Žoldnéři antického Řecka: Proč Řekové ukradli jejich úspěchy?

Způsob, jakým se Řekové ve 4. století před naším letopočtem vymezovali vůči všemu neřeckému, hraničil s nepokrytou xenofobií. Kdo nemluvil řecky, byl automaticky považován za přivandrovalce a barbara. Řekové se bez uzardění považovali za lepší naprosto ve všem: vynikali v gastronomii, praktické medicíně, filozofii, námořnictví, vědách, divadelní tvorbě… Ne že by to nutně byla pravda, ale řečtí obyvatelé městských států sami sebe jako výjimečné prostě viděli: jako obhájce vyšší kultury, majáky vzdělanosti blikající v temnotách, idoly nadřazené primitivismu okolí. 

Svůj životní styl a hodnoty – ono majestátní „řectví“ – pak taky s náležitou hrdostí chránili před vnějším světem. K tomu sloužily armády sestavené z branců – pravých řeckých občanů jednotlivých polis. Tito občanští vojáci se nazývali hoplíti. Seřazeni do semknutých šiků čili falang a vyzbrojeni dlouhými kopími a kulatými štíty vítězili jednak umem velitelů-stratégů, neobvykle dynamickým stylem boje a svou celkovou organizovaností. Sílu jim především dávala vysoká osobní motivace a morálka. 

Konkurence 

Jak to? Byli to přece Řekové! I když bojovali třeba v zámoří, vždy se bili za řeckou věc. Tím se lišili od protivníků, kteří do vřavy válek posílali nejrůznější kmenové válečníky a žoldáky, sesbírané pro účely dobyvačných tažení kdovíkde. Řekové slavně vítězili proto, že jejich hrdinné armády byly ty nejlepší na světě – řecké. Alespoň tak zněl narativ, předávaný řeckými historiky napříč generacemi. A téměř stoprocentně byl takto propagován při popisu bitvy u sicilské Himéry z roku 480 př. n. l. 

Zprávu o ní sepsali nezávisle na sobě dva slovutní pánové: Hérodotos a Diodoros Sicilský. A oba přitom tak nějak „opomněli“ zmínit jeden podstatný detail, k němuž se ještě propracujeme. Jinak má střet u Himéry tu smůlu, že probíhal v tomtéž roce, jako další dva zásadní incidenty: bitva u Thermopyl a u Salamíny. Takže v dějepisném výkladu tahle bitva trochu stojí stranou. Neprávem. Současní badatelé se shodují na tom, že právě tady řecké vítězství rozhodlo o vývoji takzvaných Punských válek, tedy série střetů s Kartaginci, na dlouhá desetiletí. Pokud by tu Řekové prohráli, dost možná bychom se o nich v dějepise dnes už tolik neučili, protože jejich „klasické období“ plné prosperity by po prohře nejspíš nikdy nenastalo. 

Sicílie? 

Přesuňme se tedy na Sicílii. Zdejší poměrně velké město Himéra bylo vystavěné na návrší a částečně kryté řekou Imerou. Leželo napůl cesty mezi přístavy Panormus a Cephaloedium a patřilo ke strategickým řeckým državám na Sicílii. Jinak ale měla situace na ostrově ke geografické přehlednosti daleko. Některé z řeckých kolonií byly spravovány relativně demokraticky, v jiných vládli draví despotové a tyrani. 

Ve vnitrozemí ostrova žilo původní sicilské obyvatelstvo, zatímco v části východního a západního pobřeží se opevnili úhlavní nepřátelé Řeků: Kartaginci. Po krku si tu po generace šli vzájemně všichni – a často přitom vytvářeli dost netradiční spojenectví. Bojovali tu Řekové proti Řekům – s kartaginskou pomocí. To se týkalo i „řecké“ Himéry, jejíž panovníci se cítili být ohrožování dravostí řeckých tyranů z Rhegionu, Akragásu a Syrakus. A proto se stavěli spíše pro-kartaginsky. Když z Himéry jednoho takového řeckého leč pro-kartaginského vládce, Terilla, vypudili, požádal Kartágo, aby mu pomohlo jeho državy znovu dobýt. Kartaginský vojevůdce Hamilkar Mago jeho žádost více než ochotně vyslyšel. 

Vítězství 

Dlužno dodat, že Himéra pro něj představovala spíš příhodnou záminku. Kartágo totiž plánovalo kompletně zlikvidovat řeckou konkurenci a jednou provždy opanovat celou Sicílii. Armáda, kterou si sem Hamilkar z Afriky přivedl, tomu odpovídala. I když ani jeho výpravě se nevyhnula různá ztroskotání a ničivé bouře, přistál na Sicílii se dvěmi stovkami válečných a třemi tisícovkami přepravních lodí. Na pevninu prý z nich vypochodovalo na 300 tisíc bojovníků! Pozor, tento číselný údaj nám zanechali Řekové, takže je pravděpodobně dost nadsazený. Ale i tak názorně vypovídá o záměrech Kartaginců skoncovat s řeckou kolonizací Sicílie. 

Proti této ohromné invazní síle se postavily šiky „hodných“ řeckých tyranů: Therona z Agrigenta a Gelona ze Syrakus. Dohromady poskládali snad okolo padesáti až šedesáti tisíc mužů. Na své straně měli pár výhod. Jednak hradby opevněných měst, ale především nejrůznější špinavé triky, kterými narušovali morálku nepřátel. Ještě před samotnou bitvou se jim podařilo spálit část kotvící flotily Kartaginců. Jindy je odřízli od posil, vyslali k nim diverzní jednotku v přestrojení za spojence, pronikli do jejich táborů a vyvolali zmatek. A co se opravdu počítá: dokázali zabít Hamilkara, ještě než vlastní bitva započala. 

I tak Řekové samotný střet málem prohráli – podlehli totiž vábení stříbra a jali se plenit kartaginské ležení. A tehdy na ně ustupující Kartaginci opět zaútočili. Ale když už osud bitvy visel na vlásku, zasáhly Theronovy jednotky a Řekové zvítězili. 

Srdnatí Řekové 

Že Kartágo přišlo o svého vojevůdce, dobrou polovinu své vojenské síly, o většinu loďstva, je holý neoddiskutovatelný fakt. Ony špinavé triky ovšem řečtí historikové nazývali „důmyslnými lstmi hrdinných obránců“. Kdyby tomu bylo naopak, jistě by je tolik nechválili. O to víc se pak Hérodotos a Diodoros soustředili na vykreslení nepoddajnosti řeckých hoplítů, statečnosti s níž se ubránili početní převaze nepřátel. Prostě další slavné vítězství. Ovšem při popisu řeckého triumfu se zapomněla zmínit jedna drobnost. A to, že tu za onu řeckou věc zdaleka nebojovali (a neumírali) jen Řekové. Pro úplnost je také nutno dodat, že v roce 409 př. n. l. se sem Kartaginci vrátili. A tentokrát už zvítězili oni. 

Kde leží padlí? 

Obě bitvy u Himéry, první z roku 480 a druhá z roku 409 př. n. l., za sebou zanechaly víc než slušné množství padlých. Od poloviny 90. let až do současnosti tu archeologové v rámci dlouhodobého průzkumu nalezli více než 13 tisíc lidských ostatků. Poměrně dobře lze odlišit, kteří z nich patřili k Řekům. Ti jsou totiž pohřbeni řekněme se ctí a všemi náležitostmi, jež do záhrobí přináleží padlým hrdinům. Leží jednotlivě, v oddělených rovech. Pak se tu samozřejmě nacházejí haldy plné zpřeházených kostí – hromadné hroby, vzpomínka na padlé Kartagince.

Jenže ke zmatku a překvapení vědců tu existuje ještě třetí kategorie. Hromadné hroby, v nichž jsou těla vyskládána nevrstveně. Leží v nich najednou i desítky koster, které patřily podle všeho mužům ve věku mezi osmnácti až padesáti lety. Tito padlí v hromadných hrobech bojovali za řeckou věc, ale vyloženě řecký pohřeb si nezasloužili. Jen proto, že jich bylo tolik? Po dlouhou dobu se to považovalo za pravděpodobné. Tedy až do loňska, kdy se tým archeologů pod vedením Katherine L. Reinbergerové pustil do rozboru DNA z kosterních fragmentů. 

DNA promlouvá 

Po analýze padesáti čtyř koster nalezených v masových hrobech poblíž Himéry její tým zjistil, že množství vojáků si sem pro smrt přišlo zdaleka. Pocházeli z východního Pobaltí, ze střední Evropy i střední Asie a Kavkazu. To se vzhledem k proklamovanému „řectví“ obránců jevilo jako dost nečekané. Další průzkum ve spolupráci s genetiky odhalil, že zhruba dvě třetiny vojáků, kteří padli během bitvy v roce 480 př. n. l., nepocházelo z Řecka. „Řekové měli v první bitvě velmi výraznou pomoc odjinud,“ tvrdí dnes Reinbergerová. „Muži pohřbení v hrobech spojených s touto bitvou měli rozmanitější genetický původ a chemické složení jejich kostí ukázalo, že mnozí z nich nevyrostli v blízkosti Himéry. Chemické izotopy v jejich kostech potvrdily, že se narodili daleko, což vylučuje možnost, že by byli potomky přistěhovalců druhé nebo třetí generace. A jejich dobrý zdravotní stav v průběhu života svědčil proti tomu, že by třeba mohli být zotročeni.“ 

Žoldáci sem nepatří! 

Vypadá to tedy, že když šlo Řekům o hodně, neštítili se odstoupit od svých vysokých nároků a připlatili si za pomoc žoldnéřů. Naverbovali je, v některých případech, až kdesi z území dnešní Litvy. Právě tyto posily jim pomohly v první bitvě u Himéry v roce 480 př. n. l., kdy to slavně „nandali“ Kartágu. Padlé žoldnéře, kteří jim pomohli, pak pohřbili. Ale samozřejmě bez náležitého důstojenství. A zjevně necítili potřebu připsat jim část zásluh za vítězství. Slovutní historici jako Diodors Sicilský nebo Hérodotos zmínky o přítomnosti cizích vojáků opomenuli. Představa, že na Sicílii přitáhli bojovat ozbrojenci z tisícikilometrových vzdáleností je pro dnešní historiky přinejmenším ohromující. A výrazně proměňuje obraz o propojenosti antického světa.

TIP: Nerovné války: Jak ve skutečnosti probíhala slavná bitva u Thermopyl