Zrnko pravdy o lucké válce: Ukrývá v sobě známá pověst pravdivé jádro?

Které vyprávění si však vybrat? Nejlepší bude začít látkou, která je dobře přístupná, ale zároveň není pokládána za národní symbol. Jako ideální se proto jeví například pověst o lucké válce, jak ji popsal Alois Jirásek. 

Válka dravců a divokých psů 

Před dávnými a dávnými časy panoval v Čechách kníže Neklan. Byl to muž mírný a laskavý, ale na jeho vládě ležel temný stín, protože v těsném sousedství se rozkládala mocná Lucká říše, které vládl krutý Vlastislav. Řemeslem Lučanů byla válka a vzkvétající česká země jim připadala jako ideální kořist, proto netrvalo dlouho a po Lucku se zase rozjeli verbíři. Každý muž, který byl vyšší než tasený meč, musel do války, a kdo neuposlechl, toho čekala smrt oběšením. To ale nebylo vše. Vlastislav požadoval také odevzdání všech dravých ptáků, protože i ti se měli proměnit ve vojáky, stejně jako zuřiví psi vlčího plemene. 

Zvěst o chystané válce pronikla i do Chlumčanska, kde stála malá dědina, jíž vládl muž jménem Straba. Bojovník žil jen se svou macechou a mladou ženou z kmene Čechů, kterou si přivedl jako kořist z tažení. Česká čarodějka mu však kouzly omámila smysly, a tak si ji nakonec vzal za ženu. To od něj nebylo moudré. Krásná vědma novou vlast ze srdce nenáviděla, stejně jako muže, kterého si nevybrala. Hněv však dokázala dobře tajit, takže byl Straba přesvědčen, že je mu vroucně oddaná. 

Někoho ale čarodějka přece jen neošálila, a to manželovu macechu, která byla také vědma. Když se tedy mladý hospodář chystal do války, přišla za ním a důtklivě ho varovala. Prozradila mu, že české kouzelnice mají mocnější čáry, a proto bohové přiřknou vítězství právě Čechům. Straba se však může zachránit, pokud bude přesně dbát jejích rad. Jakmile začne boj, musí se utkat jen s tím, kdo na něj jako první zaútočí. Soupeře má bodnout, ale nesmí ho dorazit. Jakmile útočník padne k zemi, musí mu uřezat obě uši a pak se tryskem vydat domů. 

Vojsko hledá velitele 

Zatímco Vlastislav chystal válku, kníže Neklan se zavřel ve svých komnatách a třásl se hrůzou. Strach ho paralyzoval natolik, že ani nesvolal bojovníky. Nebýt toho, že se zpráva rychle roznesla, zastihli by Lučané české vojsko zcela nepřipravené. Bojovníci se však shromáždili sami a nyní bylo na Neklanovi, aby oblékl zbroj a postavil se do jejich čela. Do toho se ale mírnému knížeti nechtělo. Nejprve se vymlouval na slabost, poté na nemoc a nakonec na to, že ho oslabují zlé síly. 

Mladý hrdina Čestmír z toho měl těžkou hlavu. Bylo mu jasné, že kníže padne první ranou nebo se do pole vůbec nevydá. V každém případě bude bojeschopnost Čechů oslabena a mizivá šance na vítězství se tak ještě zmenší. Přemýšlel, jak z té šlamastyky ven, a nakonec dostal nápad. V noci tajně vstoupil do knížecích komnat a zanedlouho již ze dveří vyšel bojovník, ve kterém podle zbroje všichni poznali knížete Neklana. Češi zajásali, začali se šikovat k boji a domnělý vládce mezi nimi projížděl na vraném koni a dodával jim odvahy. 

Obě vojska se střetla na Turském poli. Když Lučané spatřili nepřátele, neubránili se úsměvu a Vlastislav dokonce prohlásil, že zvítězí, aniž by museli tasit. Proto přikázal, aby sokolníci nejdříve vypustili dravce. Nebe v okamžení zakryla černá křídla a rarohové, káňata a sokoli se chtivě vrhli na české vojsko. Koně se začali plašit, ale čeští bojovníci nezakolísali. Než se ovšem stačili vzpamatovat, vypustili Lučané divé psy a potom vyrazili sami, omámení vidinou rychlého vítězství. Těžce se však přepočítali. Češi se jim rozběhli vstříc a nade všechny vynikal kníže Neklan, který prošel luckým vojskem jako rozžhavený nůž máslem. Netrvalo dlouho a stanul před samotným Vlastislavem… 

Souboj dobra se zlem 

Oba hrdinové se srazili s nebývalou prudkostí. Rána střídala ránu, koně již začali umdlévat, ale muži zápolili dál a nejevili známky únavy. Náhle se Vlastislav zapotácel v sedle, obličej mu zalila krev a meč mu vypadl z ruky. Na několik tepů srdce se ještě snažil vzdorovat, ale zanedlouho již ležel na udupané zemi bez známek života. Úspěšný souboj dodal Čechům síly a ti na Turském poli dosáhli slavného vítězství. Jejich statečný vůdce se však z výhry radovat nemohl, protože i on našel smrt v bitevní vřavě. Zoufalí Češi se pak shromáždili kolem mrtvého těla. Jaké však bylo jejich překvapení, když v domnělém knížeti poznali mladého Čestmíra! S největšími poctami ho pohřbili přímo na bitevním poli a se smutkem v srdci se vrátili ke skutečnému vládci. 

Mezitím Straba štval koně tryskem a připadal si jako omámený. Vše bylo přesně tak, jak to popsala macecha. Jakmile se objevil na bojišti, zamířil k němu mladičký český bojovník a vztekle na něj zaútočil. Straba ho snadno shodil z koně, oštěpem ho přibil k zemi a zaživa mu uřezal obě uši. Pak už se na nic neohlížel a rychle ujížděl pryč. 

Na úsvitu třetího dne Straba dorazil domů, ale nikdo mu nevyšel v ústrety. Naplněný zlou předtuchou vběhl do světnice. Na loži pod plachtou leželo mrtvé tělo a okno bylo otevřené dokořán, aby duše zbavená světských pout mohla v klidu odejít. Strabu naplnila hrůza a rychle strhl tkaninu. Pod ní ležela jeho žena a uprostřed hrudi jí zela hluboká rána po úderu oštěpem. Když jí bojovník odhrnul hedvábné vlasy, vykřikl hrůzou. Čarodějka měla uřezané obě uši. To ona byla ten mladý bojovník, který se ho pokusil zabít. 

Vražda chlapečka 

Češi dosáhli na Turském poli slavného vítězství a mezi vznešenými zajatci nechyběl ani Vlastislavův pětiletý syn. Kníže Neklan však dítěti nedokázal ublížit, a tak dal chlapečka do výchovy muži jménem Durynk. Malý Zbislav si nového pěstouna rychle zamiloval a rok utekl jako voda. Jak se ale dny krátily a tmavly, zasmušovala se i Durynkova mysl. Neustále přemítal, zda náhodou nedostal nějaký pokyn, kterému jen špatně porozuměl. Znovu a znovu si představoval knížecí tvář, když dostával instrukci, že se má o chlapce řádně postarat. Nakonec došel k závěru, že si kníže nechtěl špinit ruce dětskou krví, a úkol předal jemu. 

Jednoho dne proto chlapečkovi nabídl, že se půjdou projít k řece. Blízko u břehu pak vysekal díru do ledu a vyzval Zbislava, ať se do ní podívá. Hoch sklonil světlou hlavičku a nadšeně pozoroval drobné rybky, které se shlukovaly k otvoru a kulatými pusinkami lapaly po vzduchu. Ve chvíli, kdy se mu ta podívaná líbila nejvíce, Durynk ťal a křišťálová voda se zbarvila krví. Vrah pak popadl zlatovlasou hlavu a vydal se ke knížeti. 

Neklan zrovna zasedal v radě, ale protože se Durynk tvářil tak závažně, udělil mu audienci okamžitě. Pěstoun vytáhl dětskou hlavu a dopodrobna vylíčil, že zabil hada dříve, než stačil někoho uštknout. S žádným vděkem se však nesetkal. Neklan se roztřásl hnusem a Durynkovi přikázal, aby si sám vybral způsob smrti. Buď skočí z vysoké skály, nebo se oběsí a případně může nalehnout na vlastní meč. Tento výběr mu dal kníže darem za věrnou službu malému pánovi. Durynk se pak oběsil na vysoké olši. 

Papež plive jed 

Dramatický příběh by nám ale dal snadno zapomenout na skutečný účel našeho pátrání. Abychom se dobrali pravdy, musíme vyslechnout jednotlivé svědky a těmi jsou kroniky. Z časových důvodů se budeme zabývat jen těmi nejzajímavějšími a postupovat směrem do minulosti, tedy ke zdroji. Je však nutné počítat s tím, že když dva dělají totéž, není to totéž. Tak jako v případě živých svědků bude i zde líčení události odrážet především osobní postoje jednotlivých kronikářů. Jako první dostane slovo Eneáš Silvius Piccolomini, který do našich dějin vstoupil jako papež Pius II. 

Podle Bohuslava Balbína se jen málokterému národu dostalo té cti, aby jejich dějiny sepsal sám svatý otec. To je rozhodně pravda, ale tato pocta byla při nejlepší vůli dvousečná. Papež totiž napřel všechno své vynikající vzdělání k tomu, aby Čechy co nejvíce očernil. Označuje je za zlé lidi, kteří se neustále přejídají a opíjí, a jejichž památný praotec byl podle něj vrah, který před spravedlností utekl na horu Říp. Není tedy divu, že i příběh lucké války pojímá Eneáš Silvius Piccolomini značně svérázně. S obrovským gustem líčí Neklanovu neochotu bojovat a jedním dechem dodává, že kníže byl spíše žena než muž. Hrdinu (kterému říká Styr) prý kníže k záměně uprosil. To však zbabělci nestačilo, a tak dokonce přistoupil k lidské oběti, jen aby si zajistil vítězství. 

Kronika, nebo pamflet? 

Pověst však najdeme v ještě starší kronice, a to ve veršovaném díle tak řečeného Dalimila. I tento autor má svá specifika a jedním z nejvýraznějších je jeho touha po rýmu. Pro verš udělal Dalimil téměř cokoli. Často opakoval podmět tam, kde stačilo zájmeno, a řádky přecpával slovesy. Občas však ani to nestačilo a v takové chvíli přicházelo na řadu ono Neználkovo „slunce-žblunce“. „V Lučště také bieše baba/ ta jmějieše pastorka, jemuž jmě bieše Straba.“ 

Není bez jisté zajímavosti, že i dále se jméno Straba objevuje toliko jako rým k baba. Pokud navíc dodáme, že Dalimilova kronika je první, kde se jméno Straba objevuje, pak se neubráníme pocitu, že si ho Dalimil prostě vymyslel. Jak jsme však viděli dál, výmysl se ujal a po staletí úspěšně předával. Namísto mladíka se v Dalimilově podání obětuje bohům oslice (v Maralíkově překladu orlice). 

Opravdovým okénkem do hlubin kronikářovy duše je však postava zlého pěstouna. Durynk je totiž Němec a sám sebe jako Němec chválí, i když jeho jedinou zásluhou je, že úkladně zavraždil malé dítě. Jestli totiž Dalimil někoho opravdu nenáviděl, tak to byli právě Němci. Není proto divu, že někteří historici jeho dílo nepovažují za kroniku, ale za nenávistný pamflet. 

Ubohý oslíček 

Luckou válku popisuje i nejstarší česká kronika, které vzešla z pera kanovníka jménem Kosmas. Stejně jako u Dalimila se ani zde nehovoří o lidské oběti. Obětován je osel, o němž kronikář lítostivě podotýká, že je to „ubohý oslíček“ (miser asselus). Není divu, zvířátko je totiž rozsekáno na 100 000 kousků, aby mohl každý bojovník sníst jeden díl. Tím kronikář naznačuje, že českých bojovníků bylo 100 000, a to včetně hrdiny, kterému říká Tyr. Můžeme však takové číslo brát vážně? Samozřejmě nikoli a ani to tak nebylo míněno. Středověké kroniky totiž pracují po vzoru bible s určitými zavedenými čísly a zde je naznačeno pouze to, že českých bojovníků bylo hodně. 

Při našem pátrání jsme se již dostali opravdu hluboko do minulosti a přitom vidíme, že celý příběh proplul staletími bez závažnějších změn. Samotný Kosmas však jedním dechem dodává, že má toto vyprávění z doslechu, a dává nám tak radu, abychom se podívali po jeho vzorech. Jméno Tyr je nepochybně germánského původu, ale latinsky vzdělaný děkan v něm vidí slůvko tiro (mladý bojovník). 

Scéna, kdy si Tyr obléká Neklanovu zbroj, má jasný předobraz v antickém Patroklovi. V eposu Illias totiž hrdina Patroklos zastoupí uraženého Achillea a vypůjčí si jeho zbroj, aby ošálil spolubojovníky. Tyrova bojová řeč je pro změnu složena z citací z římského historika Sallustia. Pokud chceme najít předobraz Durynka, který naivně předkládá dětskou hlavu knížeti, musíme zalovit až v historikovi Plútarchovi. Tak, jako se Durynk chtěl zavděčit knížeti, se vrazi chtějí zavděčit Caesarovi a přinesou mu hlavu jeho soupeře Pompeia, kterého zradili. Doufají v bohatou odměnu, ale Caesar je nechá přísně potrestat a hlavního aktéra popraví.