S křižáky proti Čechům: Proč papež vyhlásil křížovou výpravu proti křesťanskému státu?

Křižácké výpravy vyhlašoval papež. Původně měly za cíl znovu získat Jeruzalém a Svatou zemi, a tedy bojovat proti Arabům a Turkům. Jedna křižácká výprava však mířila proti celému státu křesťanů: proti českým zemím…




Vydrancované země a těžká doba, tak vypadaly země Koruny české po husitských válkách a v jistém bezvládí, kdy mezi sebou jednotlivé šlechtické skupiny bojovaly o moc a vliv. Náboženské rozpory pokračovaly ve všech vrstvách společnosti a komplikovaly vývoj v zemi, která potřebovala zklidnění a bezpečí pro své obyvatele. Poslední panovník Ladislav Pohrobek, kterému se říkalo „král Holec“, vládl pouhé čtyři roky a nenadálá smrt ho zastihla v osmnácti letech. Přesto právě období jeho vlády dávalo naději, že se vrátí prosperita a opravdu se to i dařilo. Ovšem nikoliv zásluhou panovníka, který ostatně s českými zeměmi nijak zvlášť nesympatizoval, ale díky tomu, že na scéně se objevil obratný šlechtic Jiří z Poděbrad.

Vládce bez koruny 

Byl to politik do těžkých dob, na pohled nenápadný, obtloustlý a současníkům prý připadal i krutý. Jeho obratnost leckdy vyvolávala nepochopení okolí, když dokázal včerejší nepřátele obratem vyznamenávat a naopak na popraviště poslat bývalé spojence. Dnes bychom ho považovali za workoholika, který se naučil krůček po krůčku jít za svým cílem. Jeho zásadní handicap ovšem spočíval v jeho původu: pouhý šlechtic neměl mít nárok na královský trůn. 

Narodil se v dubnu 1420, ani přesné datum neznáme. Bezpochyby ho ovlivnilo i to, že matku patrně nepoznal a o otci víme jen to, že bojoval v radikálním husitském křídle. Jiřího vychoval jeho strýc, kterého ovšem zabili, když měl chlapec deset let. A tak nakonec vyrostl na Moravě mezi pány z Kunštátu. Dětství i dospívání prožil v době zmatků. Tato doba ale zároveň umožňovala zazářit novým tvářím. A Jiří toho dokázal bezezbytku využít. 

Strmě nahoru 

Už ve svých sedmnácti letech, v roce 1437, se stal tzv. kmetem soudního senátu. Krátce nato se díky svým ambicím ocitl ve světě politiky, to když se zapojil do regionální politiky ve východních Čechách. Postupně kumuloval moc a dokonce v roce 1448 obsadil Prahu. Stal se zemským správcem a mířil ke královské koruně. Několikaměsíční vyjednávání a zákulisní tahy pak přinesly kýžené ovoce: sněm zemských stavů zasedal na pražské Staroměstské radnici a 2. března 1458 zvolili všichni zúčastnění Jiřího z Poděbrad českým králem. O měsíc později se pak konala oficiální korunovace. 

Už ve svém nástupnickém projevu sliboval respekt ke kališníkům i katolíkům. Jistě si dobře uvědomoval tehdejší rozštěpení společnosti, dědictví husitských válek. Základem se mělo stát dodržování takzvaných kompaktát, která se stala základem jeho politické koncepce. Problémem ale zůstávalo, že jejich obsah neschválil papež, který zásadně hýbal tehdejší evropskou politikou. Ba co víc, hlava církve žádala, aby tato vynucená tolerance skončila. 

Na jednání s tehdejším papežem Piem II., se roku 1462 české poselstvo dozvědělo, že kompaktáta de iure neexistují, protože je papežství nikdy neuznalo. Český král Jiří se měl dostavit na jednání k papežovi do Říma. Než se tak stalo, Pius II. umřel a jeho nástupce Pavel II. ještě vůči českému králi přitvrdil. 

Boje s papežem 

Přestože si Jiří uvědomoval, že díky diplomatickým jednáním získal uznání v řadě korunních zemí (s výjimkou německé a katolické Vratislavi) a upevnil bezpečnost státu přátelskými dohodami i spojeneckými smlouvami, vůči papežovi se mu nedařilo. A jak už to tak bývá, těžkosti se objevily i na další frontě – mezi českým panstvem. Řada šlechticů prosazovala katolictví, další se snažili oslabit krále, který se choval a jednal jako absolutistický vládce. Těžkostí přibývalo, a když Jiří opakovaně nedorazil do Říma s konkrétním řešením, jímž mělo být opuštění kališnictví, 23. prosince 1466 papež Pavel II. českého krále Jiřího z Poděbrad uvrhl do klatby. V zemi se schylovalo k občanské válce, nakonec však vše skončilo jakýmsi kompromisem. Zatím!

Situace se pro Jiřího zásadně otočila a zhoršila, když papež v roce 1467 vyhlásil proti zemím Koruny české křížovou výpravu. Byla tak jedinou v celé historii křižáckých výprav, která byla vyhlášena proti celému „kacířskému“ státu. Ano, v minulosti se jejich terčem stali husité, stejně jako francouzští kataři, ale nyní ji Vatikán směřoval proti králi českých zemí a ne proti byť jakkoli silné vojenské mocenské skupině působící v oblasti. 

Křižáci samozřejmě neměli zakročit proti katolíkům v zemi. Papež za jejich vůdce jmenoval nejvyššího purkrabího království Zdeňka Konopišťského ze Šternberka. Jiří se s ním a s katolickou šlechtou snažil nejprve vyjednávat. Když diplomacie selhala, vytáhl proti němu do války a dobyl jeho hrady Konopiště a Český Šternberk. Když se pak o rok později se do čela Jiřího protivníků postavil jeho někdejší zeť uherský Matyáš Korvín, uprchl Zdeněk Konopišťský do jeho vojska. 

Válka a zmar

První rok války byl obtížný, Češi se dokázali jen bránit. Na rozdíl od zkušeného válečníka Matyáše byl Jiří nejen o generaci starší, ale také neplatil za nijak špičkového vojevůdce. Proti Jiřímu se postavili také šlechtici sdružení v Zelenohorské jednotě, Lužičané a Slezané v čele s Vratislaví – právě tam byla křížová výprava vyhlášena. Na Matyášovu stranu pak přešla i některá města, například Brno či Budějovice. Nastalo období, které si Jiří bezpochyby nepředstavoval ani v nejhorších snech. 

Válečná střetnutí probíhala se střídavými úspěchy a obyvatelé království prožívali další těžká léta v zemi, kde se opět bojovalo. Zvláštní peripetie v celém příběhu nastala v únoru 1469. Tehdy spolu Matyáš s Jiřím vyjednávali po bitvě u Vilémova. Jednání mezi oběma panovníky proběhlo v jakési chalupě na Havlíčkobrodsku. Bývá uváděno, že v Ouhrově, přesně to ale nevíme. Jiřímu se povedlo domluvit, že Matyáš i s armádou odejde ze země a ještě se na oplátku pokusí napomoci k urovnání sporu s papežskou stolicí. 

Prý se dokonce rozešli jako přátelé, žádné písemné ujednání se z této schůzky ale nedochovalo. Jiří rozpustil své vojsko a v dubnu 1469 se oba panovníci sešli na dalším jednání na Olomoucku. A pokud Jiří věřil svému protivníkovi, šeredně se spletl. Sice byl k 1. květnu vyhlášen klid zbraní, ale o 14 dnů později se Matyáš Korvín nechal představiteli Zelenohorské jednoty zvolit českým králem. 

Musela to být pro Jiřího opravdu velká rána. Nic, co ujednal, neplatilo. Navíc ho trápily zdravotní obtíže, jistě i Matyášova zrada. Ovšem vzchopil se a jednal. Matyáše králem neuznal a snažil se zajistit podporu polského panovníka Kazimíra. Jak? Nabídl jeho synovi český trůn. 

V červenci 1469 vypuklo nové kolo války. Poděbrad získal nejprve převahu, ale chyběla mu očekávaná pomoc polských spojenců. Do karet mu ovšem hrály turecké vpády do Uher, které zaměstnaly Matyáše Korvína. Jiří dokonce vtáhl do Slezska a už to vypadalo, že mu na nebi vyšla pomyslná šťastná hvězda. Očekávalo se další střetnutí a vítězství se zdálo být na dosah. Skončilo to však jinak. Jiří z Poděbrad zemřel 22. března 1471 ve svých jednapadesáti letech.


Další články v sekci