Zrod koruny československé: Zavedení měny nového státu probíhalo v tajnosti
Proč si Československo jako jediný z nástupnických států nechalo korunu a neprosadily se návrhy jako sokol, lev, řepa či dokonce rašín?
Mladé Československo na tom nebylo dobře – obyvatele trápil nedostatek zboží či chaos v měnové a finanční oblasti. Ten postihl celou poválečnou Evropu, když (hyper)inflace zasáhla Británii (1920), Německo (1923) nebo Rakousko (1924). Pražská vláda k uklidnění situace vedle pozemkové reformy společnosti již na jaře 1919 naordinovala měnovou reformu, které předcházela měnová odluka od staré rakousko-uherské koruny.
Pryč od churavé Vídně
Během Velké války došlo k obrovskému znehodnocení peněz a po Rakousko-Uhersku zbylo přes 100 miliard korun válečných půjček. Na podzim 1918 v oběhu dál rapidně přibývalo nekrytých bankovek tisknutých bankou ve Vídni, která nadále plnila funkci cedulové banky (centrální banka s monopolem na emise bankovek) i pro ČSR. Začátkem listopadu se na čs. území objevily bankovky v hodnotě 10 000 K, což zvyšovalo už tak velkou inflaci. Protesty z Prahy byly bezvýsledné, a tak se čs. ministerstvo financí vedené Aloisem Rašínem rozhodlo k co nejrychlejší měnové odluce od „churavé, vodnaté valuty vídeňské“. Předpokladem k ní bylo otevření pražské burzy po čtyřech a půl letech a celní oddělení ČSR od Rakouska a Maďarska z února 1919.
Tým kolem Rašína, kde měl mimo jiné silné slovo i vrchní ředitel Živnostenské banky Jaroslav Preiss, odluku připravoval na tajných schůzkách v pracovně Viléma Pospíšila v Městské spořitelně pražské. Národní shromáždění ji schválilo 25. února 1919 rovněž na tajném zasedání, a protože nemohly být tak rychle vytištěny nové peníze, měly být stávající bankovky okolkovány. Z nástupnických států provedli stejnou akci před ČSR už Jihoslované.
Případný nový název měny finančníci zatím neřešili a Rašín mluvil v parlamentu 25. února o „české koruně“. Měl zjevně jiné starosti: jak celou mohutnou akci v poválečné nejistotě vůbec zajistit. Rázný Rašín původně požadoval zadržení 80 % ke kolkování předložených bankovek, čímž chtěl bojovat proti inflaci. Shromáždění schválilo jen 50 % a ve skutečnosti byla zadržena sotva třetina bankovek, když osvobozeny byly například všechny vklady a hotové částky do 300 korun. Občané tak za odevzdanou hotovost dostali zpět pouze část v okolkovaných bankovkách a zbytek byl uložen na nucenou státní půjčku úrokovanou 1 %.
Kolkovací akce
Hned v noci z 25. na 26. února 1919 byly vojskem obsazeny hranice, zastavena přeprava zboží i osob a vydán zákaz peněžních zásilek, vkladů i výplat. Kolkování probíhalo od 3. do 9. března (na Slovensku do poloviny března) a prováděly je finanční ústavy všeho druhu. Šlo o velkou zkoušku autority Prahy zejména na nově ovládaných územích, zvláště v německém pohraničí, kde podle českého tisku došlo k protestům pouze ve Vrutici na Děčínsku, a na Slovensku, kam bylo k zajištění odluky speciálně posláno 300 českých úředníků.
Původně se uvažovalo o označení peněz razítky, ale pro technické obtíže k tomu došlo jen u tisícovek a kvůli zbytečné nákladnosti se nekolkovaly jedno- a dvoukorunové bankovky. Zvláštní označení nedostávaly ani mince, ani oběživo vydané Vídní po 28. říjnu 1918. Údaje se liší, ale bankovek bylo předloženo minimálně přes 7 miliard korun, kolků bylo potřeba 244 milionů a akci zajišťovalo přibližně 15 tisíc pracovníků.
Měnová reforma
Přibližně měsíc po okolkování schválilo Národní shromáždění zákon č. 84/1919 Sb. o úpravě nové měny. Tento měnový zákon z 10. dubna 1919 určil okolkované bankovky jako zákonné platidlo ČSR a měnovou jednotku v Československu označoval jako korunu československou se zkratkou Kč (zkratka Kčs se užívala od roku 1945). Koruna se dělila na 100 haléřů a poměr ke staré rakouské koruně byl určen na 1:1, čímž byli postiženi dlužníci a zvýhodněni věřitelé, čili většinou banky. Již od září 1919 se začaly okolkované bankovky vzhledem k falšování kolků vyměňovat za nové čs. státovky v hodnotách od 1 Kč do 5 000 Kč.
TIP: Příběh československé vlajky: Jak vznikla a co symbolizují její barvy?
Nejdřív byly staženy neokolkované jednokorunové a dvoukorunové bankovky a první novou čs. korunou v oběhu se v září 1919 stala bankovka v hodnotě 1 Kč. Tisícovky se tiskly v USA a nenesly žádné národní motivy, šlo totiž o bankovky ze zrušené zakázky na francouzský frank. Moderní tiskárna bankovek, které svým pojetím dosáhly vysoké úrovně především zásluhou Alfonse Muchy (50 Kč) a Maxe Švabinského (1 000 a 100 Kč), začala v Praze fungovat od roku 1928.
Ražba nových mincí začala roku 1921 v obnovené mincovně v Kremnici a až do roku 1924 všechny pocházely z autorské dílny sochaře a medailéra Otakara Španiela. Měnový zákon nezřídil cedulovou banku (Národní banka vznikla až v roce 1926) a správou měny byl pověřen Bankovní úřad při ministerstvu financí, v jehož výboru měla značný vliv skupina Živnostenské banky.
Od koruny ke koruně
Tvoření samostatné čs. měny na jaře 1919 bylo provázeno diskuzemi o jejím názvu. Zejména v tisku se objevovaly varianty jako lev, hřivna, řepa, říp, denár, rašín, groš, frank nebo sokol. V případě franku šlo o jasnou spojeneckou vazbu na Francii, sokol zase odkazoval na vlivnou českou tělovýchovnou organizaci. U sokolu, který byl ve hře ještě v roce 1921, se navrhovalo, že se bude dělit na deset drápků a sto brků.
Nehledě na tyto „hlasy zdola“ ponechal Rašínův tým v zákoně korunu, přestože vzbuzovala jasné asociace na starou monarchii. Mezi důvody se uvádí konzervativní přístup politiků a bankéřů, kteří se drželi hesla, že zažitá značka se nemění, či nedostatek času veřejnou debatu nějak zohlednit. Podle numismatika Jiřího Militkého měla být koruna provizoriem a plánovalo se, že v budoucnu bude zaveden nový název.
TIP: Řešení finanční krize za vlády Habsburků: Papírové peníze s proměnlivou hodnotou
Měnová reforma hned nezajistila pevnou a stabilní měnu a vzhledem k rozsahu poválečného hospodářského rozvratu ani nemohla. Kolísavý kurz koruny se ale nakonec v roce 1922 ustálil, a to v důsledku příznivé platební bilance, vyrovnaného rozpočtu a vytvoření zásob deviz a drahých kovů. Rašínova politika utahování opasků a tvrdé práce v tomto směru slavila úspěchy a koruna československá se ve středoevropském prostoru stala značkou důvěryhodnosti. Také proto už nebyl důvod ke změně názvu.
Koruny rakouské a maďarské se potýkaly s hyperinflací a součástí plánu na jejich ozdravění se v polovině dvacátých let stalo i přejmenování oběživa: Rakušané zavedli šilink a Maďaři pengő. Nezapomínejme ale ani na fakt, že s korunou se po stránce historické, jazykové i nacionální lépe než se sokolem vyrovnávali čeští Němci, s jejichž loajalitou nová republika stála i padala.
