Hypotetický souboj ocelových gigantů (2): Duel těžkých tanků T28/T95 vs. E-100
Zkušenosti z bojů druhé světové války způsobily definitivní pád koncepce supertěžkých tanků, od kterých si někteří konstruktéři slibovali dominanci na bojišti. Tyto projekty vznikaly jak ve třetí říši, tak i ve spojeneckém táboře, vývoj konfliktu však nijak neovlivnily. Jak by dopadl střet amerického kolosu T28/T95 a Hitlerova E-100?
Nejznámější projekt supertěžkého tanku v Hitlerově říši (a patrně i v historii vůbec) představuje PzKpfw VIII Maus, s nímž přišel profesor Ferdinand Porsche a jehož hmotnost se vyšplhala na ohromujících 189 tun. Programů této kategorie však vzniklo daleko více, protože gigantickým zbraním se v Německu dařilo pozoruhodně dobře. Adolf Hitler se totiž dokázal snadno nadchnout pro nejrůznější projekty netradičních zbraní bez ohledu na jejich užitečnost. Je nutné objektivně přiznat, že v některých případech sázel na správné myšlenky, přinejmenším stejně často však podporoval i nápady zcela nepraktické. Přesně to platilo i o gigantických tancích, neboť kromě Porscheho monstrózní „myši“ se Hitlerovy podpory dočkaly i návrhy od značky Krupp. První z nich nesl název PzKpfw VII Löwe a zahrnoval několik studií, jež počítaly s děly kalibru 105 či 150 mm a s hmotností obrněnce až 90 tun.
Konkurence pro myš
Tento stroj sice zůstal jenom na papíře, Kruppovi inženýři však začali pracovat na novém programu s vývojovým jménem „Tiger-Maus“. Podle jejich názoru totiž Porscheho PzKpfw VIII Maus představoval příliš komplikovanou a zbytečně těžkou konstrukci. Soudili, že nový typ gigantického obrněnce by měl v maximální míře užívat již existující prvky a řešení, a proto se pustili do projektování vozidla, které v podstatě představovalo zvětšenou kombinaci obrněnců Tiger a Panther.
Díky této snaze o technickou příbuznost se koncept „Tiger-Maus“ začlenil do širší iniciativy, na níž němečtí inženýři dle pokynu armády pracovali od roku 1943 a jež nesla název Entwicklung-Panzer. Mělo jít o „rodinu“ různých, ovšem technicky blízkých obrněnců, které by v budoucnu nahradily všechny dosavadní typy tanků. Čísla za písmenem E uváděla přibližnou hmotnost. Kromě lehkých typů E-10 a E-25 do projektu spadal i E-50 jako náhrada středního pantheru a E-75 coby nástupce těžkého obrněnce Tiger a následně i supertěžký E-100, jak znělo nové označení návrhu „Tiger-Maus“.
Zlepšení odolnosti
Projekt Entwicklung-Panzer nesporně představoval krok správným směrem, protože by podstatně pomohl ke zjednodušení logistického a technického zázemí dosud extrémně roztříštěného typového spektra německých obrněnců. Paradoxem tak zůstává, že z oněch pěti zamýšlených typů se praktické realizace dočkal pouze ten nejméně užitečný, totiž supertěžký E-100.
Svou roli v tom zřejmě opět sehrála vášeň Adolfa Hitlera pro obří zbraně. Firma Krupp ale byla příliš vytížena jinými úkoly, takže dokumentaci pro výrobu korby předala společnosti Adler, kde se začalo se stavbou prototypu, kdežto Krupp měl dodat věž. Ta v zásadě vycházela z věže pro PzKpfw VIII Maus, takže nesla kanony ráže 128 a 75 mm, ovšem konstruktéři uskutečnili některé změny, díky nimž se jim podařilo zlepšit její odolnost při zachování hmotnosti.
E-100 měl nicméně představovat výjimku z výše zmíněného pravidla o čísle sdělujícím hmotnost, jelikož se u něj kalkulovalo s váhou přes 120 tun. To si vyžadovalo instalaci velmi výkonného motoru, a proto měl nový tank dostat vyvíjený agregát Maybach HL 234, který by mu na silnici propůjčil rychlost okolo 40 km/h. Prototyp se však musel spokojit s klasickým agregátem Maybach HL 230 P30, který by zajišťoval rychlost jen zhruba poloviční. Vzhledem k vysoké hmotnosti měl E-100 obdržet i zcela nové, metr široké pásy, aby se dosáhlo přijatelného tlaku na půdu.
Při přesunech po železnici se však měly (stejně jako u PzKpfw VI) používat užší pásy, ačkoli více než 120 tun vážící kolos by stejně vyžadoval speciální vagony. Právě ony pásy (stejně jako některé další důležité součásti podvozku) však továrna Adler od subdodavatelů nikdy nedostala, a tudíž prototyp ani nedokončila. Rozestavěného obra nalezli spojenečtí vojáci v dubnu 1945 a podrobili jej důkladnému zkoumání. Následně jej ale poslali do šrotu, což z historického hlediska nesporně znamenalo obrovskou ztrátu, protože E-100 představoval velice zajímavou ukázku jedné ze slepých uliček ve vývoji obrněné techniky.
E-100
- OSÁDKA: 5 mužů
- BOJOVÁ HMOTNOST: 123 t
- DÉLKA KORBY: 8,73 m
- CELKOVÁ DÉLKA: 11,07 m
- ŠÍŘKA: 4,48 m
- VÝŠKA: 3,37 m
- MOTOR: benzinový Maybach HL 234 o výkonu 890 kW (1 200 koní)
- MAX. RYCHLOST: 40 km/h
- MAX. DOJEZD: 160 km
- MAX. SÍLA PANCÉŘOVÁNÍ: 240 mm
- VÝZBROJ: 1× 128mm kanon KwK 44, 1× 75mm kanon KwK 44, 1× 7,92mm kulomet MG 42
Měření sil
Nevyžaduje zas tak velkou představivost zkonstruovat alternativní scénář, v němž by některé supertěžké obrněnce skutečně zasáhly do boje. Pokud by druhá světová válka v Evropě trvala do podzimu 1945 nebo začátku roku 1946, je vysoce pravděpodobné, že by se na frontu dostal i malý počet PzKpfw VIII Maus profesora Porscheho a možná také E-100 od firem Adler a Krupp. Šlo by nepochybně o obrněnce působivé a disponující enormní palebnou silou, jenže současně také o techniku značně nepraktickou.
Výpočty rychlosti pro německé supertěžké tanky se totiž zdají být nereálně optimistické, nehledě k tomu, že sama hmotnost by působila obrovské problémy při přepravě a údržbě. Většina mostů by tato monstra neunesla a nikdo neznal ani odpověď na otázku, jak zapadnutý či poškozený kolos vyprostit nebo odtáhnout. Kromě toho by se tyto rozměrné stroje jistě staly vítaným cílem pro nepřátelské letectvo a dělostřelectvo.
Americký T28, jenž vážil „pouze“ 86 tun, se v tomto směru jevil jako relativně rozumnější, jeho bojovou hodnotu však dost limitovala montáž kanonu, jenž měl v čele korby jen velmi omezený rozsah odměru. Jiné typy amerických těžkých tanků s klasickými věžemi (jako T29 či T34) jistě znamenaly prozíravější volbu, ale i u nich by enormní váha znamenala na bojišti nevýhodu. Jako kuriozitu lze doplnit, že obrněnce T28 a E-100 sice nesly impozantní výzbroj, avšak zároveň měly i tak silný čelní pancíř, že by ho jejich děla zřejmě neprostřelila, takže by jejich hypotetický střet možná skončil remízou. Tak či onak je ovšem příznačné, že všechny mocnosti postupně dospěly k závěru, že neustálé zesilování pancíře a zvyšování hmotnosti představuje chybnou cestu, a proto se vývoj nových obrněnců za studené války vydal jinými směry.
