Život v porobě: Nevolníci v českých zemích čelili tvrdému zacházení, bídě i hladu

Když mladá Justina Müllerová žijící svobodným životem v hornickém městečku Hora Svaté Kateřiny dovršila 17 let, čekalo ji nepříjemné překvapení. Šlechtic jménem František Eusebius Žďárský ze Žďáru (asi 1624–1670), pán na Kladně, na ni vznesl nárok s bizarním zdůvodněním, že její matka nemůže doložit své osvobození. Jelikož se prý Justina narodila v době, kdy její rodiče žili dočasně na Františkově panství, měla by mu patřit i ona. Pro mladou dívku to musel být šok, vždyť celý život strávila jako svobodná osoba ve městě obdařeném hornickými privilegii! Bohužel pro ni však pocházela ze smíšeného manželství svobodné a nesvobodné osoby. Raně novověká společnost se totiž nečlenila jen na katolíky a protestanty či Čechy a Němce, ale i na svobodné a znevolněné.

Čas nevolnictví

Dnes se o reálnosti českého nevolnictví často pochybuje, protože pro poddané používáme polského výrazu „nevolník“, který se v raném novověku vůbec nepoužíval. Přesto bylo reálné, jenže takovýmto poddaným se říkalo „kmetčíci“, „kmetiční poddaní“ či „dědiční poddaní“. Je ostatně absurdní ptát se, kdo byl nesvobodný, protože tento stav se považoval za normální. Samozřejmě existovali i svobodní poddaní, jako například myslivci či mlynáři, vůči kterým představovala vrchnost jen ochranného pána, případně různé „mezivrstvy“ reprezentované třeba měšťany z poddanským měst. Obecně lze ale říct, že po třicetileté válce se drtivá většina venkovského obyvatelstva v českých zemích nacházela ve stavu nevolnictví.

Císař Ferdinand III. (1637–1657) vydal po třicetileté válce řadu zákonů, které měly za cíl zabránit poddaným ve stěhování. Nesvobodu však nevymezovala jen tato nařízení. Silnější roli hrály zvyky a také zhoršení hospodářských poměrů v důsledku dlouhotrvajícího konfliktu. Bezprostředně po jejím konci se například zhroutil systém takzvaných vejrunků, neboli sousedského splácení domů, takže rolníci už nedokázali nemovitosti zakupovat a vlastně pro ně bylo výhodnější, když je ani nevlastnili.

Nevolníci se nesměli stěhovat a zároveň byli hlavními plátci daní, které se po třicetileté válce rozepisovaly shora (předem bylo stanoveno, kolik se kde musí vybrat). Nesměli se svobodně ženit a vdávat, zejména pokud jejich protějšek pocházel z cizího panství. A zatímco v průběhu konfliktu se tolerovalo odcházení nezaopatřených dětí do měst, kde se mohly vyučit či studovat, po válce došlo také k zákazu svobodné volby studií a povolání. Různá omezení si kladla za cíl hlavně udržet rolníka připoutaného k místu jeho práce. Celou jejich škálu vyjmenoval až aboliční patent císaře Josefa II. ( 1780–1790) z 1. listopadu 1781, který tak zpětně určil, v čem české nevolnictví reálně spočívalo.

Zubožený venkov

Nevolnická vesnice před rokem 1781 vypadala značně jinak, než jak ji známe z pozdější doby. Stavělo se převážně ze dřeva a v 17. století ještě chalupy neměly ani komín, běžně se používaly dýmníky. Kouř pak naplňoval podkroví a zvyšoval riziko požáru. V obytné části domu žil během zimních měsíců s lidmi i dobytek, od kterého se snadno šířily nemoci, a to zejména mezi dětmi.

Tvrdá práce od útlého věku, chudá strava a špatná hygiena postupně ničily těla venkovanů. Konskripční vojenští komisaři, kteří procestovali české země v roce 1770 a 1771, s hrůzou konstatovali, že český nevolník je mrňavý, zkřivený, často má vole na krku a s přibývajícím věkem prý dokonce ztrácí lidské rysy! Ve východních Čechách a na střední Moravě se nacházely celé vesnice postižené pohlavními chorobami, které tam během válek o rakouské dědictví (1740–1748) a sedmileté války (1756–1763) zavlekli cizí vojáci; na jižní Moravě zase někteří rolníci trpěli zvláštní chorobou, v jejímž důsledku jim v dospělosti zchromly nohy. 

Namísto morových epidemií sužovaly venkov hladomory. Po vlhké zimě, která nastala například v letech 1736 a 1770, se stávalo, že obilí napadl jedovatý námel, který způsoboval ergotismus – onemocnění spojené s halucinacemi či dočasným oslepnutím. Snaha hledat náhražky potravin vedla často k hromadným otravám. 

Z dnešního pohledu pak zní až neuvěřitelně, co vše se rolníci snažili semlít a sníst, v některých případech docházelo údajně i na hlínu… Během velkého hladomoru zkoušeli vesničané mouku z kousků dřeva, mechu a trávy. S případem hromadné intoxikace se ostatně během své cesty do Vrchlabí setkal i císař Josef II. V této situaci raději krajské úřady samy vytvořily spolehlivé recepty na pečení chleba z trávy, aby zabránili otravám. Přesto se ve Starém Rokytníku u Trutnova ještě v roce 1776 otrávil jeden vesničan, když zkusil připravit jídlo z rostliny zvané žabí kořen. Jeho případ vyvolal paniku, protože žabí kořen rostl všude, a úřady pro jistotu vyzvaly k jejímu vyhubení.

Blýskání na lepší časy?

V nevolnické společnosti představovala svoboda privilegium, které musela osoba jí disponující neustále dokazovat. Platila tedy v zásadě „presumpce nesvobody“, kdy se každý, kdo nemohl svá privilegia prokázat, považoval za nesvobodného. Tyto okolnosti však mohl do jisté míry změnit na začátku článku zmíněný případ Justiny Müllerové.

Neodbytný František ze Žďáru totiž žaloval vrchnost hornického městečka, pana Jana Adama Hrzána z Harasova (1625–1681), aby za nevolnici zaplatil pokutu 100 kop míšenských grošů. To byla úřední cena jednoho nevolníka, jak ji po třicetileté válce určil císař Ferdinand III. Tváří v tvář této hrozbě najal Hrzán z Harasova roku 1665 schopného advokáta Ignáce Františka Thama, který pro něj sepsal působivý traktát. Dokazoval v něm, že v případě pochybnosti o stavu poddaného by měla platit presumpce svobody. Příroda totiž podle něj stvořila všechny lidi svobodné a zbavit je volnosti je možné jen pod tíhou důkazů.

Spis předběhl svou dobu, ale zvrátit zavedené premisy nedokázal. Hrzánova argumentace, založená na přirozeném právu, však přesto nezapadla, protože se uplatnila v robotních patentech, které začali čeští panovníci vydávat od série selských povstání roku 1680.

Konec nevolnictví u nás

Vydávání nejrůznějších robotních patentů a dalších nařízení na ochranu rolníků obvykle následovalo po vzpourách nevolníků, které muselo nezřídka rozhánět i vojsko. Pro právní ochranu poddaných vznikl úřední aparát, jehož základem byly krajské úřady a vyvrcholením speciální komise pro spory poddaných s vrchností, kterou vytvořila císařovna Marie Terezie ( 1740–1780). Výsledkem bylo několik procesů se zvláště krutými zástupci vrchnosti.

Zvláštní zásluhy pak patří císaři Josefu II., který se o osud nevolníků u nás začal zajímat v době velkého českého hladomoru. Tehdy, v roce 1771, podnikl velkou inspekční cestu po Moravě a Čechách, při níž se snažil zjistit, jaké jsou příčiny hromadného umírání a jak by jej bylo možno zastavit. Významně se o změnu poměrů zasloužil také Franz Anton Blanc, jenž v letech 1768–1771 prováděl urbariální reformu ve Slezsku. Ten spolu s nejvyšším purkrabím Karlem Egonem z Fürstenbergu (v úřadu 1771–1782) v roce 1772 předložil obsáhlý plán reforem navrhující zrušení nevolnictví. Hlavní motivaci k tomuto představoval především hospodářský kalkul vycházející z poznatku ekonomů, že svobodná práce je efektivnější než nucená robota.

Také na základě těchto argumentů vydal Josef II. 1. listopadu 1781 patent rušící v českých zemích nevolnictví. Jeho zrušení následovalo v letech 1782 až 1785 ve všech částech habsburské monarchie, tak aby obyvatelé říše disponovali všude stejnými právy. Císař tímto činem položil základy občanské svobodě.