Zločin a trest v mladé republice: Co přinesl nový právní systém?
Po vzniku Československa v roce 1918 bylo nutné vyřešit, jaké právo bude v novém státě platit. Z tohoto důvodu bylo v zákoně o zřízení samostatného československého státu zakotveno i to, že ČSR přebírá právo, které na jejím území dosud platilo, tedy právo rakousko-uherské
To pro náš stát znamenalo právní dualismus, se kterým se nedokázal zcela vypořádat po celou dobu existence první republiky. V Čechách totiž platily zákony rakouské, naopak na Slovensku zákony uherské. Nejinak tomu bylo i v oblasti trestního práva.
Rozdvojený stát
Obyvatelé nové republiky se tedy museli řídit stávajícími zákony rakouskými i uherskými. V oblasti trestního práva hmotného to znamenalo, že zůstal v platnosti Trestní zákon o zločinech, přečinech a přestupcích z roku 1852, na Slovensku pak platil uherský trestní zákon z roku 1878 a zákon o přestupcích z roku 1879. Bylo jasné, že trestní právo je nutno unifikovat a modernizovat.
První pokus o komplexní reformu trestní práva započal v roce 1920. Komise ministerstva spravedlnosti vypracovala první návrh obecné části trestního zákona. Vycházela z dělení deliktů na zločiny a přečiny, stejně jako je tomu dnes. Zajímavé je, že návrh se inspiroval v tehdy populární teorií takzvaného účelového trestání a prosazoval myšlenku zavedení neurčitého odsouzení. Pachatelé mladší 30 let měli být umístěni do jakýchsi polepšoven (odlišných od klasických vězení) a to na dobu, která nebyla přesně určena. Stanovila by se pouze horní hranice trestu, avšak jeho faktická délka by závisela na chování odsouzeného během výkonu trestu. Tento návrh také zakazoval vykonávat trest smrti.
V roce 1924 pak byla dokončena zvláštní část tohoto zákona, kam měla být v části o „politických“ deliktech přejata úprava ze zákona na ochranu republiky z roku 1923. Kvůli politickým rozporům se však tento zákoník nepodařilo schválit. Druhá fáze snahy o kodifikaci trestního práva vyvrcholila v roce 1936, kdy ministerstvo spravedlnosti zveřejnilo osnovu nového trestního zákona. K jeho schválení již ale nestihlo přistoupit. K reformě trestního práva tedy po celou dobu trvání první republiky nedošlo.
Dvousečné novinky
Modernizace trestního práva se tedy omezila pouze na vydávání některých dílčích předpisů. Přestože si právní řád zachoval až do roku 1938 demokratický právní ráz, je třeba říci, že některé nově přijaté zákony umožňovaly snadnější omezení ústavou zaručených osobních a politických práv, a také případné zneužití ustanovení trestního práva. V praxi k tomu příliš nedocházelo, ale pomnichovský režim toho využíval k rasové, politické nebo i čistě osobně motivované perzekuci.
Ze všech dílčích trestněprávních předpisů se stal nejznámějším zákon na ochranu republiky č. 50/1923 Sb. Důvodem k jeho vydání byl atentát na ministra financí Aloise Rašína a jeho přijetí bylo odůvodněno tím, že recipované rakousko-uherské trestní právo dostatečně nechrání republikánskou formu státu a jeho představitele. Zákon zajišťoval bezpečnost státu proti rozmanitým formám útoků zvenčí i zevnitř (ozbrojené povstání, zrada státního tajemství a podobně), zároveň byl ale zaměřen proti projevům politického a sociálního radikalismu. Formulace jednotlivých ustanovení byla často vágní, takže je bylo možné podle uvážení příslušného orgánu vykládat velmi volně.
Dalším zajímavým trestním zákonem byl zákon o ochraně cti č. 108/1933 Sb. Byla to reakce na rostoucí aktivitu extremistických sil v Československu, cílená především na poslanecké projevy v Poslanecké sněmovně, Senátu i na veřejnosti. Chráněni nebyli jen zákonodárci, ale také vláda jako celek, její předsednictvo, soudci a soudy, úřady veřejné správy, branná moc, četnictvo, zákonně uznané a politické organizace, periodické tiskopisy a zemřelé osoby. Zákon rozlišoval čtyři typy porušení ochrany cti, a to urážku, pomluvu, utrhání na cti a výčitku trestního stíhání (křivé obvinění).
Zákony, které už neznáme
Trest smrti se opět uplatňoval jinak v Českých zemích a jinak na Slovensku. Podle rakouského trestního zákona šlo uložit trest smrti za vraždu, loupežné zabití, zlomyslné poškození cizího majetku a žhářství, pokud tím byla způsobena smrt a pachatel mohl tuto skutečnost předvídat, a dále za vzbouření v době stanného práva. Uherský trestní zákoník umožňoval trest smrti pouze za dokonanou vraždu. Výkon vlastního trestu se prováděl oběšením uvnitř vězeňské budovy.
Později byl přijat zákon č. 91/1934 Sb. o způsobu ukládání trestu smrti a doživotním trestu. Mimo jiné zavedl, že místo trestu smrti bylo možné uložit doživotí nebo žalář od 15 do 30 let. O problému absolutního trestu se diskutovalo mezi odborníky i laickou veřejností. Z anket, které byly pořádány, vyplynulo, že odborná veřejnost se stavěla proti trestu smrti, zatímco veřejné mínění mu bylo naopak nakloněno.
Trestnost homosexuality byla zakotvená v rakouském i uherském recipovaném trestním zákoně. Podle rakouské trestní úpravy se jednalo o zločin, který se vztahoval na muže i ženy, v uherském právu se postihovali výhradně muži. Rakouský zákoník ukládal trest žaláře od 1 do 5 let, uherský pak žalář do 1 roku. Ve východní části republiky, která byla mnohem více katolická a konzervativní, tedy poněkud překvapivě platila mírnější úprava než v západní části. Také trestnost homosexuality se stala pro prvorepublikovou právní vědu kontroverzní a často diskutovanou otázkou. Nikdy ale nepřevážil názor o zavedení její beztrestnosti a s její poměrně širokou trestností se počítalo také v návrhu neschváleného trestního zákona.
