Zrod mocné říše Inků: Příběh muže, který udělal z neznámého kmene velmoc

Srdcem původně nevelkého království Inků se stalo město Cuzco, vklíněné mezi hřebeny peruánských And. V průběhu let pak vojenské výboje ctižádostivých vládců vedly ke vzniku obrovské mnohonárodnostní říše Tawantinsuyu, což v kečuánštině znamenalo „čtyři díly světa“.

Inkové ovládali území od Quita v dnešním Ekvádoru po řeku Maule v Chile a jejich impérium zahrnovalo značnou část současného Peru, Bolívie i Argentiny. Celkový počet inckých poddaných přitom dosáhl úctyhodných deseti milionů, a vznikla tak vůbec nejrozsáhlejší říše předkolumbovské Ameriky.

Na boží volbě nezáleží

Její počátky lze přitom vysledovat do 12. století: Národ původem z peruánských And připisoval založení svého hlavního města Cuzca legendárnímu prvnímu inkovi Mancu Cápacovi, kterého na svět vyslal mocný bůh slunce Inti. A nebylo to naposled, kdy zmíněné významné božstvo zasáhlo do rozšiřování impéria – údajně se zjevilo také mladému princi Yupanquimu v 15. století v době, kdy si ještě nemohl činit nejmenší naděje na trůn. Jeho otec a předchůdce, osmý inka Viracocha, totiž svým následníkem jmenoval oblíbeného syna Urca a nic nenasvědčovalo, že by se měla situace změnit. 

Mocný nebeský vládce si však vyvolil Yupanquiho: Prý se mu ukázal v celé své oslnivé kráse s rukama obtočenýma hady, a vyděšený mladík se proto před bohem nejprve pokusil uprchnout. Inti však prince upokojil a předpověděl mu velkou budoucnost, v níž si podmaní mnohé národy. Poté mu pomocí kouzelného zrcadla ukázal místa, která mu padnou k nohám.

Vzdáváme se!

Yupanquiho vyhlídky na trůn sice zůstávaly navzdory božskému zjevení nevalné, přesto se atmosféra u dvora začínala měnit. Urco ztrácel dobré jméno a možná i bratrovým přičiněním se o něm šířily zvěsti, že se víc než o správu země zajímá o svůj početný harém. Další vývoj dal popsaným podezřením za pravdu: Když se Viracocha rozhodl odejít na odpočinek, svěřil vládu nad Cuzcem právě Urcovi. Následník však otcovu důvěru zklamal, správní záležitosti přenesl na svého sourozence a dál se nerušeně věnoval vlastním zálibám.

Urcova liknavost se nelíbila ctižádostivým inckým vojenským velitelům. Zatímco ovšem v tichosti osnovali palácový převrat, zasáhly vnější okolnosti. Západně od Cuzca, v údolí řeky Pampas, žili bojechtiví Chancové. Počátkem 15. století se jim podařilo pokořit sousední lid Quechuů, čímž se ocitli v blízkosti Cuzca a pro Inky znamenali bezprostřední ohrožení. V roce 1437 či 1438 shromáždili Chancové obrovskou armádu a vytáhli na město, přičemž Inkům předem poslali podmínky kapitulace. Stárnoucí Viracocha a jeho zpovykaný spoluvládce Urco se je rozhodli přijmout a zbaběle vyklidili pole – uchýlili se do údolí Yucay severně od Cuzca.

Pole zalitá krví 

Inčtí vojenští velitelé se ocitli na osudové křižovatce. Po vzoru svých vládců se mohli podrobit, nebo si zvolit jiného vůdce a postavit se nepříteli na odpor. Vybrali si druhou možnost a novým inkou prohlásili právě prince Yupanquiho. Ten požádal o pomoc sousední ohrožené národy, k nimž patřili Quechuové, Aymarové, Cotapampové, Canchové a Canové. Zpočátku jeho volání vyslyšeli pouze poslední zmínění, zatímco ostatní zvolili vyčkávací taktiku. Yupanquiho nesourodé a narychlo sestavené šiky totiž měly jen nepatrnou šanci uspět. Mladý vojevůdce však nezaváhal, a když Chancové dorazili ke Cuzcu, odmítl se ukrýt za hradbami horské pevnosti a postavil se nepříteli na bitevním poli. 

Ačkoliv se incké šiky rozrostly o potřebné posily, první den bojů skončil nerozhodně. Následujícího jitra Chancové znovu vyrazili do útoku, ale Yupanqui ani tentokrát neztratil hlavu: Přehodil si přes ramena kůži pumy, zvířete uctívaného pro divokou sílu, a osobně vedl své oddíly do největší vřavy. V následné bitvě zavládla na bojišti tak strašlivá zkáza, že Inkové dali později osudnému místu jméno Yahuar Pampa čili „krvavé pole“.

Až do hořkého dna

Když Chancové shledali, že ani nejprudší útok nevede k vítězství, zachvátila je panika. Pokusili se spasit útěkem, ale Inkové jim byli v patách a neznali slitování: Ustupující nepřátelskou armádu povraždili do posledního muže. Yupanqui se stal zachráncem Cuzca a v budoucnu ho čekalo ještě další zásadní vítězství nad Chancy u Ichubamby – nejprve však musel vyřešit nesnáze na domácí půdě.

Jeho otec Viracocha a bratr Urco se o spásu ohrožené vlasti nijak nezasloužili, přesto zůstávali formálními vládci. Žárlivý Urco se dokonce rozhodl proti sourozenci povstat v čele svých nejvěrnějších. Čekala ho ovšem zdrcující porážka, zajetí a nakonec poprava rozčtvrcením, načež vítězové pohřbili jeho ostatky ve vodách řeky Tambo. Osmý inka Viracocha pak pod tíhou okolností předal vládu Yupanquimu. Než se však definitivně stáhl do ústraní, musel ještě završit své pokoření a vypít ze znečištěného nočníku nápoj ze zkvašené kukuřice zvaný chichu. Jeho nástupce potom během korunovačního ceremoniálu přijal jméno Pachacuti neboli „zemětřas“.

Připojit a civilizovat

Ctižádost devátého inky však sahala dál než k získání trůnu. V souladu se zjevenou vůlí boha Intiho svou říši vojensky rozšířil na severu do oblasti peruánských And, na jihu pak ke břehům jezera Titicaca na hranici dnešního Peru a Bolívie.

Pachacutiho dobyvatelská strategie se ovšem zásadně lišila od kořistnických nájezdů jeho předchůdců: Podrobená území se nesnažil vydrancovat, ale připojit k impériu. Kromě válečného úsilí proto věnoval pozornost diplomacii a také šíření civilizace. Podle potřeby dokázal vystupovat jako nesmiřitelný válečník i coby shovívavý vládce. Národy, jež bez většího krveprolití uznaly jeho svrchovanost, si na základě osvědčeného andského systému vzájemnosti zavázal skrze dary a pocty. 

Slunce pro všechny 

Jako prozíravý vladař Pachacuti chápal, že spravovat rozsáhlou říši znamená práci na plný úvazek. Roku 1463 proto svěřil vrchní velení vojsk svému synovi Túpacovi a soustředil se výhradně na vladařské povinnosti. Zásadním způsobem reorganizoval správu rozrůstajícího se impéria a posílil centrální moc i stabilitu ve všech jeho částech. Zahájil také rozsáhlou přestavbu v hlavním městě Cuzcu a podpořil dominantní pozici incké kultury. Aby předešel osvobozeneckým vzpourám, zavedl tmelící prvek v podobě náboženství: Jednotlivé národy sice směly nadále uctívat svá původní božstva, ale zároveň musely přijmout svrchovanost hlavního inckého boha slunce Intiho.

Pachacuti však přistupoval i k razantnějším opatřením, včetně hromadného přesídlení určitých skupin obyvatel do míst, kde nemohly napáchat větší škody. Do jejich opuštěných domovů pak uvedl poddané, o jejichž věrnosti nemusel pochybovat. Novousedlíci navíc mohli vypomoct s místní správou, a v případě pohraničních oblastí i s obranou říše. 

Pod tíhou břemene

Jako všichni inčtí králové se Pachacuti prohlašoval za potomka slunečního boha Intiho. Obklopoval se nádherou odpovídající jeho výjimečnému postavení, cestoval ve zlatých, bohatě zdobených nosítkách a od poddaných včetně nejvyšších hodnostářů vyžadoval poslušnost a úctu. Inkové před svého vládce předstupovali bosí a s pohledem sklopeným k zemi. Na znamení pokory pak nesli na zádech symbolické břemeno. 

Podobně jako ve většině státních útvarů se v Incké říši vybírala určitá forma daní, jejichž výše se každý rok měnila podle výsledku sčítání obyvatel v příslušné oblasti. Jelikož ovšem Inkové nezavedli peněžní systém, mohli lidé svůj dluh vůči státu splatit buď ve zboží, nebo pracovní povinností. Veškeré pozemky se dělily na tři části: První díl obdělávali rolníci pro svou potřebu, druhý pro panovníka a třetí patřil bohům, tedy vlastně kněžím. Osobní majetek nehrál ve světě Inků nijak výraznou roli – obvykle sestával z ošacení, nástrojů a několika šperků. 

Jeden národ, jeden jazyk

Daňové zatížení a pracovní povinnost pomohly státní správě vybudovat síť centrálně řízených skladů a sýpek, tzv. qollqas. Vyrostly ve všech větších městech a každý rok se do nich ukládala poměrná část sklizně, takže umožňovaly překlenout období neúrody a hladu. Nabízely také schůdné východisko znevýhodněným členům společnosti, vdovám, sirotkům či nemocným. V případě potřeby pak zajišťovaly přerozdělování plodin mezi jednotlivými oblastmi říše.

Pachacuti coby prozíravý vládce věnoval zaslouženou pozornost rovněž hospodářským otázkám, především podpoře zemědělství. Rolníci v různých koutech impéria však mluvili rozmanitými jazyky, což vyvolávalo zbytečné komplikace a nedorozumění. Panovník proto zavedl oficiální jazyk, přičemž jeho volba padla na kečuánštinu. O její rozšíření a výuku se pak starali zvláštní královští pověřenci. 

Mezi legendami a realitou

Když Pachacuti v roce 1471 zemřel, připadl trůn jeho synovi. Túpac rozšířil hranice impéria dál na sever, obsadil dnešní Ekvádor, jižní Kolumbii a dobyl říši Chimú. Zrodilo se tak nejrozsáhlejší a nejlidnatější impérium předkolumbovské Ameriky.

TIP: Nerovné války: Čím srazili nepočetní Evropané milionové indiánské říše?

Inkové nepoužívali písmo, a naše povědomí o Pachacutiho životě proto vychází především z ústní tradice a příběhů, které zaznamenali jak zvídaví španělští dobyvatelé, tak autoři se španělsko-indiánskými kořeny. Za daných okolností se zdá prakticky nemožné nalézt tenkou hranici mezi historickou skutečností a legendou. S jistotou však můžeme tvrdit, že byl devátý inka obávaným dobyvatelem a úspěšným vládcem, jenž za sebou zanechal velkou, silnou a zodpovědně spravovanou říši.

Inkové: Největší říše předkolumbovské Ameriky

Článek je převzatý z Velké knihy Inkové. Vydejte se na poutavou výpravu do říše Synů slunce. Poznáte nejslavnější incké panovníky, ale také zvyklosti a řemeslnou zručnost jejich poddaných. Prohlédnete si velebné chrámy a velkolepé kamenné paláce. Knihu Inkové seženete u všech dobrých knihkupců, na stáncích nebo přímo od vydavatele na radostzpoznani.cz.