Poděkování za dary země: Jak dříve lidé slavili završení namáhavé polní lopoty?

Pro životy našich předků pevně spjatými s přírodou a jejím cyklem byl nejdůležitějším obdobím roku okamžik, kdy jejich práce došla naplnění – čas sklizně a žní. Tak tomu bylo neměnně celá tisíciletí – od doby, kdy lidé začali v mladší době kamenné žít usedlým způsobem života, až do průmyslové revoluce, respektive do rozšíření umělých hnojiv ve 20. století. 

V tomto dlouhém období byli lidé zcela závislí na přirozené úrodnosti půdy a rozmarech počasí. Všechny důležité okamžiky vegetačního období (včetně klidu) měly nějaký odraz v lidové kultuře. K momentu sklizně se pojily vůbec největší slavnosti zvané dožínky nebo také obžínky či obid, jejichž kořeny patrně sahají až do předkřesťanských dob. 

Obilí se v oblastech střední Evropy od pradávna sklízelo v červenci a v srpnu, vše záviselo na počasí a také nadmořské výšce. V českých zemích symbolizoval v nižších polohách vstup do období žní svátek sv. Markéty 13. července, v podhorských oblastech zase sv. Vavřince 10. srpna. Vše ovšem mohlo zhatit ono zmiňované počasí, zejména prudké bouřky a krupobití, jež v horkých letních parnech nezřídka přicházely. Těch se samozřejmě každý hospodář hrozil, protože pak mohlo veškeré úsilí, nebo jeho velká část, přijít vniveč. 

Za ideální stav během žní se považovaly teplé slunečné dny bez mráčku. Z toho důvodu se stalo zvykem ještě před započetím sklizně vypravit do polí modlitební procesí s prosbami za to, aby Bůh lidem dopřál dobré počasí a ochránil úrodu. Lidé si mnohem více uvědomovali svou křehkost a vážili si darů země, jež považovali za vzácnosti seslané ze samotných nebes. Právě Boží požehnání tak mnoha způsoby vyhledávali a vzývali.

Poslední zrno a snop 

Samotné dny žní většinou byly navzdory vrcholící těžké práci vnímány jako radostné období. Hospodář i jeho pracovníci totiž cítili, že je na dosah korunování jejich společného díla – okamžik, kdy se všechno pracně vypěstované zrno ocitne doma pod střechou. Zvláštními obyčeji byl opředený poslední den žní. Vůz se symbolickou poslední fůrou obilí na cestě do stodoly doprovodil vyšňořený průvod ženců. Ti ze svého středu vybrali nejhezčí dívku, kterou vyzdobili polními květy a na hlavu jí dali zapletený věnec klasů. Svazky obilných klasů a kvítí ozdobili též sami sebe a stejně tak i polní náčiní. Celý průvod pak za zpěvu, někdy i vyhrávání muzikantů, dospěl spolu s nastrojeným dožínkovým vozem ke stodole. Ona vybraná děvečka pak k hospodáři pronesla řeč. 

Etnograf a sběratel lidových tradic Čeněk Zíbrt zachytil na počátku 20. století na venkově tyto verše: „Hospodáři, my neseme vám dar, který Bůh všemohoucí dal. Z úrody zemské, z rosy nebeské, z tichého deštíčka, z teplého větříčka, aby vás Bůh všemohoucí v tento rok požehnal.“ Z Horácka na Vysočině zase pochází tato vinšovačka: „Pročež vám, pantáto a panmámo, přejeme stálého zdraví a co je v tom věnečku kvítek, aby vám Pán Bůh požehnal tolik dítek. A co je v tom věnečku klasů, abyste navázali tolik mandelů, a co je v těch klasech zrneček, abyste naměřili tolik měřiček.“ 

Dívka pak hospodáři slavnostně předala takzvaný dožínkový věnec uvitý ze sklizených klasů. Ten visel ve stodole až do příštího jara, kdy se z něj vydrtila zrna, jež se pak symbolicky přidala do nové setby. Tím se zajišťovala kontinuita a nepřerušený koloběh úrody. Zrna z dožínkového věnce údajně oplývala mimořádnou silou. Někde se dávala na Štědrý den slepicím, aby příští rok dobře nesly, a kravám, aby měly dostatek mléka. 

Roztodivné symboly úrody 

Právě dožínkové věnce patřily k hlavním atributům slavností vrcholícího léta. Měly různé tvary – věnec mohl být nejen klasicky kruhovitý, ale také plastický, vybíhající do kuriózních forem. V pozoruhodných tvarech se vyžívali zvláště obyvatelé jihovýchodní Moravy, kde se věnec nezřídka objevoval ve tvaru podobném lustru, přičemž byl také určený k zavěšení ze stropu. Na Pardubicku se zas dochoval věnec se vztyčenými klasy kolem celého obvodu, kvůli čemuž dostal název „dožínkové slunce“. 

Různě uvité a zapletené svazky obilí se při slavnostech žní objevovaly po celé Evropě. Také se stalo zvykem přinášet dožínkové věnce do kostela k požehnání jako poděkování Bohu za úrodu. Naopak pozůstatek pohanských zvyků se až do 19. století objevoval v ponechávání části sklizně na poli jako jakési úlitby matce Zemi. 

Zvláštní symbolikou oplýval také poslední svázaný snop obilí. Říkalo se mu různě: baba, nevěsta, barbora, ale také děd. Mnohdy jej oblékali do ženských či mužských šatů. Na Těšínsku či Luhačovicku ho dokonce znázorňovala živá dívka z řad svobodných žneček ozdobená klasy či slámou. Poté, co chasa předala poslední díl úrody hospodáři, následovala lidová veselice a tancovačka s pohoštěním pro všechny polní pracovníky, jež organizoval majitel hospodářství. Na dvoře či ve stodole se pak bavilo a tancovalo až do pozdní noci. Ze středočeského Sedlčanska jsou například zprávy o speciálním tanci pro tuto příležitost, který se odbýval už na sklizeném poli, proto se mu říkalo „strniště“. 

Při dožínkových slavnostech záleželo také na zámožnosti toho kterého hospodáře. Je nabíledni, že v drobných rolnických usedlostech mělo vše skromnější podobu: Pán domu nabídl svým čeledínům a pomocníkům například pivo či kořalku a nezbytnou součástí pak byly chléb a koláče napečené z nové mouky. Zato na šlechtických panstvích se oslavy pořádaly ve velkolepém duchu, a to často pro celou vesnickou komunitu. Jako velká společenská událost souvisely dožínky s dobovým zájmem aristokratických kruhů o venkovský lid a jeho svébytnou kulturu, jenž byl typický pro období od konce 18. století, zvláště pak v osvícenských kruzích. 

Císař pán hospodářem 

Lidová slavnost kupodivu pronikla i do obřadních událostí spojených s nejvyššími představiteli země. Během oslav, které navazovaly na české korunovace habsburských panovníků (Leopolda II. v roce 1791, Františka I. o rok později a Ferdinanda V. roku 1836) se objevil i zvláštní dožínkový průvod. Ten se stal kupříkladu součástí zvláštní lidové veselice, která se konala 12. srpna 1792 po korunovaci císařského páru v bubenečské Stromovce za městskými hradbami. 

Jak tento průvod vypadal, přibližuje dochovaný popis z pera tehdejšího svědka události, jejž uvádí Čeněk Zíbrt: „Pak jel vůz triumfu čtyřmi voly zapřažený, kteří měli pozlacené rohy. Na voze křížem byli položeni snopové všelijakého obilí a z obou stran stály vinné keře. Na témže voze v zeleném loubí byly dvě figury aneb polní bohyně a při nich pozlacené rádlo leželo. Hned jeli s dvěma pluhy a nesli všecko polní nářadí jako hrábě, cepy, kosy. K těm připojeni byli zpěváci a muzikanti, zpívajíce píseň českou, kteráž na obžínky směřovala.“ 

Roli hospodáře, do jehož stodoly se tradičně sváží obilí, si při této příležitosti zahrálo právě Jeho Veličenstvo, František I. ( 1792–1835) a jeho druhá žena Marie Terezie Sicilsko-Neapolská (1772–1807). Ona nejkrásnější a nejvýřečnější selská dívka tak v této verzi stanula před císařským párem, od něhož dostala na hlavu věneček a pamětní peníz na krk. Během následné veselice však došlo k politováníhodné události, kdy předpřipravené pohoštění pro venkovany někdo pokoutně vybrakoval, takže na prostý lid nic nezbylo. 

Trapnou situaci do veršů zvěčnil jeden zhrzený účastník: „Janku, tancuj, trouba hučí! Co jest platno, drška bručí. Ani vody nám nedali, chřtány prahnout nechali. Pěkná rozkoš, pěkné hody! Ani piva, ani vody. Milí páni stavové, naší země vládcové! Toto vaše malování patří jen pro tatrmany. Chcete- -li vy blázny míti, můžete je z Prahy vzíti. Nás příště nechte s pokojem, my víc blázny nebudem. Za tu slávu pěkně děkujem, ale na věky víc nepřijdem.“ 

Na dlouholetou tradici lidé nezapomněli ani v 19. století. Nasvědčuje tomu třeba program dožínkových slavností z panství Thunů na Čáslavsku z roku 1841. Mládež přivezla na voze vrchnosti klasy svázané do velkého jehlanu, kolem něhož bylo zavěšené ovoce. Následovala zábava pro malé i velké: taneční vystoupení, maškary, loutkové divadlo či závody ve skákání v pytlích. 

Od kos a srpů ke kombajnu 

Se vznikem Československé republiky v roce 1918 se pořádání dožínkových slavností ujaly agrární a lidová strana a k nim přidružené spolky. Politická uskupení se s oblibou obracela do minulosti ke starým lidovým tradicím a při oslavách kladla důraz na ctění venkova. S akcemi se často pojily divadelní produkce, které inscenovaly různé historické a mytologické příběhy blízké venkovskému lidu (například povolání Přemysla Oráče za knížete nebo zrušení roboty). 

Staré zvyky jako slavnostní návrat z pole s posledními snopy a předávání věnce hospodáři se sice objevovaly, ale měly také spíše scénický divadelní charakter. Vydávaly se speciální brožurky s návody na uspořádání národních dožínkových slavností z pera dobových sběratelů lidových tradic. Prvorepublikové dožínky byly někdy spojené s politickou propagandou. Agrární strana je například využívala k pořádání takzvaných táborů lidu, během nichž její političtí představitelé přibližovali voličům svůj náhled na dobové hospodářské a politické problémy. 

Základní struktura dožínkových zvyků, kdy se pracovníci obracejí na majitele polností s poukazem na své nasazení při sklizni a dostávají za něj odměnu, přežila i hluboko do 20. století. Velkostatky, které nahradily dřívější šlechtická panství, po komunistickém převratu v roce 1948 zanikly a byly nahrazeny státními podniky a zemědělskými družstvy. Rozdíl spočíval v tom, že dělníci od té doby předávali dožínkový věnec řediteli podniku, který jim dar oplatil naturáliemi ve formě pohoštění, či přímo penězi. 

Postupně nastaly velké změny i po technologické stránce: Původní zemědělské profese uplatňující se při sklizni, jako byli ženci, sekáči či odběračky, nahradily ve velkém stroje. V průběhu druhé poloviny minulého století tak kolektivní rozměr polních prací zmizel, protože obilí oseté na velkých lánech polí už sklízely kombajny. I za této situace se však některé staré zvyklosti zachovaly, jen už se dožínkový věnec nepřevážel do stodoly na voze, ale dostal ho kombajnér na svůj stroj. 

V současnosti se dožínky do měst i vesnic vracejí v podobě společenských slavností, často spojených s folklorními vystoupeními a stánky agrovýrobců z regionu. Akce už ale nabývají zcela jiných rozměrů. Jsou spíše připomínkou starých časů a propagací soukromých zemědělců, kteří dnes tvoří jen malé procento populace. Nemohou už být svátkem celé vesnické komunity jako v dobách, kdy se obděláváním půdy zabývala velká část obyvatelstva.