Tragická slavnost: Požár na pařížském plese si vyžádal desítky životů
Součástí oslav sňatku francouzského císaře Napoleona I. s rakouskou arcivévodkyní Marií Louisou byla řada plesů. Na závěr radovánek uspořádal jeden z nich i rakouský vyslanec, kníže Karel ze Schwarzenberka. Slavnost se však zvrhla v pohromu, která stála život desítky lidí.
Napoleon I. Bonaparte se vnutil do rodiny rakouskému císaři Františkovi I., jehož před rokem porazil na válečném poli, ze dvou důvodů. Především potřeboval dědice trůnu, jehož mu první manželka Josefína de Beauharnais nemohla dát, a současně hodlal tímto rodinným poutem učinit z Rakouska trvalého spojence Francie. Politický sňatek následovala řada oslav, z nichž ta z 1. července 1810 skončila katastrofálně.
Pečlivé přípravy
Rakouské vyslanectví sídlilo v dnes již neexistujícím Montessonském paláci. V zahradách vyslanectví byl nad kašnou a záhony postaven provizorní dřevěný sál pro 1 200 až 1 500 hostů s krytou galérií. Pro lepší ochranu plesajících před avizovaným deštěm byly střešní trámy svrchu pokryty dehtovaným plátnem a zespodu potaženy plátnem voskovaným. Aby se vše stihlo včas, výmalba stěn na papírovém podkladě byla provedena lihovými barvami, které rychle schnou.
Plastická výzdoba byla pestrá a honosná, všude visely mušelínové a hedvábné závěsy a girlandy umělých květin. Osvětlení zajišťoval obrovský lustr uprostřed stropu a 73 menších lustrů a svícnů z masivního bronzu, každý se 40 svícemi, jejich světlo odrážela četná zrcadla. Nádhera byla dokonalá, ovšem jeden materiál hořlavější než druhý...
Pro panovníky bylo postaveno vyvýšené pódium s trůny uprostřed pravé strany sálu, podél stěn byly rozmístěny lavice. Osmačtyřicet hodin před zahájením akce kohosi napadlo informovat velitele pařížských hasičů plukovníka Ledouxe, který se dostavil na místo a provedl obhlídku. Ten se rozhodl povolat na stanovený večer k zajištění protipožární bezpečnosti pouze dva poddůstojníky, čtyři hasiče a dvě ruční pumpy. Aby příliš okatá přítomnost hasičů nevzbuzovala obavy a nerušila účastníky, určil za stanoviště tohoto protipožárního týmu nádvoří blízké rezidence hraběte Regnaulta de Saint-Angély.
Pro zamezení jakéhokoli narušení slavnosti zvenčí byly do okolí vyslanectví rozmístěny hlídky a pro zajištění bezpečnosti pozvaných se měl do davu tanečníků vmísit policejní inspektor a několik policistů. Po těchto opatřeních odjel plukovník Ledoux na víkend na venkov, aniž si k tomu vyžádal svolení prefekta departementu Seine (Paříže), jak bylo jeho povinností...
Slavnost začíná
Panovnický pár se mezi 2 000 pozvaných dostavil za zvuků fanfár něco po 22. hodině, pozdravil hosty v sále a poté všichni sestoupili do zahrady zhlédnout pěvecké vystoupení s ohňostrojem. Onoho večera bylo horko a dusno, čekala se bouřka a chvílemi dul silný vítr. Po zahradním představení se hosté odebrali do tanečního sálu, orchestry daly signál a tanečníci hromadně vykročili na parket.
Kolem půlnoci, uprostřed taneční zábavy, srazil náhlý poryv větru hořící svíce z nástěnného svítidla v galérii na mušelínový závěs a ten okamžitě vzplanul. Císařův komoří hrabě Dumanoir vyskočil na lavici, aby závěs strhl, ale plamen při prudkém pohybu tkaniny přeskočil na síťovinu zdobící strop a rozběhl se podél galérie. Ani ne ve dvou minutách ji celou zachvátil a pronikl po stropě do sálu. Císaře informovali ihned, jakmile vyskočily první plameny. Beze spěchu přešel k císařovně, vzal ji za ruku a klidně pronesl: „Pojďme odsud, hoří tu...“ Oba odešli vyhrazeným východem.
Tančící dav si bezprostřední nebezpečí nestihl uvědomit. Když ale od stropu chytly i papírové nástěnné malby, rázem vypukla panika a nastal hromadný úprk. Od papírů chytly dřevěné stěny a ze stropu začal padat žhavý déšť jisker, hořících cárů a kapek rozžhaveného vosku a dehtu, od něhož chytaly ženám vlasy a vzdušné róby a který jim způsoboval popáleniny na obnažených šíjích, pažích a dekoltech.
Oheň v galérii zahradil vyděšenému davu únikovou cestu do budovy vyslanectví a ponechal volný pouze hlavní vstup vedoucí ke schodišti do zahrady. K němu se drali všichni a nastala zoufalá tlačenice a strkanice. Kdo upadl, po tom se šlapalo. Dav, který beznadějně ucpal jedinou cestu do bezpečí, tím zatarasil hasičům jedinou přístupovou cestu k ohni. Ten rychle propaloval závěsné šňůry a stuhy lustrů, které se řítily k zemi, srážely lidi pod sebou, prorážely prkennou podlahu a vytvořily tak další překážky na cestě do bezpečí, do nichž se prchající propadali.
Vražedné spáleniště
Panika vládla i v zahradě. Vyváznuvší popálení naříkali, všichni s křikem hledali své nejbližší. Do zahrady vtrhlo služebnictvo, čekající v okolí, a vrhlo se na pomoc svým paním a pánům. Do záchrany a péče o zoufalce se zapojili i sousedé z okolí vyslanectví a náhodní chodci, řada dobrovolníků plnila vědra vodou z veřejné kašny a nosila je hasičům. Hrabě Regnault de Saint-Jean d’Angély otevřel svůj palác raněným, zatímco obchodníci a živnostníci z okolí jim otevřeli své nebytové prostory. Napoleon mezitím odvezl Marii-Louisu. Poté přesedl do jiného vozu a vrátil se do dějiště dramatu, kde se jal osobně asistovat vyslanci Schwarzenberkovi a dohlížet na záchranné práce. Asi ve 3 hodiny ráno oheň dohořel. Naštěstí se díky přivolanému oddílu císařské gardy nerozšířil na samotné vyslanectví.
Ve 4 hodiny ráno, za prudkého lijáku, který se spustil na spáleniště, mohla policie začít ohledávat místo tragédie a začalo vyprošťování a zjišťování obětí. Tělo nejznámější z nich, šestatřicetileté vyslancovy švagrové kněžny Pavlíny ze Schwarzenberku, našli až k ránu. Podle několika shodných svědectví se napřed dostala živá a zdravá do zahrady, ale když nemohla najít své dvě dcery, prodrala se pro ně prchajícím davem zpět do hořícího sálu. Našli ji rozdrcenou pod trámy vedle vodní nádrže. Nejprve mohli konstatovat jen to, že jde o mrtvou ženu. Celou hlavu měla k nepoznání ohořelou, záda i pravou paži zuhelnatělé, stejně jako dolní část levé nohy, vnitřnosti obnažené. Identifikovali ji pouze podle částečně roztavených šperků, které měla na sobě.
Její smrt přitom byla zcela zbytečná. Starší dcera Marie Eleonora byla už v okamžiku matčina sebeobětování v bezpečí a nezraněna, mladší Marie Pavlína mezitím již byla také v zahradě v péči lékařů.
Ztracené šperky a životy
Přesný počet obětí požáru nebyl nikdy spolehlivě zjištěn. Pozdější svědectví se vesměs shodují, že v následujících dnech vyrazilo z paláce vyslanectví postupně až 90 pohřebních vozů či průvodů. Vážně raněných bylo mnohem více, většinou popálených, mnozí i s vnitřními popáleninami od žhavého vzduchu. Zvláště těžké popáleniny utrpěl i osmapadesátiletý ruský vyslanec kníže Kurakin. Shořely mu vlasy a řasy, nohy a ruce měl poraněné, na jedné ruce se mu pokožka odloupala jako stažená rukavice. Zčásti ho zachránila téměř úplně pozlacená parádní uniforma, která nevzplanula, zlato na ní se ale tak rozžhavilo, že se ho zachránci nemohli pořádně dotknout. Zotavoval se půl roku a do konce života musel nosit paruku a rukavice.
Mnozí postižení utrpěli kromě zdravotní újmy i nemalé materiální ztráty. Stovky pozvaných si na ples vzaly, co měly nejdražšího, všichni byli samý diamant, zlato, stříbro a perly. Pavlína ze Schwarzenberku na sobě měla 627 diamantů. Prchající v tlačenici a v boji o život samozřejmě své šperky a ozdoby ztráceli. Kurakin například přišel o diamanty v hodnotě 70 000 franků (asi 168 000 eur). Proto policie v následujících dnech přistoupila k zevrubné prohlídce trosek a popela a celkem 30 lidí prohledávalo 10 dní spáleniště. Prosívali a třídili nálezy všeho druhu – drahokamy a perly, ale také spečeniny pozlaceného stříbra ze závěsníků a epolet, ocel, měď, křišťál a sklo, většinou rovněž spečené. Vlastníkům nebo jejich rodinám tak mohlo být vráceno 1 890 diamantů.
O tragédii věděl a mluvil kdekdo, ovšem skutečný počet obětí nebyl nikdy zveřejněn. Oficiální tisk celou pohromu bagatelizoval a cenzura proti případným snahám konkretizovat počty mrtvých a raněných účinně zasáhla. Zastírání skutečnosti samozřejmě diktovala politika. Císař chtěl chránit čerstvé francouzsko-rakouské spojenectví a nechtěl způsobit problémy knížeti Schwarzenberkovi, který sice tragédii přímo nezavinil, ale byl za ni přece jen odpovědný. Rovněž bylo třeba zamezit srovnání tohoto neštěstí s obdobnou katastrofou v roce 1770 při oslavách svatby Ludvíka XVI. s Marií Antoinettou, aby pověrčivý lid nenapadlo, že Rakušanky přinášejí neštěstí...
Zúčtování nad tragédií
Když byli mrtví pohřbeni a popálení ošetřeni, zbývalo vyvodit z požáru závěry. Systém protipožární ochrany se ukázal jako zcela neúčinný, navíc přímo před očima hlavy státu. Šedesátiletý a dosud celkem úspěšný architekt Pierre-Nicolas Bénard, který dohlížel na stavbu tanečního sálu, byl nakrátko uvězněn, událost ho připravila o reputaci a zůstal bez práce. Byl obviněn, že neupozornil na křehkost provizorní dřevěné stavby v nepoměru k počtu hostů a že nenechal hasiče rozmístit přímo v paláci pod záminkou, že by hosty děsili.
Šetření přitom prokázalo nevinu všech šesti hasičů. Vyšetřující uvedli, že hasiči nebyli opilí, jak císař zprvu předpokládal a jak některé prameny dodnes tvrdí, a že ani na okamžik neopustili své stanoviště. Nemohli však zasáhnout včas a zabránit tragédii, neboť jediný přístup k ohni jim zatarasil příval prchajících.
Závěry ale poukázaly na katastrofální dezorganizaci a nevycvičenost hasičského sboru. Ten byl okamžitě rozpuštěn a nahrazen vyčleněným útvarem ženistů-sapérů císařské gardy, kteří již zajišťovali protipožární bezpečnost císařských rezidencí.
