Slavní borci z římských arén: Kteří gladiátoři se stali celebritami?

Znali je v městech i na farmách, v nejzapadlejších koutech římského impéria. Slavní gladiátoři byli celebritami, jejichž jména si lidé pamatovali a oslavovali i zatracovali je…

10.01.2023 - Radomír Dohnal



Slavné nástupy morituri te salutant. Horká krev vpíjející se do písku Kolosea. Sténání raněných, o jejichž přežití rozhodne vztyčený palec císaře… Jen máloco je pro nás tak typicky „římské“ jako v železe zakutí nebo polonazí borci, kteří se meči a trojzubci bijí před tisícihlavým davem diváků, hučících na tribunách. A gladiátorské zápasy v arénách skutečně patřily na špičku programu všelidové zábavy ve starém Římě. Odkud se ale tahle navýsost drastická podívaná vlastně vzala?

Dosud poněkud spekulativní původ zápasu reků je prý třeba hledat ve 4. století př. n. l. u starých Etrusků. Ti souboji na život a na smrt vzdávali hold vlastním, v boji zabitým hrdinům. Ovšem u čerstvého hrobu etruského náčelníka se na život a smrt nebili muži jeho vlastního kmene, ale váleční zajatci. Prolitá krev byla obětinou k poslední cestě pohřbívaného. A vítěz souboje si pobitím svých vlastních přátel a spolubojovníků vydobyl svobodu. Bylo to zrovna tak kruté a zvrácené, jako fascinující. A právě proto se to později Římanům tolik zalíbilo.

Zábava pro masy

Tak jako mnoho kulturních prvků jiných civilizací přijali Římané „pohřební zápasy“ za vlastní a jen drobně je upravili. Původně se mělo za to, že všemocní bohové rádi přihlížejí, když bojovníci za třeskotu mečů umírají v soubojích a válkách. Nalákat je jako diváky znamenalo, že pak spíše duši nebožtíka vezmou s sebou do zásvětí. Římani si na velkolepých funerálních ritech dávali záležet. Prezentovali tak svou moc a movitost. Chtěli se jimi pochlubit širokému okolí. Proto se pohřební bitky stávaly čím dál tím víc výraznější součástí obřadu, a jejich diváků přibývalo. 

Tlustou čáru za tím učinil v roce 27 př. n. l. císař Augustus. Oddělil zápasy od pohřbů a jako první představil koncept „zábavy“, která spočívala ve sledování lítého boje otroků. Bylo to nesmírně populární, asi jako kdybyste řekli lidem, že si teď mohou dopřát dort i jindy, než jen v rámci svatební hostiny. Pochopitelně, že ve velkých arénách při zápasech i nadále umírali hlavně otroci, váleční zajatci, zběhové, jinověrci a trestanci. Ale byla to nuda. Diváci nechtěli sledovat o život škemrající, zbaběle prchající nebo se smrtí smířené mučedníky. Chtěli akci!

Poptávkou po ní se vytvořila „kasta“ profesionálních zápasníků, kteří mohli svými vražednými schopnostmi nabídnout skutečně zajímavou podívanou. Gladiatores v překladu značí ty, kdo používají meče. A brzy se stali dobovými celebritami. Trénovali ve speciálních školách, učili se v zacházení se specifickými zbraněmi. Typově se dělili na Thráky, Samnity, Provocatory, Retiarie či Galy. K těm nejúspěšnějším se jejich majitelé chovali jako k plnokrevníkům s rodokmenem. Výcvik profesionála stál nemalé peníze. Na jeho úspěch navázané sázky vynášely jmění. A i když váš kůň nezaběhne v dostihu první místo, nenecháte ho utratit. 

Nováček vs. veterán

Která jména se zapsala do historie? Jedním z navždy zvěčnělých se stal Marcus Attilius. Z toho mála, co je o něm známo, se proslavil jako nečekaně vítězící outsider. Do gladiátorské školy v Pompejích vstoupil podle všeho dobrovolně a velmi usiloval o to, aby se už brzy mohl představit davům. I když mu jeho promotor nedával velké šance, přihlásil jej. Podle všech očekávání neměl přežít. Pořadatelé gladiátorského zápolení se obvykle snažili o to, aby proti sobě nastupovali řekněme vyrovnaní soupeři. Začátečníci mezi sebou, profesionálové zase v rámci své ligy. 

U Attiliuse udělali výjimku. Ač ho vedli jako tira – tedy prvozápasníka, postavili ho proti Hilarusovi, veteránovi, který za sebou měl pět let praxe a čtrnáct velkých zápasů, z nichž dvanáct přesvědčivě vyhrál. Výsledek? Attilius nejenže nepohrál, ale předvedl prý fantastický výkon. Favorita naprosto udolal, a diváci byli u vytržení.

Bylo to snad štěstí začátečníka? Přízeň Fortuny měl prokázat hned dalším zápasem, v němž mu za protivníka určili ještě nebezpečnějšího soupeře – gladiátora, který dvacet zápasů za sebou ani jednou neprohrál. Attilius ho porazil a stal se hvězdou. 

Na jeho počest vzniklo na stěně arény graffiti, které jeho hvězdný moment patřičně oslavovalo. Obrázek v roce 79 pohřbila exploze Vesuvu. Znovu se objevil až když archeologové odkryli vrstvy sopečného popela. 

Vyvolen katem

Příběh outsidera, který se uměl prosadit, sdílel i borec z města Capua. Těžko říct, jak se vlastně jmenoval svým „občanským“ jménem. Historie na něj pamatuje jen jako na bezprávného otroka, jež v gladiátorské škole přijal přezdívku Spiculus. To znamenalo něco jako „rychlejší než stříbrný blesk“. Ano, mezi současnými americkými wrestlery a římskými zápasníky můžeme najít mnoho podobností. Spiculus nicméně vítězil i bez scénáře. Hned napoprvé porazil a zabil Aptonea, veterána a vítěze předchozích šestnácti zápasů. Tím ohromil i přihlížejícího císaře Nera. Osud těch dvou se pak až tragicky propojil. 

Císař nikdy nechyběl na tribuně, když Spiculus zápasil. A Spiculus – i když nebyl vzrůstem nebo silou nejmohutnější – vždy proti silnějším a mohutnějším přesvědčivě vítězil. Nero pro něj, jako důkaz obdivu, nechal vystavět soukromý palác. Byl to paradox, protože gladiátor zůstával formálně bezprávným otrokem, jen teď se o něj starali svobodní sluhové. Jenže všechno hezké má svůj konec, a tak když se nachýlila doba a Senát prohlásil šíleného Nera za nepřítele všeho lidu, připomněl se císař svému oblíbenému zápasníkovi naposled. 

Přál si, aby jej jeho nejoblíbenější borec z arény osobně zbavil břemene života. Spiculus to sice nestihnul, ale svého největšího fanouška o moc déle nepřežil. Rozlícený dav, plenící císařovy paláce a svrhávající jeho sochy, chtěl skoncovat se vším, co Nera připomínalo. A tak nakonec ušlapali a rozsápali i jeho „miláčka“ gladiátora, který si svůj osud nezasloužil. 

Římští řezníci

Když už se zmiňujeme o císařích s komplikovaným duševním rozpoložením a schopnostmi, musíme zmínit i Commoda. Syn slavného Marka Aurelia věřil, že ho k panování vyvolil sami bohové. Dokonce se domníval, že je reinkarnací mytického zbožštělého hrdiny Herkula. A rád svou nezranitelnost prezentoval před davy. Absolvoval 735 soubojů a ani jednou neutrpěl žádné zranění. Jak ale připomínali historikové a kronikáři, nestál za tím Commodův um. Nikdo z gladiátorů si totiž netroufl zranit nebo dokonce zabít panujícího císaře. 

Ne zrovna důstojnou podívanou byly i „zápasy“ gladiátora Carpophoruse. Jeho specializací jakožto venatora byl takzvaný bestiarius. Ve zkratce: ze zvířat v aréně dělal skoro holýma rukama sekanou. Lidé tento způsob zábavy milovali, protože mohli vidět ty nejexotičtější zvířata ze všech koutů impéria. A Carpophorus jim pak názorně ukázal, co nosí taková žirafa nebo nosorožec uvnitř.

Bohužel dnes nevíme, kdo jaké osudy prožili gladiátoři Prudes a Tetraites, ale jejich zápas musel být opravdu mimořádný, protože na něj odkazuje velké množství nejrůznějších „suvenýrů“ – maleb, kreseb i zdobené keramiky. Archeologové je nacházly napříč celou římskou říší a vyčteme z nich jen tolik, že Tetraites tenkrát vyhrál.

TIP: Krvavý sport v Koloseu: Gladiátory sledovaly desetitisíce diváků

Do legend vstoupil i „nekonečný“ zápas mezi Priscem a Verem, který se odehrál v roce 79 na zahajovacích hrách v Kolosseu. Oba gladiátoři do sebe urputně bušili celé hodiny. Zemdlévali a znovu povstávali. Pak oba – za hranicí totálního vyčerpání, zahodili zbraně a vydali se na milost davům a hlavně císaři Titovi. Ten byl zjevně v dobrém rozmaru, protože oběma daroval život i svobodu

Neumírali tolik

Gladiátoři bojovali jen dvakrát až třikrát za rok, obvykle v rámci „velkých her“, na nichž bylo prezentováno deset až třináct zápasů. Každý „mač“ trval deset až patnáct minut. Proto se s gladiátory docela „šetřilo“. V aréně jich padlo ne víc než 10 až 20 %. Záleželo samozřejmě na kontextu: zbabělci, nešikové a zápasníci, kteří si nezískali přízeň davu, měli šance na přežití pramalé. A pokud nějaký smolař bojoval s gladiátorem, který trénoval „ve stáji“ patřící císaři? Na konci zápasu ho mohla čekat smrt, i když formálně vyhrál. Průměrná „životnost“ obyčejných gladiátorů se pohybovala okolo pěti zápasů, ale rekordmani přežili i čtyřicet čtyři utkání.


Další články v sekci