Nepovedené zbraně a slepé vývojové uličky: Neohrabané štíty a německé obří dělo

(Ne)průstřelná lopata

Vojáci na západní frontě potřebovali jak nástroj na hloubení všudypřítomných zákopů, tak kryt, který by je chránil před palbou nepřítele. Nad řešením tohoto problému se kupo divu někdo zamyslel ještě předtím, než v Sarajevu padly osudné výstřely – konkrétně šlo o sekretářku kanadského ministra obrany Sama Hughese jménem Ena MacAdamová. Jednou měla při pracovní cestě možnost pozorovat švýcarské pěšáky při kopání obranných linií a navrhla šéfovi: „Co kdyby každý voják fasoval speciální polní lopatku, jež by zároveň sloužila jak štít?“ 

Teoreticky šlo o dobrý nápad a Hughes neváhal do vývoje investovat energii i finance. Výsledný nástroj se rozměry i tvarem podobal standardním pěchotním rýčům. Aby list dokázal za stavit či odrazit projektil z pušky, vyráběl se ze silnější oceli o tloušťce asi 4,8 mm. Z těžké oceli byla i odnímatelná násada, jež na délku měřila 1,2 metru, unikátní prvek pak představoval průzor o rozměrech 8,9×5 cm. 

Pro odstřelovače

Před použitím v roli štítu musel voják násadu sklopit o 90°, čímž se odkryl hrot dosud kopírující kořen násady. Ten pak pěšák zabodl do země, takže list lopaty setrvával ve svislé poloze a vytvořil nouzový štít, zatímco sklope nánásada fungovala jako vzpěra. Vynález vážil 2,4 kg a Hughes si jej v srpnu 1914 v Kanadě nechal patentovat – byť oficiálně je pod patentem podepsána MacAdamová. Ať už měl hlavní iniciativu kdokoliv, štítová lopata se proslavila pod názvem MacAdam Shield-Shovel i Hughes Shovel.

Po vypuknutí konfliktu vrchní velení objednalo 25 000 kusů a poslalo je do Evropy s 1. kanadskou divizí. Záhy se však ukázalo, že list nedokáže zastavit ani střely malých ráží a na běžné kopání se nástroj nehodí kvůli velké hmotnosti. A navíc – pokud už se majitel nacházel ve vyhloubeném zákopu, nemohl lopatu ke své ochraně použít. Při práci se sypkou hlínou vadil i průzor, jímž materiál propadával. Není divu, že řada kanadských i britských velitelů odmítla Hughesovu lopatu nasadit v poli, a když se tento postoj ukázal jako nezvratný, většina vyrobených kusů putovala do šrotu. Několik exemplářů si ponechali elitní odstřelovači, byť s vědomím jejich omezené účinnosti.

Hlaveň v hlavni

Dalekonosné obléhací dělo, které je díky svému dostřelu imunní vůči odvetné palbě, se jeví jako vynikající zbraň. Němečtí konstruktéři i generálové se však přesvědčili, že tomu tak být nemusí – a to na příkladu slavného pařížského děla. U jeho zrodu stál Kruppův konstruktér Fritz Rausenberger. Dal obrovi do vínku 28m hlaveň ráže 210 mm, vloženou do opotřebené 380milimetrové hlavně děla zvaného Langer Max – uložené na stacionární lafetě ve vybetonovaném palebném postavení. To dále zahrnovalo železniční vlečku a mostové jeřáby pro sestavení, zásobování, obsluhu a údržbu zbraně vážící enormních 256 tun. 

„Pařížanka“ dokázala vystřelit náboj o hmotnosti 94 kg do vzdálenosti až 130 km, přičemž střela dostoupala do 40 km. Jednalo se o největší výšku, jaké dělostřelecký projektil do té doby dosáhl (překonaly ji až německé rakety V-2 za druhé světové války). Současně šlo o první člověkem vytvořenou střelu dosáhnuvší stratosféry.

To vše znělo císařským generálům jako rajská hudba – pařížské dělo se mělo stát děsivou psychologickou zbraní, jehož granáty by na demoralizované civilisty zemí Dohody dopadaly zdánlivě odnikud. V praxi se však účinné nasazení ukázalo jen jako neúměrně drahý a nesplnitelný sen. Výkonnost i přesnost každého kusu artilerie totiž ovlivňuje opotřebení hlavně – a 210mm kolos dokázal vypálit pouhých 65 ran, než dělníci museli „lauf“ s poničeným vývrtem demontovat a poslat do továren k opravě. Ta zahrnovala převrtání na 224 mm a napodruhé dokonce na 238 mm, takže dělo pro každé nasazení potřebovalo jiné granáty. Zvětšení vnitřního objemu hlavně zároveň způsobilo snížení tlaku a tím pádem i dostřelu – pro každou sérii výstřelů Němci pařížské dělo přesouvali blíže k cíli. 

Císařství vyprodukovalo celkem tři exempláře, z nichž jeden sloužil k testům a dva ostřelovaly od 21. března 1918 francouzskou metropoli. Celkem tyto kusy vypálily na město 320–370 ran a zabily 250 osob, přičemž způsobily značné materiální škody. Už v srpnu postup dohodových vojsk donutil vilémovské vojáky ke stažení obrů a koncem války je sami zničili. Megalomanský experiment stál Němce obrovské sumy v době, kdy potřebovali pumpovat peníze do úplně jiných zbraní a projektů.

Příliš těžký vozík

Zkušenosti získané během zákopových bojů ukázaly, že se postup pěchoty zemí nikoho směrem k nepřátelské obranné linii blížil sebevraždě – zvlášť když protivník zákop osadil kulometnými hnízdy. Těžké ztráty trápily francouzského plukovníka Jeana Estienna, jenž se začátkem války stal velitelem 22. dělostřeleckého pluku. 

V bitvě u Charleroi jeho regiment šokoval Němce přesností palby účinně koordinované leteckými pozorovateli, jenže ani Estiennova profesionalita nedokázala zachránit stovky mužů před zdrcujícím staccatem kulometů. Zoufalému důstojníkovi nechyběly technické znalosti, a tak začal uvažovat o vhodné ochraně pěšáků.

Výsledkem jeho dumání se stal osobní mobilní štít – jednonápravový vozík z těžké oceli a plnými koly, který by každý útočící voják tlačil před sebou. Aby pojízdný úkryt přestál zásahy průbojných střel s vysokou úsťovou rychlostí, muselo se jednat o monstrum o váze desítek kilogramů, navíc kryl svého chráněnce též z boků. A právě v tom spočíval největší problém – unavený a vystresovaný pěšák jej pomocí dvojice madel postrkával terénem přeoraným dělostřeleckými granáty, takže vynález co chvíli zapadl do kráteru nebo beznadějně uvízl v moři bahna. Experimentální nasazení Estiennových štítů se ukázalo jako užitečné jen na krátké vzdálenosti, kdy manipulace s vozíkem nestihla muže vyčerpat, a to v ideálně rovném i suchém terénu.

Není divu, že mobilní štíty brzy upadly v zapomnění coby slepá ulička. Přemýšlivý důstojník však ještě neřekl po slední slovo a v následujících letech měl lví podíl na vzniku a budování francouzského tankového vojska, když se mimo jiné podílel na vývoji obrněnce Schneider CA1 a taktice jeho nasazení.