Wellingtony ponechané napospas: Bitva nad Helgolandskou zátokou

Když Spojené království a Francie vyhlásily 3. září 1939 nacistickému Německu válku, zahájila jejich letectva akce na dvou od sebe vzdálených vzdušných bojištích. Jedno se nacházelo v prostoru západní fronty, tedy na společné německo-francouzské hranici. Druhé ohnisko letecké války zahrnovalo po břežní oblast severozápadního Německa, vymezenou na jedné straně neutrálním Nizozemskem a na druhé rovněž neutrálním Dánskem. Zahrnovalo také Helgolandskou zátoku, zvanou rovněž Deutsche Bucht (Německá zátoka).

Tam směřovaly z Británie denní ofenzivní akce blenheimů, hampdenů a zejména wellingtonů z Velitelství bombardovacího letectva (Bomber Command, BC). Právě tam, v hájemství Luftflotte 2, docházelo s ohledem na celkový průběh „podivné války“ k relativně častým a prudkým střetům mezi britskými bombardéry a německými stíhačkami. Jejich vyvrcholení představovala 18. prosince 1939 takzvaná bitva nad Helgolandskou zátokou. Porážka bombardovacího svazu wellingtonů nastartovala dramatickou změnu taktiky Bomber Command: přispěla k ukončení denních náletů a vedla k jejich přeorientování na noční aktivity.

Strach z odplaty 

Velitelství bombardovacího letectva od svého vytvoření roku 1936 představovalo především nástroj pro strategickou bombardovací válku, popřípadě k odstrašení možného útočníka (tato role však tváří v tvář agresivní Hitlerově politice selhala). Bomber Command vstupovalo do války na mateřských ostrovech se čtyřmi skupinami dvoumotorových bombardérů Blenheim, Wellington, Hampden a Whitley. Jedna skupina vyzbrojená jednomotorovými stroji Fairey Battle se přemístila na francouzská letiště.

Hlavní úderná síla Bomber Command spočívala ve strojích těžších kategorií, nazývaných v té době těžké bombardéry (ve skutečnosti šlo o letadla střední třídy): No 3 (Bomber) Group tvořilo osm perutí Vickers Wellingtonů, No 4 Group šest squadron strojů Armstrong Whitworth Whitley a No 5 (Bomber) Group šest perutí bombardérů Handley Page Hampden. Hlavní roli během denních náletů na cíle v Deutsche Bucht pak měly sehrát velením BC vysoko ceněné stroje Wellington. Očekávalo se od nich, že budou díky svým parametrům a silné obranné výzbroji schopny samostatně operovat i za přítomnosti německých stíhaček. Podmínkou mělo být udržení těsné formace, v níž se měly stroje palbou navzájem podporovat.

Válka začala 1. září 1939 Hitlerovým útokem na Polsko a prozatím tedy probíhala daleko na východě, vzdálena od britských ostrovů. Proto byl na základě rozhodnutí domácích politických špiček i francouzských představitelů (shodně se snažili zabránit eskalaci konfliktu) přijat princip zvaný „restricted bombing“: RAF nebude provádět takové ofenzivní operace, při kterých by ohrozilo životy nepřátelských civilistů. Velitel Bomber Command vrchní letecký maršál Sir Edgar Ludlow-Hewitt obdržel povolení útočit pouze na nepřátelské lodě, a to včetně jednotek kotvících v přístavech, cíle na vlastním německém území mu byly přísně zapovězeny. Tuto „ohleduplnost“ vůči nacistickému Německu částečně motivoval strach z odplaty mocnější Luftwaffe.

Úvodní boje 

Britové se rychle přesvědčili, že nad Helgolandskou zátokou se letecká válka nevyvíjí v jejich prospěch. Již 4. září proběhlo úvodní střetnutí se stíhačkami Luftwaffe a toho dne wellingtony podstoupily svůj skutečný bojový křest. Skončil přinejmenším rozpačitě. Pět ze 14 strojů od 9. a 149. perutě se vrátilo předčasně. Tři bombardéry 9. squadrony v 18.05 neúspěšně zaútočily na bitevní křižník Gneisenau a jedna osádka nárokovala zásah obchodní lodi. Nedaleko Brunsbüttelu němečtí piloti ze 6./JG 77, šikovatelé Alfred Held a Hans Troitzsch, sestřelili každý po jednom Wellingtonu Mk.I od 9. squadrony RAF, přičemž obě pětičlenné osádky přišly o život. Aby toho nebylo málo, 149. peruť cíl vůbec nenalezla a většina bombardérů svrhla pumy do moře. Luftwaffe utržila jedinou ztrátu, když při akci stíhaček proti wellingtonům havaroval kvůli poruše motoru jeden Bf 109 D-1 od 2./ZG 26. Pilot poručík Hans Falke přitom zahynul.

Vedle wellingtonů se Bomber Command do denních akcí pokoušelo nasadit také blenheimy a hampdeny. Ani jeden typ nedisponoval dostatečnou obrannou výzbrojí, což se v případě hampdenů projevilo při jejich největším vystoupení během „předstírané války“ 29. září 1939. Toho dne vyslala 144. peruť RAF z letiště v Hemswellu proti lodním cílům celkem 12 bombardérů. Jeden letoun se vrátil předčasně, zbývající letěly k cíli rozděleny do dvou skupin. První z nich tvořená pěti hampdeny a vedená podplukovníkem Cunninghamem byla zcela zničena v boji s Bf 109 D-1 náležících k I./ZG 26. Dva Bf 109 D-1 musely nouzově přistát do mořských vln, piloti vyvázli. Němci zajali osm britských letců, ostatní členové osádek zahynuli.

Poté došlo ve větších útočných operacích BC k určité přestávce. V denních průnicích pokračovaly za vhodných atmosférických podmínek (zatažená obloha) pouze lehčí blenheimy. Za těžší stroje ofenzivní operace obnovily v prosinci právě wellingtony, jejichž squadrony prošly přezbrojením na novou silněji vyzbrojenou verzi Mk.IA.

Schumacherova eskadra 

Nová série ofenzivních operací začala 3. prosince, kdy do boje s útočníky v podobě 24 Wellingtonů Mk.Ia od 38., 115. a 149. perutě, včas zjištěnými radarem Freya, zasáhla čtveřice Bf 109 D-1 z I./ZG 26. Němci zaútočili na svaz poté, co wellingtony svrhly pumy na plavidla Kriegsmarine a potopily vlečnou loď M1407. V následném vzdušném boji utržily dva bombardéry poškození, zatímco Němci přišli o jeden Bf 109 D-1 se zraněným pilotem. Následně se do pronásledování ustupujícího britského svazu zapojily další německé stíhačky od různých útvarů, ovšem bez efektu.

Na německé straně měly protivzdušnou obranu Helgolandské zátoky, pobřeží a cílů v severozápadním Německu na starost stíhačky Luftflotte 2, zprvu působící v podřízenosti 11. letecké župy (Luftgaukommando XI). Zpočátku tam byly významně zastoupeny starší Messerschmitty Bf 109 D-1, které byly k ničení bombardérů nedostatečně vyzbrojené pouze čtveřicí kulometů. Postupně však do oblasti přicházely útvary s výkonnějšími Bf 109 E-1 (opět se čtyřmi kulomety MG 17 ráže 7,92 mm) a zejména skutečnými „ničiteli bombardérů“ v podobě Bf 109 E-3 (dva kulomety a dva kanony MG FF ráže 20 mm) a dvoumotorovými Bf 110 C (čtyři pevné kulomety a dva kanony, jeden pohyblivý kulomet radisty). Řízení stíhacích operací převzal na podzim 1939 nově postavený Stab/JG 1 pod velením podplukovníka Carla Schumachera. Podřízené skupiny byly podle svého velitele někdy neoficiálně označovány jako součást Jagdgeschwader „Schumacher“. Včasnému zjištění příletu nepřátelských letadel napomáhaly radiolokátory Freya-Gerät. První, umístěný na Helgolandu, doplnil v prosinci druhý, dislokovaný ve Wangerooge.

Krvavý prosinec 

Zvýšená aktivita RAF nad Helgolandskou zátokou donutila velení Luftwaffe posílit obranu oblasti další stíhací skupinou – II./JG 77. Podplukovník Schumacher, nyní působící coby Jagdfliegerführer a od 17. prosince Jagdfliegerführer 1 (Jafü 1, velitel 1. štábu stíhacího letectva), disponoval k obraně severozápadního Německa skutečně mimořádně silným uskupením, které 14. a 18. prosince drastickým způsobem vyvrátilo sny velení Bomber Command o denní bombardovací ofenzivě proti německým cílům.

Britové výsledek své akce ze 3. prosince vyhodnotili s nemístným optimismem jako své vítězství. Z jejich pohledu akce potvrdila správnost zvolené taktiky i obranyschopnost na tehdejší dobu dosti těžce vyzbrojených wellingtonů. Protilodní operace ze 14. prosince se zúčastnilo 12 Wellingtonů Mk.IA od 99. perutě RAF. Cílem bylo nalézt a zničit lehké křižníky Nürnberg a Leipzig, poškozené předchozího dne torpédovými útoky britské ponorky Salmon, které se nyní vracely zpět do bezpečí kotviště ve Wilhelmshavenu. 

Osádky sice Nürnberg a doprovodné torpédoborce u pobřeží skutečně objevily, ale kvůli nízké základně mraků se v té chvíli nacházely ve výšce pouhých 60 m. Kvůli tomu nemohlo být případné bombardování úspěšné – každý wellington nesl tři protipancéřové pumy SAP o hmotnosti 226,5 kg, které však potřebovaly k průniku do pancéřování lodi výšku shozu alespoň 600 m. Bombardéry proto otočily k návratu, aniž by zaútočily.

Radar Freya umístěný v Helgolandu nicméně nepřátelské stroje zaznamenal a po vyhlášení poplachu proti nim podplukovník Schumacher vyslal dvě letky z II./JG 77, čtveřici Bf 110 C od I./ZG 26 a o něco později také Bf 109 E patřící k II.(J)/TrGr.186. Následná zuřivá bitva stála 99. squadronu celkem pět bombardérů i s osádkami. Dva z nich se během souboje se stíhačkami srazily, poslední ztracený stroj havaroval během nouzového přistání v Newmarketu, přičemž z osádky padli tři muži včetně velitele. Němci utržili ztráty v podobě jednoho zničeného Bf 109 E s padlým pilotem z 4./JG 77, jeden Bf 110 od 1./ZG 26 byl těžce po škozen (pilot utrpěl zranění hlavy). Pět dalších „Emilů“ si z bitvy odneslo průstřely (poškození v rozsahu 5–10 %).

Britové se z neúspěchu prvních náletů v oblasti Helgolandské zátoky nepoučili a nadále hodlali provádět ofenzivní denní akce s nechráněnými wellingtony podle obdobného taktického schématu. Osmnáctého prosince čekalo na osádky bombardérů během další protilodní operace skutečné peklo. Britové zaplatili za své ofenzivní úsilí ztrátou poloviny z 24 strojů 9., 37., 38. a 149. perutě RAF. Ba co hůře, debakl korunovala skutečnost, že nedokázali svrhnout ani jedinou pumu!

Raději neprovokovat 

Nestalo se tak nicméně kvůli síle německé obrany, ta se jako obvykle opozdila. Příčinou se staly restrikce a politické ohledy bránící bombardování německých cílů. Navzdory brutálnímu vybombardování polské Varšavy během zářijových bojů Britové i Francouzi svůj postoj vůči letecké válce nezměnili a jejich politici nadále věřili, že pokud nebudou nepřítele „provokovat“, k zesílení náletů na západě nedojde.

Bomby tedy i tentokrát zůstaly v pumovnicích, neboť wellingtony během průletu nad německou pevninou a pobřežními vodami nenalezly vhodný povolený cíl. A to přes skutečnost, že prolétly s otevřenými pumovnicemi přímo nad chloubami Kriegsmarine, bitevními křižníky Scharnhorst a Gneisenau. Ty ovšem kotvily ve Wilhelmshavenu, a jelikož byl velitel britského svazu podplukovník Kellett vázán rozkazem („Je třeba věnovat velkou pozornost tomu, aby žádné pumy nedopadly na pobřeží a nebyly napadeny žádné obchodní lodě...“), většina bombardérů zase bezzubě odlétla. Pouze čtyři osádky svrhly ze své iniciativy pumy na méně důležité zakotvené lodě.

Německé stíhačky se ve vzdušné aréně objevily opožděně. Příčinou nepříjemného prodlení ve vyhlášení poplachu, a to navzdory včasnému zjištění přilétající britské formace radarem Luftwaffe na ostrově Wangerooge, se stala nedostatečná a těžkopádná organizace proti vzdušné obrany, ve které vcelku neefektivně kooperovaly Luftwaffe a Kriegsmarine. Námořní radar Freya v Helgolandu zachytil wellingtony až o 20 minut později než jeho protějšek ze vzdušných sil a informace doputovaly oficiálními kanály na štáb JG 1 se značným zpožděním. Němci poplach vyhlásili až poté, co svaz svými dalekohledy spatřili námořní pozorovatelé na pobřeží Helgolandu (počet bombardérů téměř zdvojnásobili na 44). Na výsledku boje toto zdržení ale nic nezměnilo.

Palba ze všech hlavní 

Odpor wellingtonům zprvu kladla pouze protiletadlová palba pobřežních baterií a lodního dělostřelectva, avšak když se objevily první německé stíhačky, vzplála mimořádně zuřivá vzdušná bitva, nepochybně největší od vypuknutí druhé světové války. 

Na bombardéry se sesypalo doslova hejno stíhaček. Vedle Bf 109 D-1 od 10.(N)/JG 26 z Jeveru, které zaútočily jako první, také Bf 110 C náležící k I./ZG 76 a Bf 109 E patřící do sestavy II./JG 77. První sestřel bitvy pravděpodobně získal rotmistr Erwin Heilmayr z 5./JG 77, který poslal do vln jeden wellington ve 13.58 v pozici 25 km jihozápadně od Helgolandu (úspěch mu však nadřízení nepotvrdili). Zvláště drtivý dopad měla střelba kanony vyzbrojených Bf 109 E-3 a těžkých stíhaček Bf 110 C od I./ZG 76. Bitva skončila po třetí hodině odpolední: v 15.06 dosáhl po sledního německého vítězství příslušník 6./JG 77 poručík Hans Brockmann, který sestřelil wellington 20 km západoseverozápadně od Borkumi.

Těžké ztráty 

Britům operace přinesla skutečně drtivou porážku. Plných deset wellingtonů zničili němečtí stíhači, dva těžce poškozené bombardéry přistály nouzově během návratu na mořskou hladinu a pět dalších strojů nouzově dosedlo v Británii (nepočítaje v to jeden ze dvou wellingtonů, které předčasně přerušily akci). Mimořádně těžké byly ztráty na personálu: o životy přišlo 57 ze 120 letců. Pouze tři bombardéry se vrátily nepoškozeny!

Bitva potvrdila, že z hlediska svých parametrů i výzbroje wellington na denní operace za přítomnosti silné stíhací obrany nepřítele nestačí. Jednou z příčin tak krvavých ztrát byla skutečnost, že wellingtony neměly pancéřování a samosvorné obaly palivových nádrží v levé polovině křídla (v pravé polovině křídla byla pasivní ochrana montována, toto neobvyklé řešení Air Ministry vyžadovalo kvůli nalezení kompromisu mezi doletem a ochranou: samosvorné obaly mírně snižovaly množství neseného paliva). Rovněž pancéřování prostorů pro osádku nespl nilo vždy očekávání a v některých případech jím německé střely prošly.

Přechod k nočním operacím 

Němci během střetu pozbyli dva zničené Bf 109 E (jeden pilot padl, druhý vyvázl zraněn) a jeden Bf 109 D-1 (pilot zahynul), zatímco tři další Bf 109 E a devět Bf 110 C utržilo různá poškození. Němci, navzdory pozdnímu zásahu, boj právem považovali za své veliké vítězství, největší, jakého prozatím v novém konfliktu dosáhli. Zhruba půl hodiny trvající boj přinesl 38 sestřelů nárokovaných, přičemž velitel II./JG 77 ohlásil 14 sestřelů, velitel I./ZG 76 celkem 16 vítězství, velitel 10.(N)/JG 26 šest a samotný velící důstojník JG 1 podplukovník Schumacher přidal jedno. Hamburské Luftgaukommando XI pak po vyhodnocení nároků hlásilo do Berlína 34 sestřelů. Ne všechny úspěchy však berlínské RLM uznalo, takže výsledné skóre čítalo 26 nebo 27 vítězství. Přes pečlivé vyhodnocení na ministerstvu (zde Luftwaffe výrazně překonávala jak při potvrzování sestřelů dosti laxní a přehnaně optimistické RAF, tak francouzské Armée de l'Air) byl úspěch co do počtu vítězství nepochybně nadhodnocen.

Někdy se uvádí, že Bomber Command po 18. prosinci 1939 zásadně změnilo taktiku a zcela přešlo na noční bombardovací akce. Není to však zcela pravda. Britským velením rozsah ztrát otřásl a přechodně došlo k omezení denních náletů. Poslední podobná operace wellingtonů nad Německou zátokou nicméně proběhla ještě v lednu 1940. Obdobné aktivity Velitelství bombardovacího letectva obnovilo ještě jednou, v dubnu téhož roku během bojů o Norsko. Výsledky byly v zásadě stejné – na straně jedné těžké ztráty wellingtonů a hampdenů a na straně druhé minimální výsledky. Bomber Command poté na jaře 1940 definitivně přešlo na noční akce, které zůstaly jeho doménou po téměř celou druhou světovou válku.