Zlatý věk plováren: Korzování v plavkách, převlékací kabinky a párky s hořčicí
Říční lázně a plovárny se začaly v našich zeměpisných šířkách objevovat již v polovině 19. století a rozkvět zažívaly v první polovině 20. století. K jejich popularitě přispěla osvěta, která šířila hesla „v zdravém těle zdravý duch“ a „slunce je nejlepší lékař...“
Architekt, urbanista a příznivce zeleně v městských celcích Stanislav Semrád v článku Dnešní výstavba sportovních a lidových koupališť v časopise Architekt roku 1933 uvedl, že „spojení vodních lázní s lázněmi slunečními a vzdušními jeví se jako nejrychlejší a nejlacinější prostředek osvěžení (rekreace). Proto má pro široké vrstvy lidu nedocenitelný význam. Ale i tehdy, uvažujeme-li účely čistě sportovní, jsou vodní sporty, zvláště plování, nejdůležitější součástí sportovního programu. Poválečná doba svým kromobyčejným rozvojem sportu postavila architekty před úkoly zcela nové“. V areálech totiž často kromě ploch pro slunění a bazénu či přírodní vodní plochy chtěli mít jejich vlastníci i dětské brouzdaliště, hřiště pro volejbal, prostory pro šatny a restauraci.
Symfonie dřeva a vody
Říční lázně ovšem žádnou „velkou“ architekturu nevyžadovaly. Zpravidla se budovaly vždy po zimě v těsné blízkosti vodního toku ze sbitých dřevěných trámů. Majitelé dali smontovat dřevěná plata na opalování a spustit bazény, v nichž se pak návštěvníci ochlazovali přímo vodou z řeky. V blízkosti pak vznikly dřevěné kabinky na převlékání a stánek či menší stavba, sloužící jako občerstvení. V Praze u Vltavy jich fungovala celá řada.
Zánik mnoha z nich zapříčinila výstavba přehrad Vltavské kaskády (nejintenzivněji v padesátých a šedesátých letech 20. století), jejímž důsledkem došlo k ochlazení vody v řece a navíc se snížila i její kvalita. Druhý důvod spočíval ve vyvlastňování plováren během komunistického režimu – většina z nich totiž mívala soukromého majitele. Poslední u Vltavy dožívaly do šedesátých let, kdy je nahradila koupaliště a bazény s upravenou vodou.
Rozmarná léta v plavkách
Oproti říční vodě nabízely plovárny s betonovými bazény, napouštěnými spodní vodou z pramenů či z městského vodovodu, vždy „čisté koupání“, neboť již naši předkové se zabývali její filtrací a chlorováním. Areály v sezóně sloužily nejen pro sport a rekreaci, ale i jako místo pro setkávání a seznamování, korzování v plavkách a také pro různé kulturní účely. Večer se tu konaly koncerty, projekce filmů nebo taneční zábavy.
Vzpomíná se i na provazochodecká vystoupení, jako je známe z filmu Rozmarné léto. Plovárny měly své správce, kteří tu často i trvale bydleli a v zimě se starali o údržbu nebo proměnu vodní plochy na kluziště. Zdejší mistři plavčíci museli absolvovat kurz plaveckého výcviku a záchrany tonoucích a zájemce učili plavat.
TIP: Plavková revoluce: Za střih odhalující nohy hrozilo návrhářce Kellermanové vězení
Lidé často trávili na plovárně celé dny. Otevíralo se většinou ráno v osm a zavíralo se kolem osmé večerní. Pravidelní návštěvníci si pronajali kabinu na převlékání nejen na celý rok dopředu, někteří ji měli i po desetiletí. Tyto dřevěné kabinky se po roce 1989 na některých prvorepublikových plovárnách obnovovaly, protože patří k typickým symbolům města a mají i svůj originální půvab.
Něco k zakousnutí
Návštěvníci plováren se v letních vedrech pochopitelně zaměřovali především na nápoje – točené pivo a malinová limonáda v nabídce rozhodně nesměly chybět. Děti by tu nevydržely bez zmrzliny, dospělí zase bez buřta nebo párku s hořčicí. Pokud byla v areálu restaurace, vařily se i guláše a jiná teplá jídla. Ke stolu by však naši předci nikdy neusedli v plavkách; ostatně tenhle úbor ještě dlouho vypadal velmi cudně, a přesto se v něm nesmělo jinam než do přesně vyhrazených prostor.
