Aféra plukovníka Alfreda Redla: Sexuální orientace jako nástroj vydírání

Jeden ze způsobů, jak si opatřit informace (v případě, že známe slabiny objektu našeho zájmu), je vydírání. Právě tento nátlakový prostředek figuruje v jedné z největších špionážních afér, jež poznamenaly počáteční vývoj první světové války.

Takzvaná Redlova aféra se odehrála vlastně velice rychle a ve vší tichosti. Vysoký důstojník aspirující na post náčelníka generálního štábu, který se snažil úzkostlivě tajit svou homosexuální orientaci, bezmála deset let poskytoval přísně tajné informace carskému Rusku. Nutno podotknout, že za své služby inkasoval horentní sumy.

Budoucí velitel generálního štábu?

Alfred Viktor Redl se narodil roku 1884 ve Lvově jako jedno ze 14 dětí chudého železničáře. Když mu bylo 14 let, vstoupil do vojenské školy. Coby důstojník z povolání proslul ve svém okolí neúnavnou prací a ukázal se být dobrým organizátorem a schopným vojákem. Přestože nebyl šlechtického původu, propracoval se v armádní hierarchii až do nejvyšších pater.

V roce 1900 se stal zástupcem náčelníka Vyzvědačského úřadu (kontrašpionážní služba). I zde se projevil jako inovativně a moderně uvažující pracovník, který přinesl nové metody v pátrání po špionech, propagoval používání otisků prstů, fotografické dokumentace všech podezřelých a prosazoval též odposlechy schůzek sledovaných objektů.

Jím zavedené novinky byly účinné – díky nim kontrarozvědka zadržela mnoho carských agentů. Pověst šikovného organizátora jej předcházela. V roce 1905 se mimo jiné stal náčelníkem štábu VIII. armádního sboru v Praze. Bylo veřejným tajemstvím, že se jedná o vážného kandidáta na post náčelníka generálního štábu. Kdo však nebyl z Redlových aktivit nadšen, byli Rusové. Sledovali, jak jim rakouská kontrarozvědka rozbíjí jejich sítě v Rakousku-Uhersku, a v roce 1901 začaly ve varšavské rezidentuře carské tajné služby získávat kompromitující informace právě o Redlovi.

Ruský agent August Pratt zjistil, že Alfred Redl je homosexuál, což bylo tehdy (nejen) v přísně katolickém Rakousku-Uhersku považováno za nepřístojné. Provalení takové skutečnosti znamenalo prakticky vyloučení ze společnosti. Pro důstojníka by to znamenalo minimálně ukončení služby a veřejnou hanbu. Ruský agent mu podstrčil jednoho mladého homosexuála a posléze oba vyfotografoval in flagranti.

Carská rozvědka jej následně začala vydírat a Redl se podvolil a zavázal se ke spolupráci. Rusové mu však dokázali tuto hořkou pilulku osladit, platili mu opravdu horentní sumy. Redl najednou měl nadbytek peněz, což vysvětloval svému okolí tím, že nedávno dědil po tetě. Schůzky s ruskými kurýry organizoval velmi opatrně a nikdy se s nimi nestýkal ve Vídni. Velmi často jim informace předával v karlovarském hotelu Pupp.

Prozrazené válečné plány

Historik Jeffrey Richelson je toho názoru, že Redl začal pracovat jako ruský špion v roce 1905. Nejprve měl druhé straně předat jména všech rakousko-uherských agentů, kteří působili na území Ruska. Následovaly různé plány rozpracovaných operací, projekt o použití železnice v případě války, šifrovací systémy a plány pevností. V roce 1908 upozornil Rusy na chystanou anexi Bosny a Hercegoviny ze strany Rakouska-Uherska.

Asi nejzásadnější únik informací znamenalo poskytnutí rakouského válečného nástupního plánu proti Rusku a Srbsku č. 3. To bylo důvodem, proč bleskový útok proti těmto zemím v roce 1914 neskončil rychlým vítězstvím, ale přeměnil se v zákopovou válku. Hlavní štáb ve Vídni tušil, že se nepřítel k plánu nějakým způsobem dostal, ale nikdo nevěděl, kdo a jak Rakušany zradil. Navíc přepracování by bylo náročné a trvalo by celé roky, proto se žádná změna s plánem neuskutečnila.

Za tento počin dostal Redl od Rusů milion korun – tedy roční rozpočet vídeňského výzvědného oddělení. Kromě Ruska dodával informace rozvědkám Francie a Itálie a údajně měl být ve spojení se srbským nacionalistou Dimitrijevičem Dragutinem zvaným plukovník Apis. Ten stál v čele organizace Černá ruka, jež měla v roce 1914 na svědomí atentát na Františka Ferdinanda d'Esteho.

Zapomenuté pouzdro

Na stopu špionských aktivit v nitru kontrarozvědky se příslušníci zpravodajského oddělení generálního štábu dostali v roce 1912. Tehdy zástupce náčelníka tohoto oddělení Maxmilian Ronge nakázal prohlížení veškeré zahraniční korespondence štábu. Dne 2. dubna 1913 otevřeli dvě obálky se značnými sumami peněz, jež byly adresované poste restante, hlavní pošta Vídeň na řecky znějící jméno Nikon Nicetas. Na jedné straně obálky byl uveden odesilatel ze Ženevy a na druhé z Paříže, obě ale nesly razítko pruského městečka Eydkuhen.

Zpravodajci zbystřili a následným šetřením zjistili, že ve Vídni žádný Nikon Nicetas není hlášen. Rovněž se podařilo vypátrat, že adresy odesilatelů v Ženevě a Paříži jsou vymyšlené. Nastražili tedy na „Nicetase“ léčku. Na přepážce hlavní vídeňské pošty, kde se vydávaly dopisy poste restante, byl instalován zvonek, jenž vedl na policejní stanici a na který měl úředník zazvonit, když si přijde dopisy někdo vyzvednout. Následně měl vydání dopisů zdržovat, dokud nepřijdou policisté.

Zanedlouho se cenzorům podařilo zachytit další dopis s větším množstvím financí pro Nikona Nicetase. V sobotu 24. května 1913 přijel před vídeňskou poštu taxík, ze kterého vystoupil elegantní pán a chtěl vydat zásilky pro pana Nicetase. Úředník okamžitě zazvonil a zdržoval hledání dopisů, ale nikdo nepřicházel. Jeden policista byl zrovna na toaletě a druhý mimo budovu.

Přiběhli oba až ve chvíli, kdy již „pan Nicetas“ odjížděl taxíkem. Stihli si alespoň poznamenat jeho číslo. Dále už rakouským zpravodajcům v honu na špiona pomohlo několik šťastných náhod. Policisté zastavili vracející se taxi, které shodou okolností vezlo podezřelého.

Taxikář jim sdělil, že jej vezl ke kavárně Kaiserhof. Tam ho již nenašli, ale na místě, kde seděl, zůstalo pouzdro na kapesní nůž ze šedivé jelenice. Podle všeho pán krátce předtím odjel taxíkem. Poblíž kavárny se nacházelo stanoviště taxikářů a jeden z nich policistům řekl, že jimi hledaného pána odvezl do hotelu Klomser. Tam se tajní policisté okamžitě přemístili a požádali recepčního, jestli by se nezeptal čerstvě ubytovaných osob, zdali někdo z nich neztratil pouzdro na nůž. Sami čekali opodál a předstírali, že si čtou noviny. Když přišel Redl a sáhl po pouzdru, všichni zkoprněli. Znali jej dobře, vždyť se jednalo o důstojníka aspirujícího na post náčelníka generálního štábu.

Sebevražda z donucení

Okamžitě byl uvědomen náčelník generálního štábu Conrad von Hötzendorf. Proběhla tajná porada, po které se sám náčelník štábu nechal slyšet, že špionážní skandál nemůže Rakousko potřebovat, a rozhodl, že nejjednodušší a nejlepší řešení bude přimět Alfreda Redla k sebevraždě. Chtěli tak zjevně okamžitě zahladit hrozící skandál, proto neproběhlo žádné vyšetřování. Lze v tom spatřit i snahu zachránit čest a pověst rakouských důstojníků a v neposlední řadě zahladit celou kauzu před císařem.

Plukovník Redl se ještě toho večera v hotelu přiznal ke zradě. Řekl, že pro Rusy pracoval pouze rok a že předal jen mobilizační plán pražského sboru a jiné drobnosti. Bývalí zpravodajští kolegové mu nechali v pokoji pistoli, kterou se té noci zastřelil. Následně vyšlo v novinách prosté oznámení, že Redl spáchal sebevraždu kvůli vysokému nervovému vypětí, způsobenému přepracovaností.

Rozsah zrady v plném rozsahu vyplul na povrch až po válce. Ukázalo se, že Redlova zrada byla větší, než se zdálo, a jistě ovlivnila průběh počátku války proti Rusku a Srbsku.