Albrecht z Valdštejna: Proč padl za oběť krvavému masakru?
Císař mu dal důvěru a velení nad vojsky. Albrecht z Valdštejna však často jednal jen k vlastnímu prospěchu. Jak vypadaly poslední hodiny váženého i nenáviděného generála?
Císař Ferdinand II. byl nervózní, protože se Valdštejn příliš nehrnul do války s Dány, kteří se tlačili do habsburských zemí. Pokoušel se snad o nějakou hru, jež mohla ohrozit samotný trůn? Našeptávači na dvoře tvrdili, že ano. Důkaz zatím chyběl, jenže jej dokázal obstarat člověk, od kterého by to nejspíš nikdo nečekal: Valdštejnův italský důvěrník Ottavio Piccolomini, jenž dosáhl kariérního vrcholu právě po generálově boku.
Vojevůdce a iluze
Byl totiž z podobného těsta jako Albrecht – hnala jej ctižádostivost a touha po majetku. Věděl, že se dny jeho mocného ochránce a učitele chýlí ke konci a že je třeba vyměnit koně, než s ním zajede do příliš hluboké vody. Adresoval proto císaři udavačský dopis, ve kterém vyjmenoval všechny nedávné intriky, jichž byl svědkem. Po této poslední kapce panovník nařídil Valdštejna a jeho muže zatknout, přičemž rozkaz zněl jasně: „Pokud to bude možné, zajmout a odvézt do Vídně, anebo je jako usvědčené viníky zabít!“
Piccolomini získal na svou stranu další vysoké důstojníky, kteří mu měli pomoct ovládnout názorově rozpolcené vojsko. Při Valdštejnovi totiž dál stálo několik starých a oddaných druhů, především generálové Trčka a Ilow. Italský přeběhlík uspěl a díky rozšiřující se síti spiklenců zmobilizoval pluky v Horních Rakousích. S nimi vytáhl na Plzeň, kde se Valdštejn zotavoval z dalšího propadu zdraví.
Když začali z okolí města záhadně mizet vojáci – přecházející na druhou stranu – poznal generalissimus, že se proti němu rozběhla velká akce. Legendární čich na intriky ho však v jeho žalostném fyzickém stavu zradil: Zatím si pouze připouštěl, že by jej mohli odstavit od velení. Vyžádal si proto od přítomných důstojníků veřejnou přísahu věrnosti, v níž však opomněl zmínit císaře. A to byl poslední hřebík do rakve.
Kterak Valdštejn prohlédl
Teprve později Valdštejn zjistil, že císař vydal na jeho hlavu patent a že už nejde o postavení, nýbrž o život. Utekl proto – zkroucený bolestí a v nosítkách – do dobře opevněného Chebu, odkud chtěl přesvědčit Sasy a Švédy, aby mu přispěchali na pomoc. Kolona postupovala přes Stříbro, kde se k ní připojil plukovník Walter Butler se svými dragouny. Odpoledne 24. února 1634 konečně dorazili do cíle a ubytovali se v domech u náměstí. Tam se Albrecht cítil bezpečně.
Zrada však číhala všude. Butler totiž jednal podle Piccolominiho instrukcí: Spojil se s dalšími dvěma důstojníky původem z Britských ostrovů a dohodli se, že Valdštejna i jeho věrné rovnou povraždí – což jim císařský patent výslovně dovoloval. Druhého dne proto uspořádali na chebském hradě masopustní večeři pro generalissimovy nejbližší muže, zatímco s jeho účastí se kvůli nemoci nepočítalo. Pocit bezpečí přispěl k tomu, že nikoho nenapadlo vzít s sebou spolehlivé vojáky ani nijak zvlášť chránit velitele.
Spiklenecký triumvirát mezitím na hradě rozmístil své lidi – v úkrytech vedle hodovní světnice čekalo 31 dragounů rozdělených do skupin. Když kolem šesté dorazili hosté, neměli tušení, že vkročili do dokonalé pasti. Jejich služebníky odlákali strůjci masakru do odlehlé kuchyně pro čeleď, kde je zamkli, aby jim znemožnili přispěchat pánům na pomoc. Hodokvas zpočátku probíhal v uvolněné a přátelské atmosféře a falešná hra trvala necelé dvě hodiny. Všichni si připíjeli na Valdštejnovo i vlastní zdraví a pobočníci prý v dobrém rozmaru hovořili o očekávaných posilách, s jejichž podporou porazí proradné Habsburky.
Krvavá hostina
Krátce před osmou již bylo ze stolu sklizeno nádobí po hlavním chodu. Hodující se právě chystali pustit do sladkých dezertů, když do místnosti náhle vtrhlo první komando dragounů a jeho velitel zakřičel: „Kdo je dobrý císařský?“ V tom okamžiku se od stolů zvedla trojice britských spiklenců a jednohlasně zvolali: „Vivat Ferdinandus! Vivat Ferdinandus!“ Smluvenými pokřiky začalo finále chebské akce, do místnosti vpadlo dalších šest dragounů a zaútočili na Valdštejnovy věrné. Byl to masakr. Vyhlášený silák generál Adam Trčka dokázal z místnosti za cenu mnoha zranění uniknout a probít se až k vnější bráně hradu. Když ovšem viděl, že je odpor marný, vzdal se. Přesto ho rozzuření vojáci na místě ubili.
Posíleni úspěchem pak vrazi vyrazili na náměstí, aby své řádění završili. Po desáté hodině vtrhla skupina dragounů do Valdštejnova domu a jejich velitel Walter Deveroux s partyzánou v ruce vykopl dveře od generálova pokoje. Albrecht zcela výjimečně neležel na lůžku, protože od něj jen krátce předtím odešel jeho osobní astrolog. Stál tedy u okna a zjevně přemítal o svém osudu i šeptání hvězd. Zpočátku tak vůbec nechápal, co se děje.
„Ty špatná, křivopřísežná, stará, rebelantská šelmo!“ zvolal prý Deveroux, přestože jde nejspíš o dodatečné vylepšení příběhu. S jistotou však víme, co následovalo: Teprve když se vůdce vzbouřenců přiblížil ke generálovi s napřaženou zbraní, došlo starému muži, že jej dostihl císařův hněv. Paralyzovaný úlekem jen bezmocně roztáhl paže, načež se mu hrot zabořil do prsou tak silně, že ostří projelo zády. Bylo to ironické – jeden z nejmocnějších mužů Evropy zemřel výpadem bezvýznamného irského kapitána. Vzápětí chtěl údajně některý z dragounů vyhodit mrtvolu z okna, ale pachatel hrůzného činu to nedovolil.
Mrtvoly pro výstrahu
Ještě než stačily ostatky Albrechta z Valdštejna vychladnout, trojlístek spiklenců ukradl válečnou pokladnu a další cennosti, čímž se za svůj čin „věrnosti“ rovnou odměnili. Teprve pak nechali tělo zabalit do koberce a přepravit do chebského hradu, kde ho položili vedle ostatků generálových pobočníků. Pro mrtvé byly narychlo stlučeny rakve z hrubých prken, v nichž pak po několik dnů provizorně odpočívali před oltářem v hradní kapli.
Když se o zdaru akce dozvěděl Piccolomini, chtěl těla nebožtíků pro výstrahu vystavit v Praze, morbidní podívanou však zatrhl nový vrchní velitel císařských vojsk. Naopak samotný panovník rodinám zesnulých povolil jejich blízké důstojně, nicméně v tichosti pohřbít.
Vinen, či nevinen?
Zpráva o chebském masakru představovala žhavý námět rozhovorů po celé Evropě. Valdštejnova smrt se proměnila v choulostivé politické téma, které se stalo součástí propagandistického boje mezi účastníky třicetileté války: Zatímco vídeňský dvůr generalissima prezentoval jako podlého zrádce, protivníci Habsburků naopak osočovali Ferdinanda II., že na úspěchy a vliv svého vrchního velitele žárlil a nechal jej zákeřně zabít bez důkazů o vině. Dobová debata a propaganda přirozeně zabarvily i klíčové prameny, z nichž mohou historici čerpat. O vině či nevině mocného generála lze tudíž jen spekulovat.
