Obdivuhodná improvizace: Německé kapesní bitevní lodě (2)

Od roku 1926 začaly německé loděnice stavět neobvyklá válečná plavidla. Kvůli omezením daným Versailleskou mírovou smlouvou muselo námořnictvo vyvinout zcela novou kategorii obrněnců, které pak na počátku druhé světové války představovaly chloubu nacistické Kriegsmarine.

21.07.2024 - Josef Čurda



Dne 11. června 1927 rozhodl náčelník námořního velitelství Reichsmarine admirál Hans Zenker o výstavbě pancéřové lodi s výtlakem 10 000 tun, vyzbrojené šesti děly ráže 280 mm, osmi 150 mm, dosahující rychlosti 26–27 uzlů (48–50 km/h) a s maximální silou pancíře 100 mm. Procentuální srovnání příslušných hmotnostních složek konstrukčního výtlaku mezi obrněncem Ersatz Preussen a bitevní lodí Bayern (hodnoty v závorkách) činilo pro výzbroj a střelivo 18,9 % (14,1), pohon 11,2 (7,8) a pancéřování 17,0 (40,4). Z uvedených čísel jasně vyplývá preference rychlosti a výzbroje plánovaného plavidla na úkor pancéřování. To znamenalo jasný odklon od dosavadních dlouholetých zásad stavby německých válečných lodí.


Sázka na moderní technologie

Návrhem nové konstrukce bylo pověřeno konstrukční oddělení Námořního velitelského úřadu (Marinekommandoamt). V rámci omezení daných versailleskou smlouvou použili konstruktéři všechny dostupné technické inovace. Poprvé na válečné lodi této velikosti tvořily pohonný systém výhradně dieselové motory, dodané firmou MAN. Celkem 54 000 koní (40 267 kW) dávalo maximální rychlost 28,5 uzlu (53 km/h) a zásoba nafty umožňovala urazit 10 000 námořních mil (18 500 km) při 20 uzlech, nebo 18 000 námořních mil při 13 uzlech. 

Kromě těchto operačních možností, kterým se žádná tehdejší hladinová loď nevyrovnala, nabízel dieselový pohon další výhodu v možnosti přejít z nuly na plný výkon v co nejkratším čase ve všech bojových situacích. Tyto přednosti převážily zjevnou nevýhodu v podobě značné prostorové náročnosti na hnací systém. Pancíř, který se nevyznačoval obzvláštní tloušťkou, byl umístěn tak, že se sám stal součástí konstrukce lodi a významně tak přispíval k pevnosti a stabilitě lodních sekcí.

Revoluční řízení palby

Těm bylo nutné věnovat zvláštní pozornost, protože nově konstruované věže pro tři děla ráže 280 mm enormně zatěžovaly lodní sekce při palbě do stran. Potřebné úspory hmotnosti při stavbě lodního trupu bylo dosaženo použitím elektrického svařování, vyzkoušeného s úspěchem již při stavbě lehkého křižníku Emden. Poprvé byl také instalován systém řízení palby děl, který centrálně řídil palbu všech těžkých děl. Věže střílely podle specifikací a výsledků měření centrálně zaznamenávaných, počítaných a předávaných do věží, kde se zpracovávaly pomocí vysoce složitých mechanických výpočetních systémů až do výstřelu. Tohle znamenalo doslova revoluci ve vedení námořního boje. 

Prakticky od počátku úvah o stavbě nové velké bojové lodi se stal projekt předmětem ostrých sporů, zejména mezi politickými stranami. Po návrhu na zařazení první splátky ve výši 9,3 miliardy marek do obranného rozpočtu na konci roku 1927 začaly v Říšské radě a v Říšském sněmu nekonečné debaty, v nichž levicové strany stavbu odmítaly, protože byla z jejich pohledu vojensky a finančně nesmyslná a z hlediska zahraniční politiky neudržitelná. Slogan „jídlo pro děti místo obrněných křižníků“ se stal heslem stranického boje. Nakonec však vláda financování stavby prosadila.

Obavy Britů a Francouzů 

Přes všechny politické problémy tak mohla být nakonec stavba zahájena, kýl položili dělníci 5. února 1929. Ke spuštění první pancéřové lodě na vodu došlo 19. května 1931 a za účasti říšského prezidenta Paula von Hindenburga byla pokřtěna Deutschland. Prvního dubna 1933 vstoupil obrněnec ve Wilhelmshavenu do služby pod velením kapitána Hermanna von Fischela. Následně se plavidlo podrobilo četným zkouškám, jejichž výsledky měly zůstat utajeny. To ovšem nebylo vždy možné, neboť testy probíhaly na volném moři. 

Převratná konstrukce způsobila v evropských zemích pozdvižení, jelikož design, který němečtí loďaři postavili, mohl vážně narušit rovnováhu mezi mocnostmi. Rychle se ukázalo, že pouze britské bitevní křižníky Hood, Renown Repulse jsou rychlejší a silněji vyzbrojené než Deutschland. Vzhledem k tomu, že Německo smělo v zásadě postavit osm lodí typu Deutschland (náhradou za stávající stará plavidla), obávaly se obchodní velmoci – především Velká Británie a Francie – hrozby, která vyvstala jejich námořním trasám. Washingtonská smlouva však Angličanům zakazovala stavět další bitevní lodě; Francie mohla postavit dvě nová plavidla Dunkerque Strasbourg (330mm děla, zavedeny 1937, respektive 1938) – které byly konstrukčně silnější a rychlejší než německé Panzerschiffe.

Narušená rovnováha 

Výše zmíněných pět britských a francouzských lodí mohlo být použito společně proti německým obrněncům pouze v případě, že by Anglie a Francie byli spojenci ve válce proti Německu. Nicméně námořní dohoda uzavřená mezi Londýnem a Berlínem 18. června 1935 nabídla britské vládě politickou příležitost, jak obratně zvládnout hrozící nebezpečnou situaci. Podpisem dohody byla německá říše osvobozena – ne-li oficiálně, tak de facto – od omezujících ustanovení versailleské smlouvy. Protože nyní směla vybudovat flotilu, která bude celkově, ale také v rámci každé lodní třídy, představovat 35 % velikosti britského loďstva

Na oplátku se Němci zavázali dodržovat kvalitativní požadavky Washingtonské smlouvy. A ta říkala, že těžká válečná loď – jíž byla i Panzerschiff „A“ s děly ráže 28 cm – měla být řazena do kategorie bitevních lodí, a proto musela mít výtlak nejméně 17 500 tun. To znamenalo, že Německo již nemohlo stavět obrněnce třídy Deutschland nad rámec tří již dokončených nebo rozestavěných jednotek. Takové rozhodnutí vycházelo z Hitlerova přesvědčení, že by se měl vyhnout jakémukoliv konfliktu s největší námořní mocností – Británií. V důstojnickém sboru Kriegsmarine ale nebylo schválení námořní dohody z různých důvodů vůbec jednomyslné. 

Po Deutschland vstoupil do služby 12. listopadu 1934 Admiral Scheer a jako třetí sesterské plavidlo 6. ledna 1936 Admiral Graf Spee. Když byl Hermann Boehm povýšen do hodnosti viceadmirála a jmenován novým velitelem flotily Kriegsmarine, zvolil si nejnovější z lodí za svou vlajkovou loď. Kruh se uzavřel.


Další články v sekci