Zlobivé holky historie: Pin-up misionářka Bettie Mae Page

Ovlivnila sexualitu, vkus i módu. Do její podoby se stylizovaly Katy Perry, Madonna, Rihanna nebo třeba Uma Thurman ve filmu Pulp Fiction. Modelka Bettie Mae Page zkrátka nikdy netrpěla přehnaným studem a nebála se pózovat ani v populárních pánských magazínech

12.03.2021 - Alžběta Nagyová



Poznávacím znamením této „Královny pin-up girls“, tedy dívek z plakátů a nástěnných kalendářů, byla její havraní ofina. Bettie Mae Page (1923–2008) se chtěla stát herečkou, ale nakonec v padesátých letech proslula jako modelka pikantních obrázků. V lednu 1955 byla dokonce jednou z prvních „Dívek měsíce“ časopisu Playboy. Jeho kontroverzní vydavatel Hugh Hefner o ní prohlásil: „Myslím, že to byla pozoruhodná dáma, ikonická postava pop kultury, která ovlivnila sexualitu, vkus i módu. Zkrátka, měla na naši společnost ohromný vliv.“

Bettie Page před fotoaparátem netrpěla zbytečným ostychem, a tak se už v samých počátcích kariéry začala objevovat v populárních pánských magazínech. Pózovala také při sado-masochistických praktikách, stejně jako svázaná. Stala se tak zřejmě první bondage modelkou historie. Nutno však říct, že ačkoli často fotila nahá nebo v provokativních pozicích, nikdy se neobjevila na fotkách či ve filmech se sexuálně explicitním obsahem.

Druhý život pin-up misionářy

Po ukončení kariéry se Bettie Page nechala pokřtít a toužila po dráze misionářky. Odmítli ji –protože byla rozvedená. V sedmdesátých letech se nervově zhroutila a pobodala ženu, od které si pronajímala byt. Soud ji nakonec osvobodil, protože jí byla diagnostikována para­noidní schizofrenie. Několik let pak strávila v psychiatrické léčebně. 

Přesto se dožila i comebacku, když se o ní v osmdesátých letech začaly psát knihy a články do časopisů. MTV o ní o pár let později referovala jako o ženě, která ovlivnila Katy Perry, Madonnu, Rihannu, Ditu Von Teese, stejně jako vzhled Umy Thurmanové ve filmu Pulp Fiction: Historky z podsvětí.

Bettie na konci devadesátých let o své kariéře prohlásila: „Nikdy jsem se za to nestyděla. Zdálo se mi to normální. Zkrátka to bylo o moc lepší než denně osm hodin klapat na psacím stroji, což může být poněkud monotónní…“


Další články v sekci