Svatý Prokop dle legendy vyhrožoval výpraskem samotnému papeži
Svatý Prokop je uctíván jako jeden z patronů české země. Během svého života sehrál tento světec významnou roli v počátcích české církve, neboť v posledních dvou desetiletích svého života stanul v čele jednoho z nejvýznamnějších duchovních ústavů na našem území – kláštera na Sázavě.
Pramenná základna k životu sázavského opata je sice poměrně hojná, jedná se však především o hagiografické legendy, které Prokopův obraz podle svých potřeb postupně upravovaly a vylepšovaly. Vznikl tak modelový světec odlišující se od ostatních zemských patronů především svým „lidovým češstvím“, jež z něj v předhusitské době učinilo takřka symbol odporu proti expandujícímu německému živlu.
Život v chudobě
O dětství Prokopa nevíme téměř nic, ačkoliv pozdější vrcholně středověké legendy v čele s Vita maior nás zaplavují detaily o chlapcově zbožnosti, rozvážnosti, mírnosti a podobně. Jednalo se o dobovou tendenci vylíčit světce jako jedince dokonalé už od dětství. Z historických a antropologických bádání se usuzuje, že budoucí opat přišel na svět někdy kolem roku 970. Jeho rodištěm se podle Kroniky Mnicha sázavského stala malá vesnička Chotouň, která fungovala jako hospodářské zázemí přemyslovského hradiště Stará Kouřim. Prokopova rodina patřila nejspíše k vrstvě svobodných sedláků, kteří disponovali získanou (propůjčenou) půdou.
Hagiografické materiály hovoří o tom, že Prokop byl ženatý a měl syna Jimrana. Někdy kolem roku 1000 pak přijal kněžské svěcení. Nutno říci, že kněžská kariéra v té době ještě obvykle nebyla spojena se záviděníhodným zajištěním. Pražský biskup Vojtěch (ve funkci 982–996) z rodu Slavníkovců dokonce v jednom ze svých kázání hovořil o tom, že kněží poslední čtvrtiny 10. století byli chudí a jejich bídu zmírňoval pouze manželský svazek, protože bez svých družek by prý zemřeli hlady. Podle historika Petra Sommera se stal Prokop knězem nejspíše proto, že se ztotožnil s křesťanským náboženstvím.
Znalý staroslověnského písma
Pozdější legendy uvádějí, že budoucí světec získal vzdělání na Vyšehradě. Avšak pražský Vyšehrad s kněžskou školou vznikl až po Prokopově smrti. Většina badatelů se proto přiklání k názoru, že sázavskému opatovi se dostalo individuálního vzdělání. Ještě více jak 100 let po jeho smrti existovalo nařízení, podle něhož měl mít každý kněz svého žáka, který by mu zároveň přisluhoval. Prokopa si tedy patrně vzal k ruce nějaký starší zkušený kněz, a jelikož byl znalý staroslověnštiny a příslušného písma, dědictví svatého Konstantina a Metoděje, předal svému žákovi i toto učení. Přesná identita Prokopova mentora není známa, pravděpodobně se ale jednalo o pátera sloužícího při kostele kouřimského hradiště. V tomto chrámu pak nejspíše získával své první kněžské zkušenosti také budoucí opat sázavského kláštera.
Legenda Vita minor tvrdí, že ještě před odchodem do samoty se stal Prokop mnichem. Tato informace je poněkud zarážející. Zatímco kněz s rodinou nebyl v Čechách na začátku 11. století ničím neobvyklým, ženatý mnich představoval i v tehdejší velmi povrchně christianizované české společnosti jev naprosto nemyslitelný. Podle legendy se zřekl domu, manželky, majetku, příbuzných i přátel z lásky ke Kristu. Posvátné kánony církevních sněmů ale zakazovaly kněžím opustit manželku pod záminkou zbožnosti. Pokud se tedy Prokop skutečně stal mnichem, podle kanonického práva tak mohl učinit pouze ve dvou případech: buď po ovdovění, anebo poté, co se jeho žena stala jeptiškou.
Neobvyklé jméno
Většina současných historiků zastává názor, že budoucí světec přijal mnišství někdy před rokem 1009 v pražském Břevnovském klášteře a stal se tak benediktinem. Nejstarší mužský monastýr založil roku 993 kníže Boleslav II. (967/972–999) spolu s pražským biskupem Vojtěchem. Klášter v jeho počátcích obýval řecko-latinský konvent, který sem přivedl právě výše zmíněný Slavníkovec z římského Aventina. V době Prokopova příchodu byl ale nejspíše již Břevnov plně latinský a veden jinak než před masakrem Slavníkovců na Libici v roce 995. Přesto tu budoucí světec získal své řecké jméno Prokopios, přičemž řecká jména se v tehdejších Čechách s výjimkou pražského benediktinského monastýru objevovala naprosto ojediněle.
Roku 1009, nedlouho po složení mnišských slibů, Prokop opustil své řádové bratry a odešel do poustevnické „samoty“. Podle Vita minor si vyhledal jakousi jeskyni nad řekou Sázavou nedaleko kouřimského hradu, odkud předtím vyhnal hejna démonů, a začal v ní bydlet. Pasáže z legend však naznačují, že se nejednalo o žádnou neobydlenou pustinu. Okolí sázavské jeskyně totiž bylo údajně hustě osídleno, což dokládají i archeologické nálezy, a Prokop přicházel s tamními obyvateli do živého kontaktu. Pověst o jeho ctnostech a zbožnosti se v okolí postupně šířila, a on dokonce začal vystupoval jako autorita, pro jejíž přímluvy a rady si přicházelo množství lidí. Po Kristově vzoru pečoval také o chudé a sirotky.
Setkání s knížetem
Po čase Prokop vybudoval nad jeskyní dřevěný kostel Panny Marie a svatého Jana Křtitele a kolem něj shromáždil skupinu zbožných bratří, kteří přijali řeholi svatého Benedikta. Podle Mnicha sázavského se měl poustevník kolem roku 1032 setkat s knížetem Oldřichem (1012 až 1034). Panovník na lovu pronásledoval jelena a náhodou se ocitl blízko Prokopovy poustevny. Setkání s budoucím světcem udělalo na Přemyslovce ohromný dojem. Zvolil si jej za svého duchovního otce a po poradě se svými lidmi se rozhodl přeměnit poustevnu na klášter a z Prokopa chtěl učinit jeho opata. Poustevník se ale zdráhal. Teprve Oldřichův nástupce Břetislav (1034–1055) ho dokázal přemluvit, aby přijal opatskou hodnost.
Díky iniciativě přemyslovských knížat se tak podařilo přeměnit poustevnu v benediktinský monastýr. Jeho zvláštností byla slovanská liturgie, která se v něm udržovala po celé 11. století. Klášter tak navázal na dědictví někdejších bratrů ze Soluně, svatého Konstantina a Metoděje. Tamní benediktini vytvořili v Sázavě řadu významných slovanských památek a klášter proslul i jako místo, kde chudí a nemocní nacházeli zastání a uzdravení. Opat Prokop vedl klášter téměř 20 let, zemřel 25. března 1053 v kruhu svých žáků, mezi nimiž nechyběl ani jeho syn Jimram a synovec Vít. Ostatky jednoho z patronů české země spočinuly v dřevěném chrámu, který se svými bratry během života vybudoval, a novým opatem se poté stal Prokopův synovec Vít.
Slovanský monastýr ale čekaly krušné časy. Kníže Spytihněv II. (1055–1061) Prokopovy žáky z kláštera vypudil a na jejich místo dosadil německého opata a latinský mnišský sbor. Vyhnaní řeholníci odešli do Uher a šest let pobývali v baziliánském slovanském klášteře ve Visegrádu. Do Sázavy se vrátili až roku 1061, kdy byli povoláni nazpět knížetem Vratislavem II. (1061–1092). Definitivní konec slovanské liturgie v klášteře přišel v prosinci 1096. Tehdejší kníže Břetislav II. nařídil mnichy definitivně vypudit a jejich písemnosti zničit. Monastýr poté obsadili benediktini latinského obřadu.
Zrození světce
Již krátce po své smrti začal být Prokop uctíván jako významná osobnost a zakladatel kláštera. Jeho hrob navštěvovaly zástupy lidí a množila se svědectví o zázracích, které ctihodný opat vykonal, ať již za svého života, nebo po smrti na přímluvu osob, jež se k němu modlily. Začal rozkvétat nový světcův život – život věčného nebeského přímluvce.
Za vlády Přemysla Otakara I. a papeže Inocence III. pak došlo k Prokopovu oficiálnímu svatořečení. Slavnost proběhla 4. července 1204 přímo v Sázavě, tehdy již v kamenném chrámu, který vystřídal původní dřevěný kostel. Prokop se tak zařadil po bok zemských patronů svaté Ludmily, svatého Václava a biskupa Vojtěcha. Roku 1243 pak vznikl v českých zemích první kostel zasvěcený svatému Prokopovi. Jednalo se o kapli, kterou v Brně nechali postavit tamní měšťané. Podle vyprávění Kosmových pokračovatelů jej pak během památné bitvy u Kressenbrunu (12. července 1260) spatřil rytíř Jan, jak spolu se svatým Václavem, svatým Vojtěchem a pěti bratry pomáhá Čechům porazit uherské vojsko.
Vrchol Prokopova kultu
Uctívání sázavského opata pochopitelně podporoval i Otec vlasti Karel IV. Krátce po svém nástupu na český trůn (1347) dal zasvětit Emauzský klášter na Novém Městě slovanským patronům, mezi nimi výslovně i svatému Prokopovi. Záhy dal světce vyobrazit také ve společnosti ostatních zemských patronů na Karlštejně v kapli svaté Kateřiny, a především na velké mozaice Posledního soudu nad Zlatou bránou do katedrály svatého Víta. Sázavský opat se tu přimlouvá u Spasitele za svůj lid.
Panovník kromě toho exportoval světcův kult také za hranice, takže se Prokop objevil na oltáři svatého Václava ve Svatopetrské bazilice v Římě nebo v kapli cášské kapituly. Svého vrcholu dosáhl světcův kult v druhé polovině 14. století. Důvodem jeho rychle se šířící popularity mezi českým lidem se stalo rostoucí národnostní napětí v době předhusitské. Sázavského opata totiž vnímali obyvatelé českého království jako „Němcobijce“ a obhájce slovanské liturgie v boji proti „nesrozumitelné“ latině.