Těžké počátky slovenštiny: Proč ji učenci považovali za pouhé nářečí?
Po značnou část moderních dějin panoval mezi češtinou a slovenštinou zvláštní vztah. V době obrození dokonce tak úzký, že mnozí učenci a literáti považovali slovenštinu za pouhé nářečí a fakticky jí upírali právo na samostatnou existenci.
Úroveň češtiny se v dobách panování Marie Terezie a Josefa II. nacházela v žalostném stavu, a to následkem nadvlády němčiny ve všech zemích habsburské monarchie. Proto bylo zřejmé, že má-li dojít k české národní obrodě, po níž volaly hlasy některých učenců již v časech osvícenství, prvořadým úkolem bude stabilizovat spisovnou češtinu a obnovit hodnoty, jaké vykazovala zejména v předbělohorské době. Ke složitému vývoji obrozenecké češtiny patřil i její vztah ke slovenštině.
Pod jedněmi křídly
Počátek kontaktů mezi oběma jazyky v době obrození charakterizovala idea panslavismu, vycházející z předpokladu, že Slované tvoří podobně jako Němci jeden kulturní národ či kmen. Josef Jungmann se v předmluvě k překladu Miltonova duchovního eposu Ztracený ráj (1810) dokonce zmiňuje o „všeobecné spisovné řeči slovanské“.
Horlivými hlasateli a propagátory panslavismu byli především tvůrci slovenského původu Jan Kollár a Pavel Josef Šafařík, kteří se svým dílem významně zapsali do dějin české literatury. Jejich panslavismus charakterizoval fakt, že partikulární zájmy podřizovali monumentálním koncepcím, v daném případě slovanským, a že rozlehlost a velikost považovali za přednost. „Národní literatura tím i spěšnější a šťastnější bývá, čím širší jest její okršlek a čím volněji široko daleko na svých křídlách od břehů k břehům, od hor k horám létati může,“ soudil Kollár.
Slovenská literatura se již několik století vyjadřovala českým spisovaným jazykem, takzvanou bibličtinou odvozenou z Bible kralické, českého překladu bible pořízeného bratrskými učenci. To dávalo důvod k domněnce, že české i slovenské národní hnutí tvoří jednotný proces; že se jedná, jak to postuloval Josef Dobrovský, o vznik jednoho národa československého se společným spisovným jazykem českým. V praxi to znamenalo, že na Slovensku vznikala díla psaná česky, a právě v duchu myšlenky o jednotném národním československém hnutí. Rovněž na české straně nacházelo toto úsilí ohlas. Například v básnických almanaších, které v letech 1795–1817 vydával se svou družinou Antonín Jaroslav Puchmajer, přijímali účast i slovenští autoři.
Přichází „bernoláčtina“
Nicméně požadavek samostatného jazyka slovenského zazníval stále hlasitěji. Za nejvýznamnější aktivitu v této oblasti lze považovat úsilí slovenského filologa Antona Bernoláka, který se snažil, aby tamější veřejnost přijala západoslovenský kulturní jazyk za spisovnou slovenštinu. Veden těmito pohnutkami, vytvořil slovenskou mluvnici Grammatica slavica a šestidílný slovník Slovár slovenskí, česko-latinsko-německo-uherskí, který vycházel až po autorově smrti, ve dvacátých letech 19. století.
„Bernoláčtina“ se rozlévala hlavně z Trnavy, katolického kulturního centra, a třebaže narážela na zamítavá stanoviska zejména evangelíků a neuplatnila se po celém slovenském území ani v celé slovenské literatuře, znamenala důležitý mezník v etapě formování slovenského národa. Jako spisovný slovenský jazyk slavila úspěch v rozsáhlých epických dílech básníka Jána Hollého, vydaných ve třicátých letech, a rovněž v jeho překladech antické literatury.
Přední čeští obrozenci považovali tyto tendence za oslabení společného postupu, za marné tříštění sil. Dobrovský „bernoláčtinu“ zásadně odmítl. Myšlenka literatury československé psané jednotným spisovným jazykem tak sice dostala vážnou trhlinu, prošla první krizí, ale ideou čechoslovakismu, založenou na příští existenci samostatného a jednotného československého národa, v českém prostředí třicátých let neotřásla.
Brána slovenštiny otevřena
Třebaže se situace v třicátých a čtyřicátých letech vyostřila a diferenciace postupovala, touha po jazykové jednotě přetrvávala. Slováci však chápali tuto jednotu ve skutečně „československém“ smyslu, což podle jejich názoru znamenalo spojení prvků českých a slovenských. Koncepce uplatňování slovakismů v češtině ale v českých zemích narážela na tvrdý odpor, neboť čeština už dosáhla zejména díky rozvinuté neologizaci patřičné úrovně a bránila se jakémukoli narušování. Odmítnutí slovenských snah prezentoval v roce 1832 Jungmannův článek O různění českého spisovného jazyka a Palackého pojednání O českém jazyku spisovaném.
O pár let později vyslovil přední představitel mladé slovenské literární generace Ľudovít Štúr přání: „Kéž by Čechové ne jen slova naše přijali původní slovenská, ale i v dobách mluvnických jen o něco ustoupili, odtudto by nejen názvem, ale i samou věcí řeč československá vyšla.“ Vůdce mladých slovenských literátů se rovněž obrátil na Františka Palackého se žádostí, aby Češi a Slováci našli kompromisní způsob při řešení jednotného československého jazyka.
Štúr se svými vrstevníky zároveň hledal novou formu spisované slovenštiny, která by kromě jiného spojila katolíky a evangelíky. Čeští obrozenci však vůli k ústupkům neprojevili. Proto se Štúr, Michal Miloslav Hodža a Jozef Miloslav Hurban v červnu 1843 dohodli na zavedení spisovné slovenštiny, jejímž základem se stala středoslovenská nářečí. Tím došlo k ustavení spisovné slovenštiny, jež se na Slovensku setkala s obecným přijetím.