Šílené pokusy s jádrem: Atomové bomby trhaly skály, měnily říční toky a stimulovaly ropná pole

Po srpnu roku 1945 už svět nikdy nebyl takový jako předtím. Američané shodili na japonská města Hirošima a Nagasaki atomové bomby, jejichž exploze si podle některých zdrojů vyžádaly až 226 tisíc převážně civilních obětí. Pro Spojence to sice znamenalo výhru a kapitulaci země vycházejícího slunce, ale dosáhli jich za cenu strašlivého krveprolití. Po zmíněných útocích bylo jasné, že by atomová bomba dokázala zničit celou planetu. 

Jaderné bomby se staly trumfem ve spojeneckém rukávu. Sovětský svaz proto záhy po válce odstartoval vlastní nukleární program, především díky vynikající práci svých špionů, kteří zvládli získat americká vojenská tajemství. Budoucnost, v níž mohlo dojít k hypotetickému střetu mezi takto vyzbrojenými velmocemi, načrtnul prezident Dwight D. Eisenhower před Valným shromážděním OSN v New Yorku roku 1953. Ve své řeči Atoms for Peace neboli „atomem za mír“ předestřel možnost, že by mohlo dojít k devastující atomové válce, která by lidstvo vyhladila, a že je třeba jí zabránit: „Musíme začít snižovat potenciální ničivou sílu světových zásob atomových zbraní; umožnit všem lidem všech národů, aby viděli, že v tomto osvíceném věku mají velké mocnosti – jak východní, tak západní – zájem především o lidské snažení, a nikoliv o válečné zbrojení.“

Namísto hrůzných vizí tak přišel s nadějí a přesvědčením, že se musí atomový potenciál využít v medicíně, hornictví či při různých výzkumech. A že nejlepší bude, pokud dohled nad novou ničivou silou získá organizace pod záštitou OSN, kterou dnes známe jako Mezinárodní agenturu pro atomovou energii. Krátce řečeno – atom neměl svět strašit, ale měl ho pomoct přetvořit. 

Užitečné mírové exploze 

Pokusy však neustaly a oba hegemoni pokračovali ve vývoji ještě výkonnějších zbraní: Sovětská Car-bomba byla se svými až 50 megatunami asi 3 300krát silnější než Little Boy, který zničil Hirošimu. Nicméně hesla o mírovém využití atomu zněla příliš dobře, než aby je propaganda obou zemí nevyužila. Po založení atomové agentury se podařilo standardizovat bezpečnostní pravidla pro vznik jaderných elektráren, což vedlo k masivnímu rozšíření zmíněného revolučního zdroje energie. Otázkou zůstávalo, zda by pro blaho národů nemohly sloužit i nukleární zbraně ležící bezúčelně v odpalovacích silech. Americkou odpovědí se měl stát projekt Plowshare, jenž ve Spojených státech odstartoval v roce 1957.   

Nejmenší, nejlehčí a také nejslabší jaderná hlavice, jakou kdy USA vyrobily, se nazývala W54. V závislosti na konfiguraci mohla vážit mezi 20 a 30 kilogramy, přenášet se dala ve speciální cestovní tašce a její energie odpovídala deseti až tisíci tunám TNT. Nabízela se proto možnost ji využít například při demolici budov či při výkopových pracích. A na zmíněných ideách stavěl Plowshare, jehož motto znělo, že fúzní zbraně dovedou zajistit také užitečné mírové exploze. Na projekt dohlížela Komise pro atomovou energii Spojených států, kterou koncem 50. let vedl bývalý námořní důstojník Lewis Strauss.

Kopeme a rozšiřujeme

Obrovská energie měla pomoct například s rozšiřováním Panamského průplavu, nebo rovnou s vybudováním další vodní cesty přes území Nikaraguy. V roce 1963 se dokonce objevil návrh na vykopání alternativy k Suezskému průplavu v izraelské Negevské poušti, k jejímuž vyhloubení by posloužilo 520 jaderných hlavic o síle dvou tisíc tun TNT. Atomu neměla odolat ani pohoří, skrz která by tak mohly vést zbrusu nové dálnice. S využitím explozí se počítalo při propojování vodních ploch a říčních systémů, ale zvažovalo se také uplatnění atomu při důlních operacích nebo ke „stimulování“ ložisek s ropou a zemním plynem. 

První mírová jaderná exploze v americké režii se odehrála 10. prosince 1961 v rámci projektu Gnome. Hlavici o síle 3,1 kilotuny tehdy armáda odpálila na solné pláni v Novém Mexiku a měřilo se, zda by takto vzniklá pára nemohla pohánět turbíny. Řešilo se také případné vědecké využití záření a zkoumala se rovněž seismická aktivita v oblasti i vliv exploze na podloží. 

Detonace však přímo před zraky novinářů vymrštila do vzduchu sloup radioaktivní páry, takže projekt Coach, který měl na testy Gnome navázat, nakonec vědci raději zrušili. V následujících 11 letech se uskutečnilo dalších 26 explozí různé síly, mimo jiné aby potvrdily užitečnost atomu při hloubení jam. Největší výbuch dostal kódové označení Sedan, měl energii 104 kilotun a do povětří se při něm vzneslo 11 milionů tun zeminy. Vznikl tak masivní radioaktivní mrak prachu, usadil se ve výšce 3,7 kilometru a vítr jej posléze odvál k povodí Mississippi.  

Tudy cesta nevede 

Radiace obecně znamenala problém také při zmíněné snaze stimulovat naleziště fosilních paliv. Při uvedeném procesu se zjednodušeně řečeno prokypří hornina, skrz kterou nerostné bohatství proniká vzhůru k povrchu, a revitalizují se tak relativně vyčerpané zdroje. K roku 1973 vědci odpálili celkem pět náloží dopravených do hloubky okolo dvou kilometrů. Od výbuchů si slibovali rovněž vyvolání seismické aktivity, jež by nakonec vedla ke spojení rezervoárů zemního plynu. Pokusy se však nezdařily, kapsy zůstaly oddělené, a co hůř – radiace zamořila podzemí a vytěžený plyn pak příliš „zářil“, než aby se dal bezpečně používat.

K roku 1974 se do projektu nukleární revitalizace těžby investovalo 82 milionů dolarů, což odpovídá dnešním 11 miliardám korun, přičemž návratnost se pohybovala daleko za horizontem 25 let. Od konceptu se tedy nakonec upustilo a pod uvedené rozhodnutí se nemalou měrou podepsal také názor veřejnosti, kterou zkrátka nenadchla představa, že by se z domácích sporáků při vaření uvolňovalo stopové množství radiace. Projekt Plowshare tak po 27 uskutečněných explozích roku 1977 v tichosti skončil. Dané selhání přitom Spojené státy vyšlo na 770 milionů dolarů, tedy dnešních 84 miliard korun. 

Atomové pobláznění 

Zatímco USA postupně docházely k závěru, že mírové jaderné výbuchy nejsou efektivní, bezpečné, levné, a nakonec ani užitečné, Sovětský svaz si musel prošlapat vlastní cestu plnou omylů. V listopadu 1949, krátce poté, co zmíněná velmoc sestrojila první jadernou zbraň, vystoupil tehdejší diplomat Andrej Vyšinskij před OSN a prohlásil, že si jeho vlast vyrobí dostatek nukleárních hlavic, aby se v případě války mohla bránit. V období míru však hodlá sílu atomu využít pro potřeby domácí ekonomiky. Případné uplatnění zahrnovalo mimo jiné trhání skal, odklon říčních toků, zavlažování pouště a obecně kultivaci krajiny. K samotnému testování se však Sověti dostali až v 60. letech, a proti Spojeným státům tak měli skluz. Ztracený čas si nicméně vynahradili počtem provedených pokusů. 

Program nesl název Jaderné exploze pro národní hospodářství a jeho vedením režim pověřil Alexandra Zacharenkova. Hlavice se zprvu používaly ke stimulaci ropných polí a pro „výkopové“ práce, nicméně nukleární síla motivovala k řadě dalších experimentů a mezi roky 1965 a 1988 nakonec Sověti odpálili okolo 155 atomových bomb. Výbuchy hloubily jezera, pomáhaly s drcením nerostů v povrchových dolech, vytvářely podzemní dutiny pro skladování toxického odpadu a poháněly také nespecifikovaný vědecký výzkum. Zastánci mírového bombardování však naráželi na stejné problémy jako jejich američtí kolegové. 

Koupání v radiaci 

V povodí jakutské řeky Viljuj měla jaderná exploze odhalit bohatá ložiska diamantů. Odkryla jich však jen zanedbatelné množství, zato region zamořila nečekaně silnou radiací. Podle Alexeje Jablokova zůstávala tamní voda ještě 20 let po výbuchu nepitelná a bezpečné hodnoty překračovala v řádech desetitisíců. Podzemní odpálení relativně malé bomby Globus 1 o síle 2,3 kilotuny nedaleko vesnice Galkino dokonce vytvořilo radiační zónu o průměru dvou kilometrů. Jednalo se o tak nebezpečnou oblast, že padaly návrhy postavit kolem ní betonový sarkofág, podobně jako později nad černobylským reaktorem. 

Zřejmě nejznámější mírovou explozí sovětské jaderné bomby se stal test nazvaný Čagan, s cílem vyhloubit dostatečné množství zeminy, aby mohlo vzniknout jezero. Na břehu stejnojmenné řeky tak vědci odpálili hlavici o síle 140 kilotun a výsledný kráter – o průměru 408 metrů a hloubce 100 metrů – vodní tok přehradil. Ačkoliv byla pro projekt zvolena bomba, jež měla produkovat minimum radiace, zůstalo jezero i jeho okolí zamořené. 

Dvakrát, a dost 

Oblast je dodnes pustá a stěží tam roste tráva. Rezervoár si vysloužil přezdívku „atomové jezero“ a stonásobně přesáhl přípustný limit radiace pro pitnou vodu. Sověti však byli na svůj výtvor natolik pyšní, že nafilmovali, jak se v něm koupe ministr Jefim Slavskij. Voda z nádrže se potom dávala pít dobytku na statcích v okolí. Navíc se předpokládá, že zhruba pětinu radiace z výbuchu odvály větry až do Japonska… Navzdory komplikacím a nevalným výsledkům pak Sověti se svou příznačnou zarputilostí odpalovali další hlavice až do roku 1988, kdy program zastavila odzbrojovací iniciativa Michaila Gorbačova.

TIP: Prst na spoušti jaderné katastrofy: Skutečně hrozila v roce 1983 nukleární válka?

Mírové využití jádra se tedy ani tentokrát neosvědčilo. V následujících letech například Austrálie navrhovala využít sílu atomu při těžbě železa v oblasti Pilbara, naštěstí však zůstalo jen u plánů – a pro hloubicí práce i nakládání s nerostným bohatství se nadále používají levnější, a především bezpečnější konvenční metody.