Život a smrt v římské aréně: Jak vypadal skutečný život gladiátorů

Gladiátorská klání v římských arénách se v našem povědomí oprávněně pojí s bojem muže proti muži i s hromadnými jatkami, divokými šelmami, prachem a krví – to vše pouze pro pobavení bouřícího publika. Ano, realita antického Říma byla velmi krutá a opakovaná krveprolití v arénách ji pouze podtrhovala. 

Ovšem i gladiátoři zůstávali jen lidmi se svými touhami, slabostmi, pohnutkami, zvyky a všedním životem. Tak tomu bylo za dob císařského Říma, stejně jako v počátcích republiky na konci 4. století př. n. l. Tehdy se gladiátorské zápasy zrodily coby součást pohřebních rituálů na počest zemřelého člena některé z významných římských rodin. Uvedené pohřební hry bývaly ryze soukromé, bez účasti státu. A kromě toho, že měly zesnulému usnadnit přechod do světa mrtvých, znamenaly též příležitost ukázat moc a bohatství rodu.

Během několika staletí nabraly gladiátorské zápasy zcela jiný kurz. Už se nejednalo o pohřební rituál, nýbrž o plně profesionální a organizovanou událost, jež sloužila k pobavení lidí při významných dnech a na oslavu vítězství. Na Apeninském poloostrově postupně vzniklo několik specializovaných gladiátorských škol a později byly založeny další i v provinciích. Nejstarší písemná zmínka mluví o škole v Capui, jež se v období pozdní republiky stala hlavní líhní gladiátorů. Díky Spartakovu povstání proslula škola Lentula Batiata a jednu vlastnil i Julius Caesar. Největší a nejvýznamnější podobnou instituci císařské doby však představoval římský Ludus Magnus, vybudovaný v 1. století za Domitiana jako jedna ze škol císařských, které v Římě nahradily své soukromé protějšky.

Ve škole zabíjení

Gladiátoři měli velmi nízké společenské postavení, přibližně na úrovni prostitutek, což bylo zčásti předznamenáno faktem, že se rekrutovali převážně z řad otroků a válečných zajatců. Pokud je nečekala rovnou poprava, končili v krvavých řežích v aréně nebo byli odsouzeni do gladiátorské školy, kde z nich měli vychovat profesionální bojovníky. Většinu gladiátorů tedy zpočátku tvořili právě váleční zajatci, neboť již měli zkušenosti z boje, a náklady na jejich výcvik tudíž nebyly tak vysoké.

Otroci se stávali gladiátory obvykle v rámci trestu za závažný zločin, například vraždu, žhářství, zneuctění chrámu či travičství. Odsouzení do gladiátorské školy se fakticky rovnalo rozsudku smrti, s velmi mizivou nadějí na udělení milosti od publika. Za vraždu, znásilnění nebo loupež však mohli v aréně skončit i římští občané. Tito tzv. noxii pozbyli všech svých práv a proměnili se v pouhé „jateční kusy“, když byli bez výcviku i zbroje posláni do zápasiště, kde je zlikvidovali profesionální gladiátoři–veteráni. Poslední kategorii rekrutů pak tvořili dobrovolníci z řad občanů, které motivovala buď bídná finanční situace, či nespoutaný obdiv ke gladiátorským šampionům a touha po vzrušení.

Péče o cenné zboží

Všichni nováčci si každopádně byli rovni, bez ohledu na to, jak se do školy dostali. Hned vzápětí museli složit přísahu, v níž se zavazovali vše vydržet, i když budou „páleni, spoutáni, biti a zabiti mečem“. Každého z nich záhy po nástupu prohlédl lékař, přičemž se zajímal nejen o jeho fyzickou kondici, ale také o vzhled a charisma. Ne všichni se totiž pro gladiátorskou show hodili. Poté se rekrutů ujali zkušení trenéři – tzv. doctores, sami vysloužilí gladiátoři – a učili je efektivnímu způsobu boje se zbraněmi, jež jim přidělil majitel školy. Trénink však probíhal s dřevěnými zbraněmi, s nimiž nováčci útočili na dřevěný kůl zvaný palus, aby si utužili kondici a osvojili si potřebné dovednosti. Cílem bylo pohyby automatizovat. Na ostré zbraně se přecházelo až později a po skončení tréninku putovaly vždy zpět do střežené zbrojnice.

Gladiátoři představovali pro majitele školy značnou investici, o niž bylo nutné pečovat. Proto měli k dispozici i maséry a lékaře, kteří své svěřence udržovali v dobré kondici a dbali, aby při výcviku neutrpěli žádnou závažnou újmu, jež by jim zabránila předvést v aréně kvalitní vystoupení. O úrovni zmíněných doktorů svědčí i fakt, že k nim patřil mimo jiné slavný Galénos, pozdější osobní lékař císaře Marca Aurelia. Několik let působil v gladiátorské škole v Pergamu a díky jeho schopnostem tam podlehli zranění pouze dva zápasníci, zatímco u jeho předchůdce byla úmrtnost třicetinásobná. Kvalita péče se samozřejmě lišila podle toho, zda šlo o malou školu v provincii, nebo o císařskou instituci v Římě, kde se borcům dostávalo stoprocentního servisu.

Pojídači ječmene

Ve vývoji a prospěchu gladiátora hrála důležitou roli výživná strava. Základ jídelníčku tvořil ječmen, z něhož se vařila kaše smíchaná s fazolemi. Konzumace zmíněné obilniny ve velkém vynesla gladiátorům přezdívku hordearii neboli „pojídači ječmene“. Obecně se jejich jídlu říkalo sagina a muži stravující se v rozlehlých společných jídelnách si ho nijak zvlášť neoblíbili. Každopádně dostávali větší příděl než legionáři v armádě a jejich strava byla vydatná a energetická. Na druhou stranu podle Galéna vedla k tloustnutí, přestože uznával, že silná vrstva tuku chrání zápasníky před lehčími zraněními. Filmová představa gladiátora jakožto štíhlého atleta je tedy zcela mylná. Kosterní nálezy naopak potvrzují, že šlo sice o robustní a svalnaté, přesto lehce obtloustlé chlapíky.

Pokud se zrovna nepotili při výcviku nebo neprolévali krev v aréně, trávili čas v nepříliš útulných ubikacích, umístěných podél tréninkové arény. Nováčci pochopitelně dostali ty nejhorší „kobky“, zatímco zkušení profesionálové mohli mít i slušné ubytování. V jedné nevelké místnosti obvykle žili dva až tři muži. Zařízení cel bylo velmi prosté, přičemž chyběly i postele, které zřejmě nahrazovaly slamníky. Volnost, jaké se gladiátoři těšili, závisela na jejich původu: Váleční zajatci nebo zločinci se považovali za nedůvěryhodné a nebezpečné, tudíž je v ubikacích zamykali a střežili. Dobrovolníci či římští občané se naopak mohli pohybovat volně.

Znamení prohry

Střetům gladiátorů předcházela dlouhá předehra v podobě zápasů zvířat, jejich lovu v aréně a také bojů tzv. bestiariů se lvy či tygry. V poledne se v aréně odehrávaly popravy a teprve ve druhé části dne přišla na řadu gladiátorská klání coby zlatý hřeb. Když zazněly trubky, mohli vyškolení bojovníci předvést svůj um. Většina jistě chtěla přežít, bez ohledu na to, že tváří v tvář stanuli muži z jedné školy, kteří se třeba i spřátelili. Šlo o jediné, a sice pobavit publikum. Chtěl-li gladiátor získat dav, musel předvést „show“. Nicméně obvyklá představa divokého a chaotického zápasu je na míle vzdálená pravdě. Na každý bojující pár dohlíželi jeden až dva rozhodčí, obvykle vysloužilí gladiátoři, a pokud jeden z účastníků utrpěl vážné zranění nebo přišel o část vybavení, mohli boj zastavit. V případě nejasného výsledku pak rozhodovali o vítězi, což se však nestávalo často.

Jakmile jeden z bojovníků klečel odevzdaně na kolenou a zdvihl levý ukazovák na znamení porážky, určil jeho osud jekot davu. Vůli většiny musel ovšem potvrdit i předsedající her, obvykle císař. Nálada diváckých mas znamenala všechno: Jestliže císařové Caligula či Claudius nechali usmrtit sice poražené, ale velmi populární gladiátory, jejich vlastní oblíbenost výrazně klesla. Smilování neboli missio se proto často udělovalo především dobrým showmanům. Odhadované riziko úmrtí v zápase se u profesionálů pohybovalo okolo 20–25 %. Ročně nastupovali ke dvěma až třem střetnutím, a jen málokterý jich tedy přežil víc než tucet.

Když volá svoboda

Pro většinu gladiátorů vedly z arény pouze dvě cesty: Jedna procházela bránou Libitinaria, kudy se odnášeli mrtví, a druhá vyžadovala získání dřevěného meče zvaného rudis – odznaku svobody, který mohl obdržet jen skutečně dobrý bojovník. Odpovídajícím označením rudiarius se však pyšnil málokterý zápasník. Šance, že bude moct gladiátor odejít na odpočinek, byla nižší než u legionářů. Obvykle začínali svou dráhu kolem 17 let a většina z nich byla zabita mezi 18. a 25. rokem. Mortalita ovšem v průběhu času klesala s tím, jak „byznys“ rostl. Na počátku her coby soukromé oslavy na počest zemřelého člena rodiny se porážka automaticky rovnala rozsudku smrti. Na vrcholu impéria, kdy poptávka dalece přesahovala možnosti gladiátorských škol produkovat kvalitní bojovníky, se missio udělovalo poraženým poměrně často, protože jejich život představoval cenný artikl.

TIP: Krvavý sport v Koloseu: Gladiátory sledovaly desetitisíce diváků

Pokud gladiátor přežil a dosáhl mnoha vítězství, mohl získat svobodu. Po 30. roce života již mohl patřit k zasloužilým veteránům. Někdo se usadil, jiný bojoval dál: Například jistý Flamma, původem Syřan, získal rudiarius hned čtyřikrát, ale pokaždé se rozhodl vrátit do arény. Jeho náhrobní kámen na Sicílii praví: „Žil třicet let, bojoval čtyřiatřicetkrát, zvítězil jednadvacetkrát, remizoval devětkrát a byl poražen čtyřikrát.“ Někteří šťastlivci dokázali bojováním zbohatnout, a nakonec si mohli otevřít vlastní školu. Základním předpokladem však bylo přežít.