Zkáza na východě: Co vedlo k protižidovským náladám v Rusku?
Kdo by neznal slavný muzikál Šumař na střeše podle předlohy Šoloma Alejchema? Trampoty lidového mudrce Tovjeho, který potřebuje výhodně provdat své dcery, jsou jakousi východní variací na Pýchu a předsudek – ovšem s mnohem tragičtějším koncem
Kniha Tovje vdává dcery začíná jako úsměvné dílko, ve kterém se řeší, zda prodat krávu a jak přesvědčit tvrdohlavou manželku o své pravdě. V pozadí příběhu se však nenápadně stupňuje nepřátelství ruské komunity, které vrcholí vyhnáním Židů z celé oblasti. Proč k něčemu takovému došlo?
Začneme od Abrahama
Příběh židovského národa jako by byl jedinou dlouhou poutí. Patriarcha Abraham přivedl Hebrejce do „země zaslíbené“. Z ní pak někteří odešli do Egypta, odkud jejich potomky znovu vyvedl Mojžíš. Odvěká cesta však neskončila ani za Saula, Davida a Šalamouna. Po smrti moudrého krále byl navíc jednolitý stát roztržen a obě části se vydaly vstříc vlastnímu tragickému konci. Severní Izrael postupně ovládli Asyřané, zatímco Judsko se dostalo pod jho Babylonu.
Tyto události odsoudily Židy k životu v diaspoře, tedy vyhnanství mimo mateřské území. Stav bezdomoví ještě potvrdilo vyrabování a rozbití Jeruzalémského chrámu římskými vojáky v roce 70 n. l. Pro národ bez vlasti se jednalo o tragédii zcela apokalyptických rozměrů.
Dvě ruce jediného těla
Už v prvních staletích našeho letopočtu proto najdeme židovské osídlení na Krymu, ve Středomoří, Malé Asii či střední Evropě. Židé přitom stále drželi při sobě, ctili předky, jediného Boha a slavili svátky. Přesto se však stalo to, co se stát muselo. Lidé, kteří žili v různých zemích, různých klimatech a různých podmínkách se navzájem vzdálili a jejich vývoj se vydal odlišnými směry. Tak vznikly dvě svébytné kulturní a náboženské tradice, Aškenázové a Sefardi.
Sefardi žili především na Pyrenejském poloostrově či jinde ve Středomoří. Většinou šlo o území ovládaná Araby, později i Turky – ale pod muslimskými vládci se jim dýchalo mnohem lépe, než by se mohlo zdát. Aškenázské komunity bychom na druhou stranu našly v Německu a Francii a později až k Baltu a Dněpru.
Rasa nepřátelská Bohu
První zásadní komplikaci pro život Aškenázů přineslo vyhlášení první křížové výpravy v roce 1095 papežem Urbanem II. (pontifikát 1088–1099). Dobový kronikář vkládá křižákům do úst slova: „Chceme jít bojovat proti nepřátelům Boha na Východě, ale máme před očima Židy, rasu nepřátelštější Bohu než jakákoliv jiná (...)“ Tím boží bojovníci vlastně říkají, že se pro trochu toho vraždění nemusí plahočit tak daleko, když se mohou snadno realizovat na synech vyvoleného národa.
Početné zástupy židovských utečenců se tedy vydaly hlouběji na východ. Odcházely především do Polska a na Litvu, kde jim místní vládci nabídli možnost usadit se. Židé tu získali privilegia, která určovala jejich právní postavení téměř až do 18. století, byť i zde docházelo k různým nenávistným excesům. Polsko a přilehlé oblasti se však postupně staly zásadním centrem jejich diaspory a zůstali jimi až do nacistické genocidy.
Pomoc proti „parazitům“
Zásadní předěl přineslo takzvané trojí dělení Polska (1772–1795), kdy se mnoho polských Židů dostalo pod ruskou nadvládu. Ruská carevna Kateřina II. (vládla 1762–1796) proto zřídila takzvané pásmo osídlení a Židé se nesměli usazovat na východně od linie Riga–Rostov na Donu. Důvodem takto radikálního kroku byly pravděpodobně obavy místních kupců z nenadálé konkurence a stížnosti na „parazity“, kteří neobdělávají půdu, ale chtějí se sytit jejími plody. Tato hranice zůstala platná až do roku 1917.
Car Mikuláš I. (vládl 1825–1855) chtěl židovské obyvatelstvo integrovat do „normální“ společnosti, ovšem s tím, že by se kvůli tomu mělo zříct své „škodlivé“ věrouky. Židům tedy například bylo dovoleno sloužit v armádě, ale jejich služba trvala 25 let.
Ke skutečnému zlepšení situace došlo až za Alexandra II. (vládl 1855–1881). Jeho vláda přinesla velké množství reforem, které předpokládaly postupnou emancipaci. Dokonce bylo možné opustit zmiňované pásmo, i když jen za přesně vymezených podmínek. Právě v tomto období se Židé začali více zapojovat do života společnosti, jejich rostoucí emancipace však živila i pod povrchem sílící antijudaistické nálady.
Zavraždili báťušku cara!
Ty pak velice záhy získaly jasný směr. Dne 1. března roku 1881 byl na cara spáchán atentát skupinou Narodnaja volja. V ní byla i Židovka Gesja Gelfmanová, jejímž úkolem bylo zabezpečovat přístřeší pro další členy skupiny. Její původ však využil tisk. Panovníkova smrt byla prezentována jako výsledek zlovolného židovského spiknutí a spontánní násilnosti, které následovaly, daly vzniknout slovu pogrom. Mimochodem, dalším židovským carovrahem měl být i Ignacy Hryniewiecki. Ten atentát skutečně spáchal, nebyl však Žid.
TIP: Protokoly sionských mudrců: Kdo skutečně napsal nevlivnější pamflet historie?
Za Alexandra III. (1881–1894) byly protižidovské násilnosti téměř na denním pořádku a historik Simon Dubnow se dokonce domnívá, že je mohla organizovat státní moc. Zajímavé je, že strůjcem těchto dramat byly malé, třeba jen desetičlenné skupiny, které vždy přijely do nějaké vísky, rozpoutaly masakr a poté ji zase opustily. Místní obyvatelé přitom nezůstávali jen pasivními diváky, neboť se chutě obohacovali při rabování židovských obchodů. Všem bylo jasné, že si za to lakomí Židé mohou sami a že jde jen o spravedlivou odplatu.
