Nad pouští i džunglí: Sovětská stíhačka Mikojan–Gurevič MiG-17 (1)
Sovětská stíhačka MiG-17 se zúčastnila mnoha konfliktů druhé poloviny 20. století. Do služby vstoupila v úvodu 50. let a poslední její kusy dolétaly až začátkem tohoto tisíciletí. Měla jednoduchou pilotáž a zejména údržbu, což jí zajistilo solidní dlouhověkost.
Dne 14. ledna 1950 vzlétl prototyp letounu označený I-330, odvozený od předchozího MiG-15bis. Měl šípovitější křídlo se třemi aerodynamickými plůtky a prodloužený trup. Při testech v únoru téhož roku ve vodorovném letu dosáhl rychlosti 1 114 km/h a překonal tak zvukovou bariéru. Dne 17. března ale havaroval a v jeho troskách zahynul zkušební pilot. Modifikovaný prototyp vznikl až po roce, zkouškami ale prošel bez problémů. Proto 20. června 1951 padlo rozhodnutí zahájit sériovou výrobu tohoto typu pod označením MiG-17.
Proti špionům
Jeho maximální rychlost dosahovala 1 154 km/h, dostup 16 300 m, do výšky 5 000 m se vyšplhal za tři minuty a šest sekund. Disponoval dvěma kanony ráže 23 mm a jedním kalibru 37 mm. Letoun měl podobné vlastnosti jako jeho předchůdce, tudíž přeškolování pilotů z patnáctek na sedmnáctky nečinilo problémy. Od roku 1952 se na ně začaly přezbrojovat i pluky protivzdušné obrany Sovětského svazu.
První vítězství zaznamenala dvojice příslušníků 88. gardového stíhacího pluku ve složení A. Rybakov a J. Jablonovskij, která 29. července 1953 sestřelila americký průzkumný stroj RB-50G. Krátce poté se sedmnáctky dočkaly nasazení při útocích na špionážní balony vypouštěné Američany nad SSSR.
Zřejmě první zaznamenaný sestřel se povedl v létě 1954 kapitánu L. I. Savičevovi. Se svým MiG-17 nedaleko města Černovice (Černivci) na Ukrajině dohnal a devíti výstřely poslal k zemi balon letící ve výšce 10 000 m. Za několik dní Savičev startoval proti druhému balonu, ale tentokrát neuspěl, i když při palbě vypotřeboval veškerou munici. Aerostat stoupal a dostal se mimo dosah stíhačů. Další sestřel špionážního objektu v roce 1954 si připsal pilot 179. gardového pluku kapitán Selivančik, který za úspěšnou akci později obdržel Řád rudé hvězdy.
V arabských barvách
Nový stroj brzy začala zavádět i letectva ostatních zemí Varšavské smlouvy a vzápětí putoval i do neklidného blízkovýchodního regionu. Od poloviny roku 1956 je přebíralo například egyptské letectvo – a bylo to pro ně právě včas. Poté, co Káhira znárodnila Suezský průplav, zahájil 29. října Izrael útok a vzápětí došlo i k britsko-francouzské intervenci proti Egyptu.
Dne 31. října hlídkovala trojice MiG-17 nad letištěm El-Aríš na severu Sinaje, když na ně s převahou výšky zaútočily dva izraelské Mystére IV A. Egypťané se pokusili zmizet za Suez, jeden se však dostal mezi oba nepřátelské stíhače a po několika zásazích se zřítil do pouště. Premiéra tedy nedopadla příliš dobře. Násirovo letectvo však nakupovalo nástupce patnáctek ve velkém dál, aby se pak v následujícím desetiletí dostaly do mnohem intenzivnějších střetů.
Jak získat Sidewinder
V téže době odebrala sedmnáctky i rudá Čína, v jejíchž barvách se brzy zapojily do zápasů se vzdušnými silami Tchaj-wanu. Patrně vůbec první vítězství na tomto stroji ohlásil neznámý čínský pilot 22. června 1955, jehož obětí se stal cvičný Lockheed RT-33. Přesně o rok později pak veterán války v Koreji Lu Ming sestřelil bombardér Boeing B-17. K nejtvrdším srážkám došlo v létě a na podzim 1958.
Dne 29. července čínští piloti vznesli nárok na tři zničené F-84G – ve skutečnosti se ale poroučely k zemi jen dva. K zajímavému incidentu došlo 24. září, kdy Číňané přišli o jednu sedmnáctku po zásahu protiletadlovou řízenou střelou vzduch–vzduch AIM-9 Sidewinder, dodanou nedávno na Tchaj-wan z USA. Jinému migu se ale raketa téhož typu zarazila do trupu, aniž by hlavice explodovala, a stroj s ní bezpečně přistál. Sidewinder putoval k prozkoumání do SSSR, kde se pak jeho kopie začaly sériově vyrábět jako K-13. Vývoj MiG-17 mezitím pokračoval...
