Bojový letoun AEG G.IVk: První protitankové letadlo v dějinách

Německá společnost AEG (Allgemeine Elektrizitäts-Gesellschaft) patřila na přelomu 18. a 19. století mezi nejvýznamnější strojírenské firmy v Evropě. Zapojila se též do vývoje a produkce letadel, přičemž těžiště svých projektů věnovala průzkumným či bombardovacím typům. V roce 1917 tak německé letectvo zařadilo do své výzbroje její bombardér G.IV, který sice na průběh války neměl přílišný vliv, ale i přesto se do historie letectví zapsal výrazným písmem. Jeho verze zvaná G.IVk totiž nesla dvojici 20mm kanonů určených ke střelbě proti pancéřovaným pozemním cílům.

Vývoj bombardérů firmy AEG

Společnost AEG vstoupila do oblasti letectví prostřednictvím jednomotorových průzkumných strojů řady C, ale již v roce 1915 představila prototyp daleko většího letadla G.I. Jednalo se o dvoumotorový bombardér, jenž vzbudil pozornost hned několika zvláštnostmi. Tak např. dvojice motorů od značky Mercedes se nalézala na dosti složitém systému vzpěr mezi křídly v tažné pozici, zatímco jiné konstrukční kanceláře preferovaly u bombardérů tlačné uspořádání.

Firma AEG také použila konstrukci, jež by se dala s trochou nadsázky označit za kompozitní. Kostra letadla nebyla jen dřevěná a potažená plátnem dle dobových standardů, ale v jádru ji tvořily svařené ocelové trubky na přední části potažené překližkou a na zádi a křídlech plátnem. 

Letoun AEG G.I vznikl sice jen v jediném exempláři, ale stal se základem pro malou sérii strojů G.II se silnějšími motory Benz Bz.III. Některé kusy měly trojitou svislou ocasní plochu, která měla řešit jeden z nedostatků původního provedení – nepříliš dobrou stabilitu a ovladatelnost vyžadující pilotní mistrovství. S tímto problémem se však dokázal trochu lépe vypořádat až AEG G.III s vyváženými ovládacími plochami, létající od konce roku 1915. O pohon se tu staraly motory Mercedes D.IV, ovšem ani tento typ nevznikl v nějak závratných počtech.

Velkosériové produkce se tak dočkal až AEG G.IV, představený v září 1916 a sériově dodávaný od počátku roku 1917. O pohon se staraly spolehlivější agregáty Mercedes D.IVa, přičemž stroj měl zvláštně řešená křidélka, což dávalo jeho křídlům charakteristické tvary. Ukázal se jako odolný a dobře ovladatelný, ovšem kvůli své těžké konstrukci nemohl konkurovat typům jiných firem doletem a nosností pum. Na závěsech v trupu a pod křídlem dopravil asi 400 kg pum, kdežto stroje značky Gotha se stejnými motory zvládaly někdy i tunovou zátěž. AEG G.IV se však přesto celkem osvědčil (především při nočních útocích), celkově vzniklo okolo 320 kusů.

První moderní letecký kanon

Standardní výzbroj letounu tvořily dva 7,92mm kulomety Parabellum MG14, z nichž jeden se nalézal na oběžném kruhu u předního kokpitu a druhý na posuvné lafetě u zadního kokpitu, ze které mohl efektivně střílet do stran i dozadu. Dva kulomety se ale posléze ukázaly jako nepostačující arzenál, a proto se začalo experimentovat s jinou zbraní, jíž německé letectvo disponovalo již od léta 1915. Šlo o automatickou zbraň z produkce zbrojovky Stahlwerke Becker v ráži 20 mm, jež dokázala pálit kadencí až 300 ran za minutu.

Šlo fakticky o první letecký rychlopalný kanon v moderním smyslu slova. O jeho potenciálu hodně vypovídá fakt, že po válce posloužil ve Švýcarsku coby základ pro slavnou konstrukci kanonu Oerlikon, který se bez větších změn používá dodnes. Kanón Becker se kvůli hmotnosti, zpětnému rázu a nemožnosti synchronizace pro jednomotorová průzkumná a stíhací letadla příliš nehodil, ovšem mohl skvěle zastat roli obranného prostředku vícemotorových bombardérů. Žádný letoun ho sice nakonec nenosil jako standardní výzbroj v operační službě, avšak pokusně se objevil třeba na těžkém bombardéru Friedrichshafen G.III.

AEG G.IV

• Standardní osádka 3–4 mužů
• Rozpětí křídel 18,4 m
• Celková délka 9,7 m
• Celková výška 3,9 m
• Prázdná hmotnost 2 400 kg
• Vzletová hmotnost 3 635 kg
• Typ motorů Mercedes D.IVa
• Výkon motorů 2× 194 kW (260 k)
• Max. rychlost 165 km/h
• Max. vytrvalost 4–5 hodin
• Bojový dostup 4 500 m 

V říjnu 1917 se přidal i AEG G.IV, na jehož jeden exemplář s číslem 1096/16 konstruktéři umístili jednoduchou příďovou věž s lafetovaným kanónem Becker. Bylo sice jasné, že obranné střelbě na vzdušné cíle taková koncepce příliš nevyhovuje, jenže Německo se tou dobou muselo začít vypořádávat i s jinou hrozbou – prvními spojeneckými tanky. Přestavěný letoun tak v listopadu 1917 putoval ke zkouškám na frontu a údajně slušné výsledky vedly k závěru, že AEG G.IV dovede fungovat i jako létající protitanková platforma. Německé letectvo si proto objednalo počáteční sérii pěti upravených kusů s označením G.IVk (jako „Kanone“) s trupovými čísly od 500/18 do 504/18, z nichž první obdrželi císařovi vojáci v únoru 1918.

Čtveřice zbraní a ocelové pláty

Sériová letadla AEG G.IVk obdržela dokonce dva 20mm kanóny Becker. První zbraň nesla pohyblivá lafeta v pancéřované věži na přídi letounu, druhý kus měl pokrývat zadní polosféru. Kanon tu mohl zaujímat dvě pozice – buďto lafetovaný na klasickém oběžném kruhu kolem zadního kokpitu, nebo připevněný na zvláštní lafetu v podlaze, kudy mohl střílet dolů skrz otvor v trupu letounu. Kromě dvojice beckerů se letci mohli bránit i původní výzbrojí, tedy dvěma 7,92mm kulomety Parabellum na oběžných kruzích LVG/Scarff.

Stroj nepřišel ani o schopnost ničit cíle bombardováním, a to za pomoci čtyř 50kg pum umístěných na vnějších závěsech a pěti tříštivých pum o váze 12,5 kg ve svislých trubicích v obou kokpitech. Přece jenom se už ale nejednalo o bombardér operující v relativním bezpečí větší výšky, nýbrž o letoun primárně bitevní, útočící nízko nad zemí. Konstruktéři proto museli zvýšit jeho odolnost. Vedle toho, že kvalitní pancíř chránil přední věž, dostal pancéřovou ochranu nakonec téměř celý trup – ocelové pláty pokryly jeho podlahu i boky, přičemž dosáhly až na úroveň zadního kokpitu.

Stejně bytelné pasivní ochrany se dočkaly i oba agregáty Mercedes D.IVa. Všechny úpravy samozřejmě ovlivnily letové vlastnosti stroje, jehož ovladatelnost se ale udržela na dobré úrovni. Zkoušky prováděné od února 1918 ukázaly též nutnost přestavět ocasní plochy na dvojité. Také testovací střelby zahájené o měsíc později kvitovali letečtí komisaři s povděkem, neboť AEG se díky pevné konstrukci předvedl jako vhodná platforma pro vedení stabilní a přesné palby.

Jediný nedostatek představoval malý zásobník kanonu Becker s kapacitou 10 nebo 15 nábojů, s jehož výměnou se navíc musel střelec spíše „poprat“. Žádný z pěti letounů AEG G.IVk se nakonec nedostal na frontu a čtyři dokončené kusy zabavili po válce Britové, aby se jimi inspirovali při vlastním vývoji.