Druhý život svaté Ludmily: Cesta kněžny mezi české zemské patronky

Zdá se, že začátky Ludmilina kultu byly dlouho spíše skromné a víceméně se omezovaly na baziliku sv. Jiří a klášter benediktinek, který při ní v sedmdesátých letech 10. století vznikl. Není vůbec náhodou, že v jeho čele jako abatyše stanula Přemyslovna Mlada, dcera knížete Boleslava I. (  935–967 či 972), jenž byl právě oním mladším z Ludmiliných vnuků a nástupcem sv. Václava.

V abatyšině zájmu jednoznačně bylo, aby její prababička, pohřbená v klášterním kostele, požívala úcty světice. Vrhalo to skvělé světlo jak na samotný benediktinský klášter, tak také na přemyslovský rod. Sice se již útěšně rozvíjel kult svatého Václava, ale mít v rodině ještě další světici mohlo prestiž jedině posílit.

Cesta na oltář

Dalším potvrzením dobového konsensu o Ludmilině mimořádné osobnosti bylo, když tehdejší pražský biskup Daniel (v úřadu 1148–1167) vložil část jejích relikvií do nových oltářů v kostelích v Praze a okolí. Historik Petr Kubín to vykládá jako povýšení na další stupeň úcty a důkaz, že kolem poloviny 12. století už byl kněžnin kult rozšířen nejen při svatojiřském klášteře, ale minimálně na diecézní úrovni.

První kostel zasvěcený Ludmile pak vznikl počátkem 13. století v místě jejího dřívějšího sídla na Tetíně a z doby přibližně o sto let později pak známe její nejstarší dochovaná vyobrazení na iluminacích v dobových rukopisech. Obecně asi nejznámějším středověkým zpodobněním Ludmily je obraz od Mistra Theodorika v karlštejnské kapli sv. Kříže z šedesátých let 14. století. Přestože svatoludmilská úcta nikdy nedosahovala takové intenzity jako svatováclavská a šířila se pozvolna, Ludmila do panteonu českých světců nakonec nesmazatelně vstoupila. Od dob posledních Přemyslovců už mezi obyvatelstvem českých zemí nepanovala pochybnost o tom, že kněžna-mučednice plní roli jednoho ze zemských patronů.

Ludmilské legendy

Nedílnou součástí – a do značné míry i iniciačním fenoménem – kultu sv. Ludmily byly v období raného i vrcholného středověku i takzvané legendy – hagiografické (zabývající se popisem života světců) texty, vznikající za účelem posílení úcty k tomu konkrétnímu světci či přímo při příležitosti jeho kanonizace. Podle historika Dušana Třeštíka byla okolo roku 975 (při příležitosti založení kláštera benediktinek u kostela sv. Jiří v Praze, místa posledního odpočinku zavražděné kněžny) sepsána latinská legenda Fuit in provincia Boemorum. Její název, vytvořený z prvních slov tohoto textu (v překladu „Stalo se v zemi české“) uvádí poměrně jednoduchý text, který stručně připomíná život a umučení první české kněžny, která přijala křesťanství.

O něco mladší, z poslední třetiny 10. století, je pravděpodobně legenda Crescente fide („Když vzrůstala víra“), v níž ale Ludmila hraje pouze vedlejší roli na cestě za mučednictvím jejího vnuka, knížete Václava. Od tohoto textu se vine nit různých přepracování a překladů, ve své době zcela běžných, ale pro současného pozorovatele velmi nepřehledných – na tom, kdo od koho přebíral, se v některých případech dosud neshodnou ani odborníci. Jde však o texty, ze kterých pro své dílo Chronica Boemorum čerpal i kronikář Kosmas a po něm další středověcí a novověcí autoři, a navíc jde v případě Ludmily v podstatě o jediné informace, které se o jejím životě a smrti dochovaly.

Barokní vrchol

Z doby husitské a později z období reformace se nám o úctě ke sv. Ludmile nedochovalo velké množství zpráv, zdá se však, že její kult zcela nezanikl a nadále se udržoval i v situaci, kdy značná část věřících nepokládala uctívání ostatků svatých za projev křesťanské víry.

Obrat k lepšímu pravděpodobně nastal v období vlády dynastie Jagellonců – zejména král Vladislav II. ( 1471–1516) velmi usiloval o obnovení kultu českých zemských patronů. V baroku pak úcta ke svaté kněžně dále rostla, vzniklo množství jí zasvěcených chrámů a začala se definitivně řadit mezi hlavní zemské patrony. Hlavními středisky svatoludmilského kultu se v té době vedle Tetína, kde byla Ludmila zavražděna, a pražského kláštera sv. Jiří, kam její tělo nechal přenést vnuk Václav, stal též Mělník coby domnělé místo jejího původu a Stará Boleslav, ve které došlo k vraždě knížete Václava. Postava sv. Ludmily také v mnoha případech hrála významnou roli cyklu legend spojených s Palladiem země české – ať už jako jeho příjemce od svatých Konstantina a Metoděje, nebo (spolu se svým manželem Bořivojem) jako jeho zhotovitelka. 

Osvícenství nepřálo kultu světců obecně a ani ten Ludmilin nebyl v tomto ohledu výjimkou – roku 1782 byl například zrušen klášter sv. Jiří, v jehož bazilice kněžniny ostatky dodnes spočívají. Osud kultu zachránilo vlastenecké vzepětí národního obrození, které si v souvislosti s myšlenkou panslovanství velmi cenilo světců, jejichž původ bylo možné považovat za slovanský – vedle Ludmily šlo zejména o sv. Václava, Prokopa a Vojtěcha a o bratry Konstantina a Metoděje.

TIP: Uškrcená světice: Proč musela zemřít svatá Ludmila a kdo ji zavraždil?

Pozici Ludmily coby zemské patronky asi nejlépe zhmotnil sochař Josef Václav Myslbek, který ji na Václavském náměstí roku 1912 postavil do pod jezdeckou sochu sv. Václava v rámci nejproslulejšího pomníku zemských patronů. K podobě mučednice se šálem okolo krku, ale zároveň i s knihou coby symbolem vzdělanosti, autor dospěl skrze množství přípravných skic, které dokumentují důraz, jen na vystižení optimální Ludmiliny podoby kladl.