Milovník a hvězdy: Dobrodružný život notorického proutníka Milana Rastislava Štefánika

Milan Rastislav Štefánik nepůsobil jako suchý úředník – od toho tu byl Beneš. A nemusel si dělat ani starosti s tím, že by nesl na svých bedrech veškerou zodpovědnost jako Masaryk. Zůstával voják, i když bojiště dávno opustil. V uniformě prostě vypadal dobře a lidé rádi podléhali jeho charismatu. Zejména ženy. A pak to vzdělání! Astronom a fyzik se zkouškou z filozofie? To muselo znít i tehdy velmi exoticky! 

Astronom 

A i když nové Československo spolklo chudé Zakarpatsko z velmi pragmatických důvodů a až do konce první republiky mu nedokázalo a nechtělo poskytnout onu proklamovanou autonomii, Slovensko se díky zahraničním kontaktům a vlivným konexím Milana Rastislava Štefánika mohlo vůči Čechům cítit alespoň trochu rovnocennějším partnerem. Okolnosti jeho náhlé tragické smrti proto okamžitě vyvolaly spekulace a nacionální vášně. 

My se ale zaměříme na Štefánikovo mládí a jeho cestu ke hvězdám. Doslova. Když se po úspěšném absolvování pražské univerzity přesunul do Paříže, nemyslel mladý astronom na nic jiného, než aby se přiblížil ke dvěma nejslavnějším kapacitám v oboru: Nicolasi C. Flammarionovi a Pierru J. Janssenovi. 

Jenže na život ve Francii potřeboval peníze… Vypůjčil si tedy díky přímluvě přátel v ružomberské bance. Nakonec se po měsících čekání konečně blíže seznámil alespoň s Janssenem a naštěstí ho zaujal. Dostal se do jeho hvězdárny v Meudonu a podnikl díky tomu několik poměrně dobrodružných výprav. V červnu 1905 například vystoupal na vrchol Mont Blanku, aby na tamní observatoři prováděl astronomická a meteorologická pozorování. Ze sledování zatmění Slunce ve španělské Alcosebře zase „vydojil“ článek, který mu sám Janssen přečetl před Pařížskou akademií věd a dostal se s ním i do respektovaného vědeckého časopisu. 

Jenže osmdesátiletý Janssen po roce hvězdárnu v Meudonu opustil a nový ředitel slovenského vědce nepotřeboval. Štefánik se tak vydal na astronomickou výpravu do Turkestánu, která měla pozorovat zatmění Slunce. A šarm mu už tehdy nechyběl. Cestou přes Rusko se prý stavil v Jasné Poljaně u slavného spisovatele Lva Nikolaje Tolstého, který se o entuziastickém Slovákovi vyjádřil jako o „úžasně srdečném a milém člověku.“ 

Expedice navíc přinesla kýžené ovoce a Štefánik za svá pozorování získal od Francouzské astronomické společnosti prestižní Janssenovu cenu. Co víc si mohl přát? Zdraví. To ho totiž fatálně zrazovalo. Jeho vleklé potíže se žaludkem se natolik zhoršily, že se musel dva měsíce léčit v lázních v Chamonix. 

Cesta na Tahiti

Nakonec se mohl vrátit zpět do Paříže, ale i když měl na kontě vědecké úspěchy, finance mu pravidelně scházely. Vrhal se do nejrůznějších více či méně příčetných podniků – pokoušel se na Mont Blanku zachránit starou Janssenovu observatoř, ale jejímu rozebrání zabránit nedokázal. A na to, aby si postavil vlastní hvězdárnu zase neměl dost peněz. Nebránilo mu to ovšem v tom, aby alespoň hledal klimaticky nejvhodnější místo, kde by mohla stát. Procestoval kvůli tomu Alžírsko, pohoří Atlas, Saharu i Tunisko. Ničeho ale nedosáhl. 

Až v na začátku roku 1910 dostal další šanci: dva francouzské astronomické ústavy ho vyslaly na Tahiti, aby tu zřídil hvězdárnu a pozoroval prolétající Halleyovu kometu. Strávil tu deset měsíců a vybudoval i tři meteorologické stanice a zaučil jejich personál! Jen na kometu kvůli nepříznivému počasí štěstí neměl. Na ostrovech Tonga ale o rok později mapoval úplné zatmění Slunce. Dosáhl přitom skvělých výsledků, a tak jej vyslali sledovat zatmění i do Brazílie. Létal zkrátka z jednoho kontinentu na druhý a někdy mezi tím si stihl odskočit i do rodné vesničky Košariská. Nikdy předtím a nikdy potom tam neměli slavnějšího rodáka… 

Ale potom umřel Štefánikův otec Pavel a třiatřicetiletý vědec možná začal bilancovat. Rozhodl se usadit na Tahiti. Chtěl z původní provizorní observatoře vybudovat svou základnu. Jenže byl příliš schopný. V té době se už mohl pyšnit francouzským občanstvím a vláda si jej žádala jinde. Francouzi totiž hodlali sestavit vlastní telegrafickou síť a soustavu meteorologických stanic v Ekvádoru a na Galapágách. Štefánik odjel do Jižní Ameriky získat povolení – a uspěl. Vysloužil si za to od ministerstva námořnictví kříž Rytíře Čestné legie! 

Velká válka

Pohnuté časy ale znovu odnesl na zdraví. Žaludek mu museli dokonce operovat a když se uzdravil, svět začal řešit první světovou válku… A tak se astronom vrátil vojenským transportem do Francie, i když možná tušil, že na frontu se jen tak nepodívá. Kvůli zdravotnímu stavu ho odmítli a místo toho ho poslali do vojenské letecké školy v Chartres. Učil se pilotovat letadla a sám vedl kurz meteorologie. Zřídil při armádě organizovanou meteorologickou službu, za což ho vláda ocenila Válečným křížem. A nakonec i létal – nad Itálií například rozhazoval na frontové linie letáky pro Čechy a Slováky bojující v rakousko-uherské armádě.

Několikrát ho sice přepadla ataka žaludeční choroby, ale týdny strávené v nemocnicích si zpříjemňoval společností zajímavých žen. Mnohé z nich mu pomáhaly v jeho plánech na osamostatnění Slovenska. Ano – právě v době, kdy se Štefánik vrátil z fronty do Paříže a zaplul do světa společenských salónů, seznámila ho jedna z jeho přítelkyň – Claire Boas de Jouvenel, s francouzským ministerským předsedou Aristidem Briandem a vlivným mužem na ministerstvu zahraničí Philippem Berthelotem. Když se pak v prosinci 1915 setkal s Edvardem Benešem a společně si notovali nad Masarykovou koncepcí samostatného státu, v tom okamžiku započala nová kapitola Štefánikova života…