Zlatá klec zbavená erotiky a romantiky: Jak se ve skutečnosti žilo v harémech (2)
Muslimské ženy žily po staletí v harémech. V orientu však zdaleka nešlo o tak rozšířenou instituci, jak se všeobecně soudilo. Nezrodila se s islámem a už vůbec neměla onen eroticko-romantický charakter, jaký jí Evropané s oblibou připisovali
Odděleně se žilo rovněž v Indii, a to v muslimských i v hinduistických domácnostech. V konzervativním muslimském prostředí pak prvky separování žen přetrvávají dodnes. Příslušnice něžného pohlaví v izolaci obývaly části domu nazývané „zenana“, zatímco mužům a hostům náležela „mardana“.
Nejvlivnější z vlivných
Všechny čtyři palácové komplexy vládců Mughalské říše v Dillí, Fatehpuru Sikrí, Láhauru a Ágře měly oddělená ženská křídla s bránami, vysokými zdmi a dřevěnými mřížemi v oknech. Nechyběla jezírka, fontány a zahrady. V okolí harému se nacházely trhy, bazary, prádelny, kuchyně, dětská hřiště, školy a lázně. V zenaně císaře Akbara ve Fatehpuru Sikrí žilo až pět tisíc žen, což kladlo vysoké nároky na správu, spočívající opět výhradně v ženských rukou. I zde panovala hierarchie, přičemž hlavní autority představovaly manželky a příbuzní panovníka. Ochranu pak zajištovaly válečnice habešského, tatarského, tureckého a kašmírského původu.
Stejně jako u Osmanů mohly ženy z mughalské zenany disponovat obrovskou politickou mocí, zvlášť v době, kdy se říše ocitla na vrcholu. Nejvlivnější dámou u dvora se stala Núr Džahán, hlavní manželka císaře Džahángíra. Projevovala větší rozhodnost i aktivitu než její choť a přes patnáct let držela skutečnou moc ve svých rukou. Získala vyznamenání a privilegia, jimž se nikdy předtím ani potom nikdo z vladařova okruhu netěšil. Jako jediná císařovna razila pod svým jménem mince, měla k dispozici císařskou pečeť a právní platnost jakéhokoliv dokumentu či příkazu vyžadovala její souhlas. Džahángír si před vydáním rozhodnutí ve většině záležitostí vyžádal její názor. Oddanosti manžela se těšila i její neteř Mumtáz Mahal, pro kterou nechal císař Šáhdžahán postavit mauzoleum Tádž Mahal. Nezajímala se však o státní záležitosti tak jako její teta.
Ruské panny ve věži
Instituce s podobnými prvky jako harém a jejich odraz v architektuře nalezneme i v křesťanském prostředí středověké a raně novověké Evropy, zejména v královských a šlechtických rodinách. Asi nejvýraznější odloučení aristokratek do oddělených prostor nazývaných „těrem“ se praktikovalo v Rusku 16. a 17. století. Jednalo se o izolovanou část v sídle šlechtice, obvykle ve věži, kam neměli cizí muži přístup. Ženské ubikace spojovala s mužskými prostory pouze venkovní cesta. V carském paláci tvořilo součást těremu samostatné nádvoří, jídelna a dětské pokoje. Dcery aristokratů se rodily a byly vychovávány pouze v jeho zdech.
TIP: Nemužní muži v pozadí: Kterak eunuši ovládali celé říše
Těrem měl primárně chránit hodnotu ženy, tedy její panenství, na „trhu sňatků“. Podobně jako v orientálních harémech se tam šlechtičny učily, jak se stát manželkami. Většinu času trávily v modlitbách, spřádáním a vyšíváním. S výjimkou krátkých výletů a občasných návštěv kostela neopustily tamní stěny až do svatby, mohly však přijímat hosty a opouštět své pokoje kvůli zajištění domácnosti. Chlapci se obvykle odebírali z péče matek jako sedmiletí a dostalo se jim zvláštní výuky. Volnějšímu zacházení se těšily manželky obchodníků a nižších šlechticů, kteří si nemohli dovolit těremy vydržovat. Nakonec je v roce 1717 zrušil reformátor Petr Veliký.
Harémy v umění Evropy
Do evropského umění pronikly harémy v 16. století, největší popularity se však dočkaly v romantickém a akademickém malířství o tři sta let později. Tehdy existoval přímo orientalismus jako zvláštní styl a věnoval se nejrůznějším aspektům východního světa.
Harém se zpravidla zobrazoval jako uzavřený svět plný ženské podřízenosti, jako palác s polonahými kráskami v sugestivních polohách, jež odrážely silnou, ale potlačenou sexualitu a konkurenční boj o přízeň pána domu. Častý motiv tvořila lázeň s bílými ženami nebo přivádění novicky do harému. Daná díla utvrzovala jeho vizi jako vězení, kam byly uvrženy násilně odvlečené Evropanky toužící po osvobození. Měl se tím demonstrovat barbarský charakter orientální společnosti i evropská kulturní nadřazenost a v obecné rovině taková idea sloužila k obhajobě kolonialismu. Popsaný model se dočkal četných zpracování v malířství, sochařství, literatuře i filmové produkci, a to v nejrůznějších stylech a na různé umělecké úrovni.
Francouzští mistři
V malířství zmíněnými motivy vynikali v 19. století Jean-Auguste-Dominique Ingres či Jean-Léon Gérôme. Zachycovali barevné erotické fantazie, v nichž harém obývaly většinou nahé bílé dívky, čekající na vůli svého snědého pána a velitele. Osmanští umělci jako Abdülcelil Çelebi Levnî či Enderûnlu Fâzıl, pro které harém znamenal běžnou součást života, naopak zobrazovali tamní reálné scény.
Příklad z oblasti hudby může představovat Mozartova opera Únos ze serailu nebo Verdiho Korzár. Karel May v románu Pouští (původně Pouští a harémem) z roku 1895 nechá hrdinu Karu ben Nemsího osvobodit krásnou Černohorku z otroctví harému, který jeho postavy kritizují. Z filmové produkce připomeňme snímek Šejk s Rudolphem Valentinem nebo slavný film Angelika a sultán.
