Obdivuhodná improvizace: Německé kapesní bitevní lodě (1)

Od roku 1926 začaly německé loděnice stavět neobvyklá válečná plavidla. Kvůli omezením daným Versailleskou mírovou smlouvou muselo námořnictvo vyvinout zcela novou kategorii obrněnců, které pak na počátku druhé světové války představovaly chloubu nacistické Kriegsmarine.

14.07.2024 - Josef Čurda



Po porážce v první světové válce a podpisu Versailleské mírové smlouvy v červnu 1919 se německé námořnictvo stalo naprosto bezvýznamnou silou. S omezeným počtem lodí a personálního stavu nebylo vůbec myslitelné, že by se Německo mohlo znovu stát námořní mocností nebo dokonce pomýšlet na vedení války na moři. Jádro flotily mělo tvořit šest prastarých řadových lodí (Linienschiff) tříd Deutschland Braunschweig. Ty se nevyznačovaly vysokou bojovou hodnotou už v roce 1914 a po náhlém potopení lodi Pommern i s celou posádkou v bitvě u Jutska v červnu 1916 kvůli dvěma zásahům torpédy následovalo okamžité stažení všech sesterských plavidel z první linie. Podobné restrikce jako na bitevní lodě se vztahovaly i na křižníky a torpédovky.

Versailles a Washington

Navíc celkový počet personálu v celém námořnictvu byl omezen hranicí 15 000 mužů. Vzhledem k tomu, že německé lodě se obvykle vyznačovaly značnou složitostí co do konstrukce a vybavení, a proto vyžadovaly početné posádky, mohly být obvykle v provozu pouze tři řadové lodě současně. Přísně regulovala mírová smlouva i případnou stavbu náhrad za stávající plavidla každé třídy. U řadových lodí a křižníků to bylo možné až po 20 letech služby. Maximální přípustnou ráži děl a závaznou definici toho, jak by se měl vypočítávat výtlak lodí, už ale podmínky nestanovovaly. 

Při zvažování stavby nových jednotek se nečekaně ukázala jako pro Němce výhodná ustanovení Washingtonské námořní smlouvy z roku 1922. V ní se pět vítězných mocností: Velká Británie, USA, Francie, Itálie a Japonsko zavázalo k drastickému omezení svých flotil, pokud jde o konstrukci, výtlak, počet jednotek a hlavní dělostřeleckou výzbroj pro bitevní lodě a křižníky. K nařízením mírové smlouvy z roku 1919 omezujícím německé námořnictvo se přitom nepřihlíželo. Při určování výtlaku nových jednotek německé námořní velení mlčky použilo takzvaný „Washingtonský výtlak“, který zavedl britskou imperiální tunu (1 016 kg) jako měrnou jednotku a nebral v úvahu zásoby paliva a vodu pro kotle. Pokud jde o dělostřeleckou výzbroj, byla situace pro Němce ještě příznivější, protože tu versailleská smlouva nijak nevymezovala.

Převratná konstrukce 

Stavba první nové jednotky po skončení války, lehkého křižníku Ersatz Niobe, začala v Kielu už 8. prosince 1921. Loď, přejmenovaná později na Emden, spustili na vodu až 7. ledna 1925. Důvody pro tak dlouhou stavbu spočívaly především v problémech s financováním (v Německu zuřila hyperinflace) i se získáváním materiálu. Mezispojenecká vojenská kontrolní komise (IMKK) navíc neschválila nový typ dvoudělových věží pro hlavní výzbroj (původně se počítalo s osmi 150mm děly ve čtyřech věžích, což by z Emdenu učinilo nejmodernější plavidlo své kategorie). Zdržení ale na druhou stranu přineslo i výhodu, neboť při konstruování většiny dílů mohlo být využito svařování elektrickým obloukem, které právě na počátku 20. let zažívalo svůj velký rozmach. Na rozdíl od dříve používaného nýtování to vedlo k větší pevnosti trupu při výrazné úspoře hmotnosti a větší těsnosti svařovaných spojů proti prosakování vody či oleje. 

Ve vojenských kancelářích i v konstrukčním úřadě Reichsmarine se také brzy začalo uvažovat o náhradě za staré řadové lodě. Kvůli omezení výtlaku na maximálně 10 000 tun byly problémy související s novým typem plavidla zřejmé – poslední během války dokončená třída bitevních lodí Bayern měla výtlak kolem 30 000 tun. Nejvyšší výtlak povolený výše zmíněnou Washingtonskou námořní smlouvou pro vítězné mocnosti činil 35 000 tun. Zdálo se, že naplánování a stavba „konkurenceschopné“ těžké válečné lodi připomíná řešení kvadratury kruhu.

Taktické úvahy 

Během připravování koncepce se rychle ukázalo, že ze tří určujících faktorů válečné lodi – výzbroje, pancéřování a rychlosti – musí být nutně jeden zanedbán ve prospěch ostatních. Na první pohled se jako jediné řešení jevila stavba takzvaných monitorů – lodí se silnou výzbrojí a pancéřováním, ale nízkou rychlostí. To pravděpodobně odpovídalo základní myšlence vítězných mocností, které chtěly pomocí daných konstrukčních a personálních omezení přeměnit německé námořnictvo ve vojenskou sílu použitelnou jen v Baltském moři. Tak by mohla vzniknout protiváha Sovětskému svazu a jeho námořním aspiracím, ale konkurovat s tímto typem lodí na světových oceánech by Němci nemohli. 

Do roku 1926 konstrukční oddělení (Konstruktionsabteilung) spočítalo a vypracovalo podle nejrůznějších návrhů plány celkem 18 projektů. Do vývojových prací se úzce zapojilo také oddělení loďstva v Námořním velitelském úřadě (Marinekommandoamt) v Berlíně, které zodpovídalo za vojenské a operační aspekty. Ale i jiná oddělení přispěla různými důležitými poznatky. 

Viceadmirál Hermann Bauer z námořního oddělení pro Severní moře – za války ponorkový velitel – odkazoval na pozitivní zkušenosti s dieselovými motory podmořských člunů, které zaručovaly dlouhou výdrž a zároveň vysoké zrychlení z nuly na plný výkon a tím i brzké dosažení maximální rychlosti. V důsledku toho dostaly dva lehké křižníky nové třídy Leipzig (kýl první jednotky této třídy byl založen v dubnu 1928) kromě parních turbín pohánějících dva šrouby ještě dieselové motory, které roztáčely třetí šroub. Dělostřelecká výcviková loď Bremse (stavba zahájena v roce 1931) už měla čistě motorový pohon.

Nejednotná admiralita

V oddělení loďstva (Flottenabteilung) pod velením námořního kapitána Wilfrieda von Loewenfelda se mezitím prosadil názor, že navzdory ostrému odporu Francie a Polska musí být Ersatz Preussen – jak zněl pracovní název nové třídy – navržena tak, aby mohla vést válku proti francouzským zásobovacím liniím jak u nepřátelského pobřeží, tak v Atlantském oceánu. To představovalo zásadní změnu oproti názoru admirála Alfreda von Tirpitze a jeho následovníků, že těžké lodě mají bojovat proti nepřátelské válečné flotile, zatímco obchodní válka bude úkolem křižníků. Za další, avšak sekundární úkoly, pokládalo oddělení flotily nasazení nových lodí v operační skupině na volném moři a v boji proti nepřátelským jednotkám v pobřežní oblasti Polska. Zejména náčelník oddělení flotily, jímž byl v letech 1929–1932 kapitán Hermann Boehm, se intenzivně podílel na formování a nasazování operačních skupin a jejich zásobování na moři.

Pancéřové lodě přirozeně tvořily jádro takových svazů. Velitel flotily admirál Walter Gladisch (funkci zastával v letech 1931–1933) patřil také k zastáncům tohoto nového typu námořní války, zatímco admirál Erich Raeder, od roku 1928 šéf velení námořnictva (Marineleitung), nad novými představami svých podřízených spíše váhal. Ve světle úspěchů dosažených pancéřovými loděmi za druhé světové války je zřejmé, že tehdejší plánovači byli při zvažování jejich nasazení velmi jasnozřiví. 

Hlavní teoretický základ pro plánování představoval požadavek, aby nová třída lodí dokázala překonat jakéhokoliv lépe vyzbrojeného protivníka v rychlosti a současně mohla slabší protivníky ničit svou silnější výzbrojí. Technické podmínky a z nich vyplývající taktické a operační možnosti by navíc měly být pro vítězné mocnosti natolik nepříjemné, že by Německo musely přijmout jako rovnocenného účastníka jednání o námořním odzbrojení. Zároveň by se mohla ustanovení versailleské smlouvy začít považovat za překonaná.

Dokončení: Obdivuhodná improvizace: Německé kapesní bitevní lodě (2) (vychází v neděli 21. července)

Další články v sekci