Těžké zbraně antiky: Překročení Alp v roce 218 př. n. l. se účastnilo i 37 slonů
Překročení Alp v roce 218 př. n. l. dodnes představuje jeden z nejpozoruhodnějších vojensko-logistických výkonů antického světa. Několik desítek tisíc mužů, téměř deset tisíc koní, nespočet soumarů a především 37 slonů bojovalo s časem, přírodními podmínkami, terénem i domorodými kmeny, aby během 15 dnů zvládlo nemožné.
Představa, kdy jsou majestátní savci, zvyklí na teplé podnebí, savany či pralesy s dostatkem potravy, hnáni zasněženými průsmyky Alp, po staletí povzbuzuje lidskou imaginaci. Navzdory populárním obrazům ale nesehráli Hannibalovi sloni v začátcích druhé punské války významnou strategickou roli a zimy následující po překonání středoevropského pohoří se dožil pouze jeden z nich.
Náročný výšlap troubících obrů
Kartaginský generál Hannibal (247 až 183/181 př. n. l.), jenž se přes Alpy vydal vstříc boji proti Římu, stoupal po zasněžených svazích až do výšky 3 000 m n. m. s vědomím smrtící hrozby sněhových i kamenných lavin. Postupoval po kluzkých a podmáčených cestách, které bylo nutné pro průchod slonů a koní upravit, zároveň se potýkal s útoky domorodých barbarských kmenů. Jeden slon denně spotřeboval asi 200 kg krmiva, což při 15denní cestě v počtu 37 exotických zvířat činilo přibližně 111 tun potravy. Dalo by se říct, že zázrakem nebyl fakt, že Hannibal slony přes Alpy převedl, ale že během výpravy pravděpodobně o žádného nepřišel, k čemuž musel vytvořit a udržet obrovský logistický aparát.
Kartaginci pravděpodobně využívali dnes vyhynulý severoafrický druh slona žijícího na úpatí pohoří Atlas a podél pobřeží Maroka. Byl menší než jemu příbuzný slon africký i indický. Navzdory známému mýtu se předpokládá, že tito sloni na svých zádech nemohli mít připevněné věže s vojáky, takzvané howdah. Ochočené a vycvičené zvíře bylo užitečné jak v období míru k nošení těžkých a rozměrných předmětů či transportu osob, tak během válek k přepravě šípometů, kamenometů a obléhacích zařízení.
Nejpoužívanější však bylo nasazení slonů jako jakýchsi těžkých zbraní. Kolos dosahující výšky 2,5 metru a hmotnosti 5 tun, který mohl vyvinout rychlost až 25 km/h, totiž představoval obtížně zastavitelnou valící se masu. Nejvýznamnější síla slona ale spočívala v psychologickém efektu, kdy obrovské zvíře děsilo nepřátelské vojáky i koně nejen svým vzezřením, nýbrž i neobvyklým pachem a troubením.
Lukánští volové
V souboji s drobnějšími tvory, jako jsou šelmy či lidé, se slon nepřítele snažil zašlápnout nebo odhodit kly. Na bojišti se však ukázalo, že ideální zbraní k sražení nepřítele k zemi, případně jeho zdvižení je chobot. Nebylo ale vůbec snadné jej slona naučit k tomuto účelu používat. Severoafrická zvířata vcházela do bitvy oblečena v lehké zbroji chránící hlavu a přední část těla. Látka nebo volská kůže mohla být přehozena i přes jejich záda pro ochranu boků.
Ke klům se připevňovaly čepele mečů a železné hroty. Antické prameny popisují, jak se mezi Římany při jejich prvním setkání se slony šířily fámy, že epeirský král Pyrrhos (319–272 př. n. l.) užívá na bojišti v jihoitalské Lukánii obrovské voly, kterým z hlavy trčí meče a hadovitá ruka. Tento popis pravděpodobně vojákům na odvaze nepřidal a slon si tak vysloužil přezdívku „lukánský vůl“.
