Zatímco Lenin radil přijmout mír za každou cenu, Lev Trockij, podpořený většinou delegátů v čele s Nikolajem Bucharinem a Karlem Radkem, prosazoval taktiku „ani válka, ani mír“, jež měla znamenat odchod ruských vojáků z fronty pod heslem „ať si Němci dělají, co chtějí“.

Mírně naivní delegáti kalkulovali s tím, že německé velení tento postup zaskočí a unavení a znechucení vojáci nebudou ochotni postupovat do nebráněného se území. V případě, že by nastíněná strategie selhala a Němci táhli dál do vnitrozemí, navrhoval Trockij „revoluční válku“ po vzoru bojů revoluční Francie z let 1789–1802, do které by se jistě zapojily i široké masy obyvatelstva. I když Lenin považoval takový postup za holé šílenství, ostatní delegáti jej přehlasovali.

Trockij pak 16. února oznámil překvapeným vyjednavačům ústředních mocností, že Rusko vystupuje z války, a poté jednací místnost bez dalšího vysvětlování opustil. Prvotní šok ale v mžiku pominul a reakce Německa a jeho spojenců na sebe nedala dlouho čekat. Záhy došlo na ukončení příměří a německé jednotky takřka bez odporu postupovaly do nitra Rusi. Až na sporadický odpor lokálních domobranců jim přitom nestál nikdo v cestě. Naopak, leckde je dokonce obyvatelé vítali jako sílu, která konečně nastolí pořádek.

Většina Rusů však přistupovala k problému s typickou lhostejností a fatalismem. Ohrožení Petrohradu pak donutilo bolševickou vládu přesídlit do srdce země, do Moskvy. Situace se stala kritickou a ústřední výbor komunistické strany opět ovládly hádky. Lenin apeloval na přijetí podmínek míru i přesto, že ústřední mocnosti opět přitvrdily a k požadovaným územím přidaly Ukrajinu, na části jejíhož území se tou dobou již rodila samostatná republika. „Tyto podmínky je nutno podepsat. Pokud je nepodepíšete, podepíšete rozsudek smrti nad sovětskou mocí do tří týdnů.“

Leninova výmluvnost i hrozba vlastní demise pak spolu s postupem německých formací delegáty tentokrát přesvědčily.

Pokračování: Brestlitevský mír 1918 (2): Hanebná mírová smlouva