Hledá se nový hospodář: Jak vypadalo dědické právo v raném novověku?

Když starý hospodář usedá venku pod jabloní, má na tváři blažený výraz. Aby taky ne, celý život tvrdě dřel, aby zaopatřil rodinu, a i díky té troše boží přízně se mu to povedlo. Dcery se dobře vdaly, nejstarší syn odešel do sousední vsi hospodařit na grunt, odkud pochází jeho žena, a nejmladšímu synovi předal usedlost bez dluhů. Své poslední roky života tedy mohl se svou ženou trávit v klidu na bohatém výměnku. 

Dědičný nájem 

Pro plné pochopení venkovských poměrů v 16. až 18. století je nejprve nutné vysvětlit, co to bylo emfyteutické neboli zákupní právo na usedlost. Venkované totiž půdu, kterou obdělávali, přímo nevlastnili, ale měli ji od vrchnosti ve většině případů v dědičném nájmu. Svému pánovi museli odvádět dávky v závislosti na velikosti statku. Tyto dávky byly nejčastěji peněžní v kombinaci s nějakou tou slepicí nebo vajíčky. Povinná byla také práce na panském majetku neboli robota, ze které se však dalo v určitých případech vykoupit. 

Takovou usedlost však mohl poddaný předat svým potomkům, nebo ji dokonce prodat jinému poddanému. Především v 16. století měli hospodáři na západní Moravě k usedlostem živnostenský vztah a v různých částech života hospodařili na gruntě, který pro ně byl nejvíc výhodný. To všechno se však muselo dít se souhlasem vrchnosti, která do hospodaření poddaných často zasahovala.

Lidé samozřejmě nebydleli jenom v takových usedlostech. Časté byly například panské mlýny, které byly nezakoupené a podmínky v nich se v průběhu času mohly značně měnit. Zatímco u usedlostí zakoupených platili poddaní i po 300 letech pořád stejné dávky, výše nájmu se neustále vyvíjela. Mohly se měnit také roboty, které vrchnost zvlášť po konci třicetileté války začala na mnoha místech zvyšovat a využívat tuto neplacenou pracovní sílu pro svoje podnikání.

Právní řád v Čechách a na Moravě byl velmi složitý, mnohdy nejednotný a často lze vysledovat drobné odchylky, které souvisejí s místními zvyklostmi. Důležité je zmínit, že šlechtu, jako majitele panství, nelze vnímat jenom negativně. Ve většině se nejednalo o nějaké „zlopány“, kteří chtěli sdírat poddané z kůže, ale často se jim snažili také pomoct a poskytovali jim různé úlevy. Rozpoznat, jaký kdo měl vztah k vedení panství a svým poddaným, je tak někdy velmi těžké. 

Komu co připadne? 

V období raného novověku platilo pravidlo takzvané nedělitelnosti gruntů. To znamenalo, že při prodeji, převodu statku na někoho z rodiny, nebo při úmrtí hospodáře a následném vypořádání se všemi dědici se se statkem nakládalo v jednom celku. Nemohlo se tak stát, že by jeden ze synů dostal pole nad lesem, druhý louku u mlýna a dcera kus lesa u cesty do Šlapanic. Výjimkou byly pouze velmi sporadické prodeje skutečně jednotlivých kusů pozemků, které však vrchnost povolovala jen velmi zřídka. Vzhledem k tomu, že hospodářem se mohl stát pouze jeden člověk, se s ostatními „nápadníky“, jak se lidé, kterým měl připadnout nějaký podíl, nazývali, musel vypořádat penězi. 

Situaci mohl vyřešit ještě za svého působení starý hospodář tak, že ty, kteří se neměli stát novými pány usedlosti, vyplatil, v dobové terminologii takzvaně vybyl. Nejčastěji se tak stávalo u dcer, které se vdaly na jiný grunt. Tím, že dostaly věno, které mohlo být nižší než podíl, jenž by jim jinak náležel, se věc považovala za vyřešenou. 

Jaký podíl ale vlastně každý dostal? V Čechách i na Moravě byla zdaleka nejvíc rozšířená právní norma rovných dílů. Jak název napovídá, v takových případech dostávali všichni stejnou část, bez ohledu na to, jestli se jednalo o dcery, syny nebo třeba manželku starého hospodáře. Postupně musel nový majitel splatit všechny tyto náklady, což mohlo trvat značně dlouho. Nebyl to však jediný klíč, podle kterého se mohlo dědictví dělit. V severních Čechách víme například o způsobu takzvané vdovské třetiny. To znamenalo, že po smrti hospodáře dostala vdova třetinu hodnoty usedlosti, aby mohla v klidu a důstojně dožít. Zbytek se mezi ostatní dělil opět rovným poměrem a po smrti oné vdovy došlo k rozdělení i jejího majetku. 

Zdaleka nejméně častý systém dědictví byl ten, kdy se upřednostňovali mužští potomci, který se praktikoval v okolí Plzně. Nicméně v průběhu 16. století docházelo k vytlačování těchto způsobů dělení majetku na úkor rovných dílů do té míry, že zcela zanikly, nebo byly využívány jen okrajově. 

Syn, zeť, nebo někdo jiný? 

Předání usedlosti probíhalo ve většině případů ještě za života předešlého vlastníka usedlosti. Dělo se tak z různých důvodů, často však z nedostatku sil na hospodaření, uvolnění místa někomu z potomků, aby mohl získat důstojné místo ve společnosti, nebo kvůli špatné finanční situaci a neschopnosti danou usedlost zvládnout obhospodařovat. Kromě schopností a zdravotní kondice starého majitele hrálo svou roli také období, jelikož v takovém 17. století, kdy probíhala třicetiletá válka, byly zcela jiné podmínky než ve století 18., které bylo o trochu stabilnější. Historik Josef Grulich například uvádí, že v jižních Čechách se většina transakcí, které proběhly mezi roky 1625–1710, udála mezi nepříbuznými osobami. Bylo to dáno značnou nestabilitou celého období a také tím, že se mladší lidé mohli daleko lépe uchytit v úrodnějších oblastech. Ty byly značně zplundrovány vojenskými nájezdy a byly tam „lukrativní“ volné pozemky. Z těchto důvodů se mnozí stěhovali za lepším. 

Další období však bylo jiné. I když stále docházelo k prodejům usedlostí mimo rodinný kruh, ve více jak polovině situací se majetek podařilo převést na syna a asi v jednom z deseti případů přešla usedlost na zetě. Stávalo se tak většinou v případech, kdy nebyl mužský dědic, a jelikož žena dědit usedlost sama nemohla, musela si k tomu přibrat chlapa. Netřeba zmiňovat, že takové nevěsty byly velice žádané, a bez výhrady tu platí přísloví „co za jeden den nevyženíš, za celý život nevyděláš“. 

Mnohé může také překvapit, že minimálně v jižních Čechách není zřejmé, jestli existovalo nějaké pravidlo, kdo z dětí by měl usedlost převzít. Ustanovení, že by se měl hospodářství ujmout nejstarší syn, tu neplatilo. Dokonce na konci 18. století vydal Josef II. (1780–1790) patent, který stanovil, že usedlost dědí ten nejmladší. Teprve až ve století následujícím se nařízení změnila tak, že měl grunt převzít ten nejstarší ze synů, jakožto většinou nejzkušenější hospodář. 

Místo pro rodiče 

Dnes si pod slovem výměnek často představíme malé stavení nacházející se zpravidla nedaleko většího statku. Patrně většina lidí řekne, že takový domek sloužil k bydlení pro starší lidi. Nicméně omezovat představu výměnku pouze na to, že tam kdysi bydlel starý hospodář, by byla chyba. Výměnek totiž nebyl jen stavbou, ale především institucí, která sloužila pro zajištění starých lidí na vesnici poté, co už nemohli, nebo nechtěli hospodařit. Důvodů pro předání hospodářství mohlo být více než jen stáří. Často se uvádí, že odcházející majitel už prostě nechtěl mít na svých bedrech tolik zodpovědnosti, a proto grunt radši předal. Důležité také je, že se výměnek vázal k usedlosti, a ne k rodině. Stávalo se, že syn prodal grunt ještě za života svých rodičů někomu jinému, kdo po něm veškeré povinnosti, co se týče obstarání jeho rodičů, převzal. 

Podoba výměnku bývala různá a velmi záleželo na tom, jak velký statek ho měl zajišťovat. Pokud se jednalo o rozsáhlou usedlost, mohl si odcházející majitel nechat postavit nebo opravit malý domek a nechat vyčlenit pro svoje užití část polí a několik kusů dobytka. V takové situaci navíc nemusel odvádět žádné feudální dávky, daně, a dokonce ani robotovat na panském. Pokud tedy nevadila novému výměnkáři určitá ztráta prestiže a vycházel dobře s hospodářem novým, jednalo se většinou o velmi výhodnou dohodu. 

Na druhou stranu však bylo mnoho malých usedlostí, u nichž bylo vyloučené, aby mohly poskytnout takto velkorysý výměnek, a starý majitel se tak ještě mohl radovat, pokud pro sebe dostal alespoň oddělenou místnost. U domkařů, jedné z nejchudších vrstev venkovských obyvatel, si pak o takovém luxusu jako oddělená místnost mohli nechat mnohdy jen zdát. 

Dlouhá setrvačnost 

Ať už svou usedlost prodali někomu cizímu, nebo se ji snažili uchovat pro některého ze svých potomků, každý dobrý hospodář o svůj majetek náležitě pečoval. Byla to totiž po většinu historie právě půda, která byla tím hlavním majetkem, neboť z ní většina lidí na vesnici získávala obživu. Tohle uvažování zůstává na venkově patrné dodnes, ačkoliv většina našich představ se váže spíš k venkovu první poloviny 20. století než k takovému 18. století. 

Tuto kontinuitu přervala na mnoha místech dost drastickým způsobem kolektivizace v 50. letech, kdy došlo například ke zrušení instituce výměnku a jejímu nahrazení státním důchodem, na který však staří sedláci neměli nárok. Nicméně mnoho z těchto zvyklostí žije dál a nezřídka lze vidět, jak se starší rodiče stěhují do přízemního domečku víc u zahrady a nechávají velký dům další generaci.