Zrození boha smrti: Atomové hřiby nad Hirošimou a Nagasaki
Oprávněnost svržení atomových bomb na Hirošimu a Nagasaki na samém sklonku války je občas zpochybňováno, jednalo se ale o nejspíš jediný prostředek, jak donutit Japonsko ke kapitulaci.
V polovině roku 1944 přišel čas zformovat bojovou jednotku vyzbrojenou speciálně upravenými letouny B-29, jejichž osádky budou s dostatečným předstihem cvičeny pro svržení atomové pumy. Byla tedy vytvořena 509. smíšená skupina, jejímž velitelem se stal zkušený pilot plukovník Paul Tibbets.
Veškeré potřeby skupiny měly nejvyšší možnou prioritu. Tibbetsovi například umožnili vybrat si pro svou jednotku letouny podle vlastní volby přímo ve výrobním závodě. Pozornost byla věnována dokonce i tomu, aby se nejednalo o stroje montované směnou, jejíž členové nastoupili do práce po dnech volna, a tudíž zpravidla nepodávali nejlepší výkon.
Úprava letounů určených pro 509. skupinu amerického letectva, která měla zajistit shoz atomové bomby, spočívala v montáži výkonnějších motorů, které poháněly stavitelné vrtule. Vzhledem k předpokládané hmotnosti konečné verze bomb Little Boy a Fat Man kolem 4 500 kg byly stroje maximálně odlehčeny. Přišly o střelecké věže, takže jedinou obrannou výzbroj tvořila dvojice kanonů v ocasním střelišti, došlo také k demontáži pancéřování prostorů osádky. Tyto modifikace měly za důsledek mírné zvýšení rychlosti při nižší spotřebě, větší nosnost a především zvýšení výškového dostupu na 12 000 m, což mělo stroje ochránit před nepřátelskými stíhači.
Výcvik osádek 509. skupiny probíhal na letecké základně Wendover na hranicích Utahu a Nevady. Zaměřoval se na přesné bombardování z výšky 10 000 metrů, přičemž cíl musel být zasažen jedinou pumou s maximální přesností. Povolená odchylka činila nejvýše 150 metrů. Později se v oblasti Karibiku prováděly dlouhé lety nad mořem, jež měly za cíl zdokonalení osádek v letecké navigaci. V dubnu 1945 převeleli 509. smíšenou skupinu na tichomořský ostrov Tinian v souostroví Mariany. Tímto přesunem byla zahájena operace Centerboard, tedy nasazení atomové bomby v boji proti Japonsku.
Výběr cílů
Ve dnech 10. a 11. května se v Los Alamos pod předsednictvím J. R. Oppenheimera sešla komise pro výběr cílů atomového úderu. Cíl měl splňovat následující kritéria: měl být větší než tři míle (4, 8 km) v průměru a mělo se jednat o zastavěnou plochu (město). Aby bylo možné posoudit míru škod, neměl být až do srpna bombardován klasickými pumami. Komise doporučila jako možné cíle čtyři města v následujícím pořadí: Kjóto, Hirošima, Niigata a Kókura. První z nich vybrala mimo jiné proto, že v něm žije relativně vysoké procento vzdělaných lidí, kteří budou schopni lépe zhodnotit význam nové zbraně. „Výhodou“ Hirošimy bylo, že je obklopena horami, což ještě zvýší ničivé účinky exploze.
Konečné slovo ve věci výběru cílů však měl ministr války Henry Stimson. Přestože Kjóto odborníci v Los Alamos považovali za nejvhodnější cíl, státní tajemník s jeho zařazením na seznam nesouhlasil. Uvědomoval si, že má pro Japonce mimořádně velký náboženský význam, a obával se, že zničení tohoto historicky cenného města by neprospělo poválečnému postavení USA ve světě. Kromě toho měl Stimson pro Kjóto slabost, neboť jej osobně navštívil v době, když zastával funkci generálního guvernéra na Filipínách. V konečné verzi seznamu cílů Kjóto skutečně nefigurovalo. Nahradilo jej Nagasaki, přičemž prvním v pořadí se stala Hirošima, o které se (mylně) předpokládalo, že se v ní nenacházejí žádní spojenečtí zajatci.
Test Trinity
Dne 16. července 1945 v půl šesté ráno se na vojenské střelnici White Sands poblíž městečka Alamogordo v nehostinné pouštní oblasti Nového Mexika uskutečnila první zkouška jaderné zbraně v historii. Test dostal jméno Trinity. Bomba ve tvaru koule o průměru 1,5 m, jejíž aktivní látku tvořilo 6,2 kg plutonia, byla umístěna na vrcholu 30 metrů vysoké ocelové věže. V okamžiku výbuchu se v epicentru vytvořila ohnivá koule o průměru 1 500 metrů, v níž vznikla teplota třikrát vyšší než v nitru Slunce. Ocelová konstrukce věže se prostě vypařila, v okruhu jedné míle od ní zanikl veškerý život. Výbuch vytvořil kráter o průměru 330 metrů a hloubce tři metry, jehož dno pokrývala do té doby neznámá radioaktivní sklovitá hmota.
O úspěšném testu nové zbraně byl neprodleně informován prezident Harry Truman, který právě pobýval na konferenci vítězných mocností v Postupimi. Pětadvacátého července obdržel velitel strategického letectva USA generál Carl Spaatz příkaz ke svržení atomové pumy na Japonsko. V dokumentu bylo stanoveno, že nálet na jeden ze čtyř vybraných cílů provede 509. smíšená skupina, a to v nejbližší možné době po 3. srpnu, jakmile to dovolí meteorologické podmínky. Další pumy budou na uvedené cíle svrženy neprodleně po dokončení jejich výroby, přičemž k provedení druhého (a případně třetího) atomového úderu bude vydán samostatný rozkaz.
Začátek atomového věku
Ve dvě hodiny a 27 minut ráno 6. srpna 1945 nastartoval bombardér B-29 pojmenovaný Enola Gay motory a začal pojíždět ke vzletové dráze A letiště North Field na Tinianu. Osádku tvořilo 12 mužů, obvyklou sestavu rozšířili dva specialisté z Los Alamos, jejichž úkolem byla aktivace bomby, k níž (v zájmu bezpečnosti) došlo teprve během letu. Ještě jeden člen osádky zasluhuje naši pozornost: jméno operátora radaru Josepha Stiborika prozrazuje (pravděpodobně) český původ jeho předků. Letoun s bombou doprovázely další dva stroje téhož typu, z nichž jeden vezl měřicí přístroje, které budou shozeny nad cílem, osádka druhého letounu měla za úkol pořídit fotografie exploze.
Do prvního atomového úderu v dějinách se zapojily ještě další čtyři B-29, tři z nich startovaly s přibližně hodinovým předstihem k průzkumu počasí, čtvrtý zůstal připraven na ostrově Iwodžima jako záloha pro případ technické závady Enoly Gay a jejího nuceného přistání zde. Vše bylo připraveno k rychlému přeložení pumy z jednoho stroje do druhého. Základnu na Iwodžimě k tomuto účelu vybrali především proto, že případná jaderná exploze při nepovedeném přistání by ohrozila podstatně méně amerických vojáků než na Tinianu, Saipanu nebo Guamu.
70 000 mrtvých
Nad Japonskem panovalo dobré počasí a plukovník Tibbets se proto rozhodl bombardovat Hirošimu. Ve čtvrt na devět se letoun ocitl nad ílem, jenž představoval snadno identifikovatelný most Aioi. Smrtící náklad opustil pumovnici a po 43 sekundách ve výšce 500 metrů explodoval. Ničivá síla uranové bomby Little Boy byla odhadnuta na 15 kilotun TNT. Americké prameny uvádějí, že v okamžiku exploze zahynulo 70 000 lidí, podobný počet lidí utrpěl zranění. Devastace města byla obrovská, jedinou budovou v epicentru, která se nezřítila, zůstal průmyslový palác navržený českým architektem Janem Letzelem. Hirošimský hrad, v němž sídlilo velitelství japonské 2. armády, byl totálně zničen.
Dne 9. srpna před svítáním odstartoval z Tinianu B-29 pojmenovaný Bockscar a dva doprovodné letouny k druhému atomovému úderu. Přestože stroje vyslané k průzkumu počasí hlásily nad cílem číslo jedna (Kokura) dobrou viditelnost, když přiletěl Bockscar, halil centrum města kouř z hořící ocelárny. Velitel letounu major Charles Sweeney se proto rozhodl bombardovat Nagasaki. Plutoniová implozivní bomba Fat Man vybuchla nad městem v 11:02. Přestože ničivá síla pumy se rovnala ekvivalentu 22 kilotun TNT, ztráty v Nagasaki byly nižší: 36 000 mrtvých a 40 000 zraněných.
Spojené státy chystaly třetí jaderný útok proti Japonsku na druhou polovinu srpna, další tři atomové pumy by mohly být svrženy v průběhu září a října. Štěpný materiál potřebný pro kompletaci pumy určené k třetímu úderu již vyexpedovali ze skladu v Novém Mexiku a naložili do transportního letounu, který 12. srpna večer odstartoval k letu na Tinian. V okamžiku japonské kapitulace se tento stroj nacházel na polovině cesty mezi západním pobřežím USA a Havají, kde měl naplánováno mezipřistání za účelem doplnění paliva. Naštěstí prezident Truman další atomové údery odvolal, neboť Japonci se už odhodlávali ke kapitulaci.
