Nelítostné bitvy nad Německem: Duel B-17 Flying Fortress vs. Fw 190 Sturmbock

Bombardér B-17 Flying Fortress budil již od svého prvního startu respekt a později se začlenil mezi nejslavnější letouny druhé světové války. Vedla k tomu však poměrně dlouhá cesta, na níž došlo především k výraznému zesílení jeho obranné výzbroje. Ačkoliv nakonec disponoval celkem 13 kulomety, ani takový arzenál nestačil na spolehlivé zneškodnění německých přepadových stíhaček v čele s Focke-Wulfem Fw 190. Sice se ukázalo, že „bombardéry vždycky proletí“, zpravidla se s tím ale pojily také obrovské ztráty, zejména pokud svazu chyběl stíhací doprovod.

Počátky létajících pevností

Zadání na stroj později známý jako B-17 se zrodilo v srpnu 1934, kdy americké letectvo, tehdy ještě nesoucí označení USAAC (United States Army Air Corps), vydalo specifikace vícemotorového stroje, který měl nahradit typ B-10 společnosti Martin. Ta se do výběrového řízení také přihlásila, ale vítězství nakonec slavila značka Boeing. Generálové původně žádali letadlo, jež přepraví tunu pum rychlostí 250 mil za hodinu (400 km/h) na vzdálenost 2 000 mil (3 219 km), avšak letoun od společnosti Boeing, která jej interně označovala jako Model 299, sliboval dokonce překonání těchto parametrů.

První prototyp celokovového letadla s výbornou aerodynamikou odstartoval 28. července 1935 a působil opravdu slibně, takže USAAC objednal 65 předsériových kusů pod názvem YB-17. Dvě havárie při zkouškách ovšem celý program ohrozily a zdálo se, že se letectvo přikloní spíše k jednoduššímu stroji Douglas B-18 Bolo. Další testy ale naštěstí proběhly bez obtíží. 

Osádky nešetřily chválou a skutečně impozantní „sedmnáctky“ získaly rovněž podporu tisku, jenž přišel s přezdívkou „Flying Fortress“ neboli létající pevnost. Z té se posléze stalo oficiální jméno, když se letectvo roku 1939 rozhodlo pokračovat v zadávání kontraktů na sériovou výrobu. První verze B-17B a B-17C nesly obrannou výzbroj ve čtyřech palebných stanovištích bublinového typu a u podoby B-17D přibyly dvě spodní věže a střeliště za kokpitem, což znamenalo celkem sedm kulometů.

Tyto verze promluvily do střetů nad asijským válčištěm a v barvách RAF se zapojily také do bojů v Evropě, avšak zkušenosti s nimi byly trochu rozpačité, což se týkalo mimo jiné právě obranné výzbroje. Společnost Boeing tudíž přišla s prodlouženou variantou B-17E, která nesla zadní věž s dvojicí 12,7mm kulometů M2 a také zesílenou výzbroj v dalších pozicích, protože věže se stejnou výbavou se objevily též na hřbetě a na břiše. Varianta B-17F pak disponovala dalšími dvěma kulomety stejné ráže ve střelištích na bocích přídě.

Ještě více hlavní

Přidání těchto dvou zbraní pramenilo ze zkušeností z tichomořského bojiště, neboť se ukázala přílišná zranitelnost „sedmnáctek“ při čelním útoku – starší varianty totiž nesly v přídi pouze jeden 7,62mm kulomet. U posledních exemplářů verze B-17F se však objevil i prvek, který se stal standardem finální podoby B-17G, a to střelecká věž Bendix pod přídí, nesoucí dvojici kulometů kalibru 12,7 mm. Shodný arzenál měly také tři další věže, a sice jedna značky Bendix na hřbetě, jedna typu Sperry na břiše a konečně ocasní věž Cheyenne. Kromě toho byl stroj opatřen dvěma bočními střelišti, z nichž každé disponovalo jedním kulometem, takže společně s dvojicí zbraní na bocích přídě a jednou v prostoru radisty za kokpitem šlo celkově o 13 „padesátek“, jak se kulometům Browning M2 ráže 12,7 mm (čili .50) často přezdívalo.

Bez ochrany?

Tento impozantní arzenál pokrýval celé okolí stroje, z čehož pak pramenilo velké sebevědomí konstruktérů a plánovačů (a zpočátku vlastně i osádek), že se impozantní bombardéry obejdou bez stíhacího doprovodu. Tomu měla pomáhat též promyšlená taktika, protože B-17 (podobně jako další těžké bombardéry USAAC, později USAAF) měly operovat v sevřených formacích zvaných „boxy“. Typický bojový „box“ představovalo 18 letounů, tedy tři letky po šesti exemplářích, což z hlediska obrany znamenalo ohromujících 234 kulometů. Mohlo se zdát, že takový arzenál nemohou nepřátelské stíhačky překonat, avšak již první denní operace B-17 bez stíhacího doprovodu přinášely nepřijatelně velké ztráty.

Obranná palba se ukázala jako daleko méně účinná, než se očekávalo, mimo jiné kvůli faktu, že německé stíhačky používaly 20mm kanony s dostřelem a ničivým účinkem logicky větším, než jakým disponovaly americké „padesátky“. Stíhací doprovod se tedy projevil jako zcela nezbytný a velení také do vzduchu posílalo větší „boxy“ čítající až 36 strojů, ale od léta 1944 se USAAF začalo vracet k menším sestavám, protože hrozba ze strany vyčerpané Luftwaffe postupně slábla.

Zpočátku nechtěná stíhačka

V době testů předsériových YB-17 se na druhé straně Atlantiku začal rodit stíhací letoun, jenž se měl později stát hlavním soupeřem amerických bombardérů. Luftwaffe v roce 1937 vydala požadavky na stroj s parametry, jež by překonávaly tehdy nový Bf 109. Úkolu se chopil mimo jiné Kurt Tank, hlavní konstruktér firmy Focke-Wulf. Jeho návrh však činitele Říšského ministerstva letectví příliš nepotěšil, neboť se jednalo o stroj řešený primárně jako přepadový, tedy obrannou stíhačku. Německé plány ale počítaly s krátkými válkami, při kterých nebude třeba chránit oblohu nad nacistickou říší, takže Tankův design nejprve budil spíše pohrdání a odpor.

Někteří prozíravější funkcionáři jej ale podpořili na základě teze, že Fw 190, jak se měl letoun nazývat, může posloužit jako záloha pro případ neočekávaných potíží s evolucí Bf 109. Úlohu zřejmě sehrál i fakt, že Tank počítal s hvězdicovým motorem BMW, zatímco „stodevítka“ používala řadové motory značky Daimler-Benz, takže nehrozily kolize požadavků na agregáty.

Prototyp Fw 190 odstartoval 1. června 1939, a ačkoliv jej nejdříve provázely některé problémy týkající se zvláště motoru BMW 801, projekt nakonec získal potřebné schválení. Luftwaffe roku 1940 objednala první sériová letadla, která vstoupila do služby v únoru 1941, ačkoliv zmíněné potíže se ještě nepodařilo zcela zažehnat. Samotná konstrukce letounu se nesporně osvědčila, avšak agregáty BMW 801 dlouho trápilo přehřívání a poruchy kompresorů. 

Vedle snahy vyřešit tyto potíže se měnila i výzbroj nové stíhačky, která nejprve nesla čtyři 7,92mm kulomety MG 17 a dva 20mm kanony MG FF, ale na místo druhého zmíněného typu pak přišly kanony MG 151/20. Dále byl zaveden systém úprav sérií U (Umbau) a R (Rustsätze), které se většinou také týkaly výzbroje a umožňovaly přizpůsobení pro různé úkoly. Focke-Wulf totiž sice původně vznikl jako stíhačka, ale uplatnil se i jako výborný stíhací bombardér. Letadla Fw 190 A opatřená pumovými závěsníky řady U se posléze dočkala i nového názvu Fw 190 F.

Arzenál k ničení bombardérů

Problémy s přehříváním motorů se podařilo vyřešit počínaje verzí Fw 190 A-2, která dostala modernizovaný agregát BMW 801 C-2. Od jara 1942 se dodávala varianta Fw 190 A-3, u níž se přešlo na výkonnější motor BMW 801 D-2, a ve větší míře se začaly užívat i konverzní sady řad U a R. V tom se pokračovalo také u verze Fw 190 A-4, která zvládala širší spektrum těchto úprav, takže se dala dle potřeby uzpůsobovat pro stíhací či bitevní úkoly. Praxe navíc ukázala, že Tankův letoun (jenž mimochodem dostal i dnes téměř zapomenuté firemní jméno Würger, tedy ťuhýk) zvládne výrazně větší náklad zbraní, což se projevilo u verze Fw 190 A-5, která se uplatňovala především jako bombardovací. Naopak letoun Fw 190 A-6 vznikl s ohledem na roli přepadové stíhačky a dostal silnější výzbroj, a sice dva trupové kulomety MG 17 a čtyři křídelní kanony MG 151/20 E.

Další zesílení přinesla verze Fw 190 A-7, protože v trupu se nově objevily 13mm kulomety MG 131. Stejná sestava zbraní zůstala i u Fw 190 A-8, avšak soupravy řady R umožňovaly další změny arzenálu. Na pozici vnějších 20mm kanonů se tudíž mohly objevit 30mm kanony MK 108 (sada R2) či MK 103 (sada R3), jež se proti americkým bombardérům ukázaly jako velmi účinné. 

Tím ale rozsah možností nekončil, jelikož sada R6 obsahovala trubice pro neřízené rakety WGr 21 ráže 210 mm, ve skutečnosti původně minometné granáty vybavené raketovými motory, jež se projevily jako vysoce účinné nástroje pro rozbíjení „boxů“ amerických čtyřmotoráků. Odolnost zvyšovala souprava R8, která zahrnovala zesílené pancéřování a silnější skla kokpitu. Fw 190 A upravené k ničení bombardérů nesly přezdívku Sturmbock (beranidlo) a sloužily i u experimentální jednotky Sturmstaffel 1, která vznikla v říjnu 1943 a plnila pouze toto poslání. O její povaze a o situaci Německa hodně vypovídá fakt, že piloti přísahali, že protivníka zničí třeba i nárazem vlastního letounu.