Bitva králů na dračích lodích: Střet u Svolderu je jednou z hádanek vikinské doby

Mocný a bohatý norský král Olaf Tryggvason, pocházející podle ság „z krve obrů“, měl být „krásný, urostlý a silný mládenec, jemuž se ve sportovních hrách nikdo nevyrovnal“. Narodil se jako pohrobek a jeho matka ho před krvežíznivými a mocichtivými příbuznými zachránila tím, že z Norska uprchla přes Švédsko na Kyjevskou Rus. Když se Olaf v dospělosti vrátil do vlasti, zapojil se do výnosných nájezdů na západní Evropu. Poté si v roce 995 vybojoval otcovu korunu. 

Mstivá královna 

Po pacifikaci Norska se Olaf Tryggvason pokusil ovládnout část Švédska, když se ucházel o vdovu po prvním historicky doloženém švédském králi Eriku Vítězném. Sigrid, opěvovaná jako „nejmoudřejší ze žen a prorokyní v mnoha věcech“, byla pravděpodobně sestrou Boleslava Chrabrého, a tím pádem dcerou Doubravky České. Podle ság vlastnila rozsáhlá území, a proto byla zavalena žádostmi o ruku od mnoha ctižádostivých velmožů i vladařů. 

Olaf Tryggvason jí nejprve poslal velký zlatý prsten, jenž si obezřetná královna nechala ocenit vlastními zlatníky. Ti zjistili, že se jedná jen o pozlacenou mosaz. Podle jiné ságy se jednalo o velkou zlatou obruč z Thorovy svatyně v Lade. Královna prý „dala obruč rozseknout a ukázalo se, že je to jen pozlacená měď“. Tehdy vykřikla: „Obruč je falešná! Kdovíjaké úklady mi ještě chystá ten norský loupežník!“ Srdnatý Olaf ale nabídku ke sňatku přijel přednést osobně, přičemž Sigrid natolik oslnil, že mu byla ochotná záležitost s prstenem odpustit. 

Už už mu chtěla dát svůj souhlas, když vtom nápadník vyřkl svou podmínku – jeho nastávající se musí stát křesťankou. Tehdy se krásná a hrdá královna zarazila a pyšně odmítla zříct se víry svých předků. Prchlivý Nor ji poté uhodil rukavicí a vzkřikl: „Myslíš, že se ožením s takovou pohanskou čubou, jako jsi ty?“ 

Připomeňme, že za odmítnutí křesťanství trestal vlastní poddané smrtí, zmrzačením nebo výjimečně vypovězením ze země. Nicméně dvojnásobně ponížená Sigrid neocenila jeho „velkomyslnost“ a chladně mu prorokovala: „To mi jednou zaplatíš krví!“ Jako bohyně pomsty Nemesis se stala „tou, před níž není úniku“. Sigrid se nakonec provdala za Olafova zavilého nepřítele, panovníka Svena Vidlího vouse, který od roku 986 panoval Dánům. 

Zlato je znepřátelilo 

Olaf Norský a Sven Dánský se dobře znali, neboť společně podnikali loupežné výpravy na Britské ostrovy a po neúspěšném obléhání Londýna zpustošili velkou část jihovýchodní Anglie. Nicméně obrovské výkupné, které Angličané zaplatili, aby zabránili dalším nájezdům, si ponechal pouze Olaf. A aby toho nebylo málo, dokonce se oženil se Svenovou sestrou Tyry, která byla předtím proti své vůli provdána za vendského krále Burislava. Poté, co od něj utekla, nalezla ochranu právě u norského reka Olafa. Odtud pramenila nenávist mezi dvěma klíčovými panovníky vikinského severu. Dánský král uzavřel spojenectví s nevlastním synem, švédským králem Olofem Skötkonungem, aby poté společně štvali Nory proti Olafovi Tryggvasonovi. 

Norský král se proto v roce 1000 rozhodl k rázné akci. Vyrazil přes Baltské moře na jednání s polským panovníkem Boleslavem Chrabrým, aby ho získal na svou stranu a přemluvil k útoku na Dány a Švédy (podle jiné verze měla výprava sloužit k vymáhání věna od Tyryna bývalého manžela Burislava). Na jaře zorganizoval Olaf I. Tryggvason vojsko a počátkem léta vyplul z jižního pobřeží Norska s flotilou jedenácti lodí a 500 námořních bojovníků směrem k ústí Odry, kde během letních měsíců vedl jednání s polským panovníkem. Za králem mělo dorazit dalších 60 lodí norských sedláků, které se však k němu nepřipojily. 

Jeden z kronikářů to vysvětloval: „Když však Olaf shromáždil loďstvo, nastaly potíže, ve stanovený čas se dostavila jen část plavidel, a poté, co král vyplul vpřed s několika loděmi, se opozdilci obrátili zpět. Když Olaf viděl, že ho jeho krajané podvedli, rozhodl se vydat k Polákům a požádat je o vojenskou pomoc, neboť mu byli věrnými spojenci na jeho vikinských plavbách.“ 

Norský vládce každopádně dorazil se svým malým vojskem na polsko-pomořanské pobřeží poblíž ústí Odry a po jednáních s Poláky se vydal na zpáteční cestu, která se mu stala osudnou. Mezitím totiž Olafovi nepřátelé nezůstali nečinní. Pravděpodobně věděli o jeho flotile i o její velikosti. Zahájili tedy tajná jednání, během nichž se rozhodli zbavit nepohodlného Nora, který mohl být ve spojení s Poláky velmi nebezpečný. Samozřejmě se předem dohodli, jak si mezi sebe rozdělí jeho zemi. Poté shromáždili velkou flotilu o 82 lodích a vyrazili na lov.

Dlouhý had v pasti 

Události osudného 9. září 1000 popsal jeden islandský kronikář takto: „(…) když se (král Olaf I. Tryggvason) vrací po úspěšném vyjednávání s Boleslavem I., je přepaden a donucen k boji u ostrova Svold (Svolder) na pomořanském pobřeží, kde se spojenci skryli v zátoce.“ V jiném textu se psalo: „Bitva se odehrála na ostrově zvaném Svold (Svolder) nedaleko Pomořan, který se v severském jazyce nazývá Vendská země.“ 

Podle dalších pramenů mělo jedenáct lodí norského krále doprovázet jedenáct plavidel jómských vikingů, pololegendárních žoldnéřů, jejichž pevnost údajně ležela na jižním baltském pobřeží. K těmto 22 lodím se přidalo i 49 lodí polského knížete Boleslava I., v jejichž případě není jasné, jakému účelu měly sloužit. Neví se, zda se jednalo pouze o dopravní lodě naložené zbožím, nebo šlo o válečné lodě, které měly Olafovi pomoci v boji s jeho nepřáteli na moři, či dokonce při plánované invazi proti Dánsku. 

Nechvalnou roli sehrál Olafův vazal, velmož Sigvald, jehož Dánové podplatili, aby královu velkolepou loď zvanou Dlouhý had vlákal do pasti. Tato zrada vešla do vikinských básní. Nejvýznamnější islandský politik a historik středověku Snorri Sturluson střetnutí popsal: „Bylo krásné počasí a slunce jasně svítilo. Všichni panovníci (dánský a švédský) se vydali na Holm (Svolder) s velkou družinou a viděli, jak spousta (norských a polských) lodí vyplula na moře.“ 

Většinu norských a polských lodí nechali okolo ostrova bez problémů proplout. Když se však blížil mohutný královský Dlouhý had, řízený samotným Olafem I., na palubě s jeho nejlepšími válečníky, Sigvald začal signalizovat, aby plul za ním. Olafovu loď tak zavedl k úžině, z níž najednou vyrazili Dánové a Švédi na svých dračích lodích a Dlouhého hada obkroužily. Olaf a jeho bojovníci čelili přesile, neboť Sigvald do bojů nezasáhl a ke zradě přemluvil i jómské žoldáky. 

Místo králova skoku 

Podle jednoho z pěvců byl norský král napaden stejně, jako když vlci ze zálohy zaútočí na ovce. Olafovi bojovníci se bili statečně, zpočátku protivníkům dokonce způsobili těžké ztráty. Jenže později se velká dánská válečná loď Bardi přiblížila k Dlouhému hadovi natolik, že z ní nepřátelé přeskákali a zlomili poslední norský odpor. Tváří v tvář bezvýchodné situaci skočili králův polobratr, nejvyšší maršálek, a nakonec i sám jednatřicetiletý Olaf Tryggvason v plné zbroji do moře. Jeho čin vešel do písní jako legendární „králův skok“, kdy dal válečník přednost smrti ve vlnách před zajetím nepřáteli. Dochovaly se také dva runové kameny, které odkazují na tuto bitvu mezi vládci. Jejich nápis oplakává reka, který „našel smrt v boji králů“.

O královském hrdinovi napsali oslavné básně představitel německého poetického realismu Theodor Fontane, stejně jako norský dramatik a nositel Nobelovy ceny za literaturu Bjørnstjerne Bjørnson. Druhou z nich zhudebnil v roce 1872 nejvýznamnější norský hudební skladatel Edvard Grieg. Nutno dodat, že islandské a norské prameny tuto verzi nepodporují, podle nich norský král bitvu možná dokonce přežil nebo se chtěl zachránit, ale těžká zbroj ho stáhla ke dnu. 

Přesné místo námořní bitvy u Svolderu není známo. Prameny ho kladou do oblasti od úžiny Öresund mezi Dánskem a Švédskem až po ústí dnešního Peene (Pěna) či Odry. Na základě většiny zmínek v severských pramenech však lze v současnosti s poměrně velkou mírou jistoty tvrdit, že se odehrála u ostrova Vilm u jižního pobřeží Rujány a Greifswaldské zátoky mezi ostrovy Rujánou a Usedom (Uznojem). Vilm je hustě zalesněný ostrov dlouhý necelé tři kilometry, který se zvedá do výšky 37,5 metrů nad mořem, takže by byl pro přepadení ideální. 

Velký počet vikinských lodí s typickými barevnými čtvercovými plachtami mohl kotvit v hloubce ve vyčkávací pozici, tedy ve vodách mezi Vilmem a Rujánou, aniž by byl vidět z Greifswaldské zátoky. Byla zde také dostatečná hloubka pro nepřátelské dlouhé lodě. Jižně od Vilmu, ve středu Greifswaldské zátoky, blokoval únikovou cestu připlouvajícím Norům také ostrov Große Stubber s okolními mělčinami. Tyto geografické zvláštnosti, které dodnes způsobují značné potíže lodní dopravě a rybolovu, musely být v té době Olafovým nepřátelům dobře známy, takže mohli oblast využít při plánování léčky. 

Vítězný Vidlí vous 

Po bitvě si Švédové a Dánové Norsko rozdělili mezi sebe, takže Norové ztratili v Pobaltí veškerý vliv. Sven vládl svému norskému území prostřednictvím dvou jarlů. Jedním z nich byl vůdce protiolafské opozice Erik Haakonsson, který si za účast v bitvě vysloužil jako válečnou kořist Dlouhého hada, který se nepotopil ani nebyl zničen. Plavidlo se 34 páry vesel a délkou 45 metrů se stalo vzorem pro dvanáct „admirálských lodí“, které byly v letech 1000 až 1263 v zemi protáhlých fjordů postupně postaveny.

Po triumfu nad Nory se dánský král zaměřil na ovládnutí Britských ostrovů. Poté, co jeho vojska opakovaně porušila dohodnutá příměří a na anglickém území se začalo usazovat stále více vikingů, Angličanům došla trpělivost. Na svátek svatého Brice z Tours, 13. listopadu 1002, nařídil anglický král Ethelred pobít všechny dánské obyvatele, včetně Svenovy sestry Gunhildy. Tato akce se však minula účinkem, neboť ostrovy Dánů nezbavila. Naopak je ještě více vybudila k dalším lítým bojům, které završili o Vánocích 1013 obsazením celé země a prohlášením Svena anglickým králem. Koruny si ale dlouho neužil, protože skonal o pouhých čtyřicet dní později, 3. února 1014.