Prototypy a projekty německých obrněnců: Monstrózní Grille a moždíře Urling
Obrněná technika německé armády z druhé světové války dodnes reprezentuje mimořádně vděčné téma. Týká se to i nejrůznějších návrhů či prototypů, které se již do služby nedostaly. Některé se řadily mezi pokrokově řešené konstrukce, zatímco jiné lze označit za monstra s velmi spornou bojovou hodnotou
Existence legendárního těžkého tanku Tiger vedla konstruktéry k myšlence využít jeho šasi pro nová samohybná děla, jež by mohla nést mimořádně ničivou výzbroj. Vznikl tudíž projekt vozidla Geschützwagen Tiger, které mělo sloužit jako platforma pro těžké kanony či moždíře, avšak jako základ byl následně vybrán vyvíjený tank Tiger II neboli Königstiger.
Projekty na tygřích nohou
Podvozek se musel výrazně prodloužit, přibyly další dva páry pojezdových kol (celkově tedy 11) a na místě věže se objevila gigantická hranatá nástavba, v níž měla spočinout samotná zbraň. Němci se rozhodně nedrželi zkrátka, neboť první aplikací nového šasi se měl stát obrněnec zvaný Grille 17 (cvrček). Jak naznačuje už číslice, mělo jít o samohybnou podobu zbraně 17-cm Kanone 18, jejíž 8,5 m dlouhá hlaveň s ráží 172,5 mm dokázala pálit granáty o váze 62 kg na impozantní vzdálenost 29 km. Existovaly i protipancéřové granáty, jež na dálku 1 000 m probíjely ocel o tloušťce 255 mm.
Obrněnec Grille - Geschützwagen Tiger für 17cm K72 (Sf). (foto: Wikimedia Commons, Imperial War Museums, CC0)
Dalším vozidlem na šasi Geschützwagen Tiger měl být obrněnec Grille 21. Jeho výzbroj by tvořil upravený 210mm moždíř Mörser 18/1, jenž by pálil granty o váze 113 kg na vzdálenost více než 16 km. Druhé z vozidel zůstalo pouze na papíře, prototyp podvozku pro Grille 17 byl však v prosinci 1944 víceméně hotov. V lednu 1945 si jej měl prohlédnout Adolf Hitler, ale k tomu už patrně nedošlo a obrněnec nikdy nebyl dokončen, respektive nikdy nedošlo k montáži kanonu.
Obludnost, jejíž bojová hmotnost by činila asi 55 tun, zůstala stát v montážním středisku v Haustenbecku, kde na konci války padla do rukou vojáků západních armád. Ti se s nacistickým ocelovým monstrem nadšeně fotografovali, avšak příkaz neznámého úředníka pak tento unikát poslal do šrotu.
Po chuti megalomana
Samohybná děla Grille 17 a Grille 21 rozhodně nepředstavovala vrchol úsilí firmy Krupp, která se zjevně snažila vyhovět vášni Adolfa Hitlera pro gigantické zbraně. V roce 1943 byl zahájen program Bär (medvěd), ze kterého měl vzejít samohybný moždíř ráže 305 mm. Jako základ měl posloužit tank Tiger, avšak podvozek dostal dva páry pojezdových kol navíc.
Motor ale zůstal stejný, a tudíž by se výsledné vozidlo nemohlo chlubit nijak zvlášť velkou pohyblivostí, protože by vážilo okolo 120 tun. V nástavbě „medvěda“ se měl nacházet moždíř, který nebyl ničím jiným než derivátem slavné zbraně vz. 16 značky Škoda a mohl by vrhat granáty o váze 380 kg na vzdálenost 10 km. Projekt Bär nepřekročil fázi návrhu, ani on však stále ještě nebyl vrcholem nacistické dělostřelecké gigantománie.
Oceloví giganti
Často se vyskytuje tvrzení, že se plánovala i samohybná varianta 800mm železničního děla Dora, údajně na podvozku gigantického tanku P.1000 Ratte. S největší pravděpodobností jde o poválečnou fabulaci, byť postavenou na reálných základech. Ve společnosti Krupp totiž vznikly také studie samohybných moždířů, mezi nimiž figuroval typ ráže 800 mm, který by využíval granáty z Dory, i když odpalované za pomoci menší prachové náplně z kratší hlavně.
TIP: Obři ve službách Wehrmachtu: Německé těžké kanony
Další návrhy počítaly s využitím 600mm střel, které používal samohybný moždíř Karl-Gerät. U nich se však počítalo naopak s prodlouženou hlavní (asi 12 m), která by zajistila dostřel až 14 km (zatímco Karl-Gerät zvládal pouze 4 km). Právě tuto zbraň měl dostat obří samohybný moždíř Urling, jenž měl využívat dieselelektrický pohon podobný tanku Maus a měl vážit víc než 1 000 tun! Byly navrženy i samohybné pásové verze lodních kanonů ráží 240, 280 a 380 mm, praktická užitečnost takových monster by však byla více než sporná a na realizaci již nikdy nedošlo.
