Sovětská stíhačka MiG-21: Ocelový hřebec rudého letectva (1)

Sovětský letoun MiG-21 se stal jednou z legend studené války. Jednalo se o nejvyráběnější nadzvukovou stíhačku v historii, která vznikla v éře vrcholící studené války a do dnešní doby se zapojila do mnoha konfliktů. Ač od jejího vzniku uběhlo už více než šest desetiletí, mají ji některá letectva ve výzbroji dodnes.

11.07.2024 - Marek Brzkovský



V létě 1950 vypukla válka v Koreji a od listopadu tam operovaly sovětské stíhací pluky vyzbrojené vynikajícími stroji MiG-15, dosahujícími rychlosti přes 1 000 km/h, které překonávaly všechny západní konkurenty. Jejich dominanci zvrátil až příchod amerických F-86 Sabre v prosinci téhož roku. Tyto dva letouny se pak střetávaly v zuřivých vzdušných soubojích až do konce konfliktu v červenci 1953. Boje ukázaly, že jsou si prakticky rovny. To už ale v SSSR sloužily nové MiG-17 a od roku 1955 pak první nadzvukové MiG-19.

Zkušenosti z korejské války ukázaly, že k získání převahy nad nepřítelem je třeba lehký letoun překonávající protivníka v rychlosti, stoupavosti a dostupu. Také se potvrdilo, že manévrové souboje v zatáčkách jsou stále vzácnější a většinou jde o to na nepřítele rychle udeřit a zmizet. Tuto skutečnost si uvědomoval také konstrukční tým závodu OKB Mikojan–Gurevič. Ten v polovině 50. let experimentoval s mnoha testovacími letouny, které vycházely z MiG-19. Od něj se výrazněji odlišoval až Je-4, vybavený delta křídlem, který vzlétl poprvé v červnu 1955, ale jeho motor neměl dostatečný výkon. Až prototyp nesoucí označení Je-6/1 poháněný motorem R-11F-300 dosáhl požadovaných parametrů; poprvé se odlepil od vzletové dráhy 20. května 1958. Byl vyzbrojen dvěma 30mm kanony, pod křídlem se pak nacházela dvojice závěsníků pro rakety nebo pumy. Testy potvrdily vynikající výkony a ve výšce 11 400 m dosáhl rychlosti 2 100 km/h (M 1,97). Vystoupat dokázal až do 20 700 m, kam se dostal za pomoci přídavného spalování za osm minut a 25 sekund.

Do sériové výroby

Na základě Je-6 a dalších prototypů byla roku 1959 zahájena sériová výroba pod označením MiG-21F. Tato verze se snažila kombinovat vlastnosti klasického a záchytného stíhače. Létala rychlostí až 2 125 km/h a překonala tak rychlost Mach 2. Po vyrobení jen několika desítek kusů produkce přešla na variantu F-13, která kromě jednoho 30mm kanonu NR-30 nesla i dvě infračerveně naváděné protiletadlové rakety R-3, což byly kopie americké střely AIM-9B Sidewinder. Ještě ale neměla radar a mohla tak operovat jen za dne a za dobrého počasí. Široké veřejnosti se letouny poprvé představily 9. července 1961 na letecké přehlídce v Moskvě. 

Sovětské velení těžce neslo jakékoliv narušení svého vzdušného prostoru a chtělo zabránit přeletům amerických průzkumných strojů. Nové stíhačky proto začaly dostávat do výzbroje nejen útvary protivzdušné obrany, ale i letectva východního bloku včetně Československa. Stroje se exportovaly i do horké oblasti Blízkého východu. Už roku 1962 začaly přicházet první z přibližně 60 objednaných do Egypta a příští rok převzala 25 kusů i Sýrie. Zavádění moderní nadzvukové techniky se neobešlo bez problémů. Hlavní vinu na tom měla nízká úroveň výcviku jak pilotů, tak pozemního personálu. Odehrála se řada havárií a mechanici dokázali zajistit jen velmi nízký stav letuschopnosti. Příliš nepomohlo ani vyslání sovětských poradců a instruktorů.

První prolitá krev 

K vůbec prvnímu sestřelu letounu MiG-21 (a současně k prvnímu vítězství stroje Mirage III) došlo 14. července 1966, kdy kapitán Joram Agmon za použití palubního kanonu zvítězil nad syrským pilotem „jednadvacítky“. O nízké morálce arabských letců svědčil i incident z 16. srpna, kdy irácký pilot Munír Rúfá přelétl s úplně novým MiG-21F-13 k Izraelcům. Ti provedli jeho detailní analýzu a později stroj poskytli k testování i Američanům. 

Před začátkem šestidenní války (5.–10. června 1967) měli Egypťané asi 110 a Syřané dalších 40 kusů MiG-21. Většinu z nich ale hned v první den konfliktu zničil drtivý útok izraelského letectva ještě na základnách. Piloti zbylých se snažili vzdorovat, ale podle značně neúplných informací si během necelého týdne připsali jen čtyři sestřely.

Jména vítězů ani další podrobnosti nejsou stále známy, neboť režimy arabských zemí bádání leteckých historiků příliš nepřejí. Sovětský svaz okamžitě po podepsání příměří obnovil dodávky „jednadvacítek“ a ty ve výzbroji všech arabských zemí na přelomu 60. a 70. let postupně nahradily starší podzvukové stíhačky. I když oficiálně došlo k uzavření míru, stále se příležitostně utkávaly s izraelskými soupeři. 

Bez hlavňové výzbroje

Sovětské letectvo mimo frontové stíhačky potřebovalo i stroj vhodný pro útvary protivzdušné obrany. Oproti předchozí verzi dokázal nový MiG-21PF operovat v noci a za ztížených povětrnostních podmínek. Hlavní vylepšení však představoval palubní radiolokátor RP-21 Safír. Obsluhoval ho přímo pilot a kvůli přístroji musela být přepracována příď. Aby se těžiště nepřesunulo příliš dopředu, nenesl žádnou hlavňovou výzbroj. Pro boj proti vzdušným cílům šlo ale podvěsit dvě radarem řízené střely RS-2US nebo infračerveně naváděné R-3S. 

Po jejich vystřelení však zůstala stíhačka prakticky bezbranná a například v Československu se jí proto přezdívalo holubice míru. Provozní zkoušky ukázaly, že výkony radaru silně ovlivňuje odraz země a pod výškou 1 000 m je prakticky neúčinný. Obrazovka také musela dostat stínítko, aby pilot na matném displeji cíl dokázal rozeznat. Přes uvedené problémy ale šlo o skutečný přepadový speciál a na jaře 1962 začala sériová výroba.

MiG-21MF

  • ROZPĚTÍ: 7,15 m 
  • DÉLKA: 14,5 m 
  • PRÁZDNÁ HMOTNOST: 4 980 kg 
  • MAX. VZLETOVÁ HMOTNOST: 9 961 kg 
  • MOTOR: Tumanskij R-13 F-300 (proudový s přídavným spalováním) 
  • VÝKON MOTORU: 39,9 kN (s přídavným spalováním 63,7 kN) 
  • MAX. RYCHLOST: 2 240 km/h (Mach 2,1) 
  • DOLET: 1 716 km 
  • PRAKTICKÝ DOSTUP: 18 800 m 
  • VÝZBROJ: 1× dvouhlavňový kanon GŠ-23 ráže 23 mm (200 nábojů), 4× závěsník pro různé druhy protiletadlových i protizemních raket či pum

Další články v sekci