Hannibal před branami: Kartaginský vojevůdce se stal nepřítelem Říma č. 1

Římská říše ve třetím století před naším letopočtem ještě netvořila mocné impérium ovládající prakticky celý tehdejší známý svět. Říše se rozkládala na území Itálie a části řeckých měst. Co víc, dokonce měl Řím konkurenta, velké a slavné město Kartágo. Každý věděl, že válka mezi oběma rivaly musí dříve nebo později vypuknout, protože pro dvě ambiciózní mocnosti nebylo ve Středomoří dost místa, a také že bude Řím stát mnoho sil, aby své ambice prosadil. 

Velkou zkouškou římské síly se stal právě Hannibal a jeho legendární tažení z třetího století před naším letopočtem. Dojem hrozby a nepředvídatelného, obávaného soupeře zanechal nejen smělým plánem přechodu přes Alpy. On ohrozil i samotný Řím.

Z té doby se také zachovala okřídlená latinská fráze „Hannibal ante portas“ neboli „Hannibal před branami“. Nejedná se jen o suché konstatování (protože Hannibal nakonec k obléhání samotného města nepřikročil, neměl na to prostředky), ale o výkřik plný hrůzy. Hannibal svým troufalým činem rozpoutal mezi římskými občany děs, a i když válku nakonec nevyhrál, z mnoha bitev vyšel jako vítěz – a jako varování, že ani Řím není všemocný... 

Jak se zrodil hrdina?

Hannibal se narodil jako nejstarší ze tří synů a dvou dcer generála Hamilkara v Kartágu, i když většinu života prožil mimo město. Rodiče dbali na výchovu svých potomků a povolali tedy do města ze Sparty filozofa a učitele jménem Sosylos. Vždyť vzdělání, zkušenost a morálka vštípená příkladem byly hodnoty, které člověku už nikdy nikdo nemůže vzít.

A tak se Hannibal nejen vzdělal, ale také se naučil punštinu a řečtinu a později si osvojil i jazyky a dialekty, kterými se mezi sebou dorozumívali jeho vojáci. Hannibal se narodil do neklidné doby vzpour a válek. Nekonečná tažení, výboje, útoky i nutná obrana formovaly jeho neústupný charakter.  

Ve víru punských válek 

Války, které vedl Hannibalův otec, patřily mezi takzvané „punské“ probíhaly ve třetím století před naším letopočtem. Bylo jich několik a Řím a Kartágo během nich soupeřili o nadvládu nad Středomořím. A Řím byl úspěšnější. Nejenže zničil velkou část kartágské flotily, ale donutil svého poraženého protivníka také platit vysoké válečné reparace, a navíc římská vojska obsadila Korsiku a Sardinii. Ztráta strategických a bohatých ostrovů a lodí k tomu byla obzvlášť citelná, protože kartágská ekonomika stála na středomořském obchodu.

Srdnatý vojevůdce Hamilkar se pochopitelně nemohl smířit s pohledem na slábnoucí vlast. Podle římského historika Livia navštívil společně se svými syny chrám boha Baala, kde je přiměl odpřisáhnout věčnou nenávist vůči Římu. Hannibal cítil otcovu zášť vůči nepříteli a stejně jako on prahnul po pomstě. Jeho přísaha před bohem údajně zněla: „Přísahám, že jakmile mi to věk dovolí… ohněm a železem určím osud Říma.“ A protože se jednalo o posvátný slib, hodlal ho válečník rozhodnutý dodržet bojovat až do úplného konce, ať už by byl jakýkoliv. 

V Ibérii se Hannibal osvědčil jako velitel jízdy svého bratra Hasdrubala. Cvičil se v boji na koni i zblízka, studoval taktiku boje a nezapomínal přihlížet i diplomatickým jednáním a manévrům odehrávajícím se mimo bojiště. Římané, zaskočeni jeho úspěchy, si dávali velký pozor na to, aby se armáda, od níž se dalo čekat cokoliv, nespojila s jejich úhlavními nepřáteli – Galy. V roce 226 před naším letopočtem tak došlo k uzavření smlouvy, v níž řeka Ebro určovala hranici mezi kartágskou a římskou sférou vlivu. O pět let později byl Hasdrubal zavražděn jedním otrokem a teprve pětadvacetiletý Hannibal se stal velitelem hispánských území.

S jeho vojenskými úspěchy rostla chuť zkusit štěstí v dalších, a tak roku 219 oblehl spojenecké město Římanů Saguntum. Po osmi měsících, když byla jeho obrana prolomena, byli všichni obyvatelé zmasakrováni. Senát požadoval okamžité vydání zodpovědné osoby, vláda v Kartágu však tento požadavek rezolutně odmítla a Římané v mladém muži, který masakr nařídil, našli nového nepřítele číslo jedna.

Bitva u Kann

Druhého srpna roku 216 před začátkem letopočtu došlo k jedné z nejvýznamnějších bitev druhé punské války, v níž se Hannibal vyznamenal proti přesile natolik, že je jeho obléhací taktika dodnes vyučována na vojenských akademiích jako příklad dokonalé obkličovací bitvy. Ještě se dnes také říká „utrpět Kanny“, což odkazuje k porážce, kterou Římané utrpěli poblíž vesnice Kann v Apulii.

TIP: Tři největší nepřátelé Říma: Před kým se třáslo slavné impérium?

Toto vítězství ale stálo na počátku Hannibalovy prohry. Přestože se k jeho armádě přidali někteří dřívější římští spojenci a poddaní, římské postavení ve střední a severní Itálii se mu rozbít nepodařilo. Potenciál velkého triumfu vítězné bitvy zůstal nevyužit také proto, že se samotný kartágský senát obával Hannibalova mocenského vzrůstu. Vítězství tak vojevůdce slavil opravdu jen na poli válečném, na dlouhodobou politiku a konečný osud Kartága bitva zásadní vliv neměla.

Hannibal se musel kvůli řadě problémů (ne nejméně zásobovacím) z Itálie stáhnout zpět do Hispánie a do Kartága a Řím rázem převzal iniciativu. V roce 149 před naším letopočtem pak další válka, takzvaná třetí punská, přinesla kompletní zničení kartágské armády a také zkázu samotného hlavního města.