Život po výbuchu: Co se stalo s těmi, kteří přežili běsnění Vesuvu?

Datum 24. srpna se do historie opakovaně zapsalo tragickými událostmi. V Itálii si připomínají nejčastěji jednu jedinou. V to nešťastné úterý roku 79 totiž došlo k mohutné erupci sopky Vesuv. Neklidný vulkán už o sobě dal vědět mnohokrát, otřesy i sopečnou činností. Zrovna v sedmdesátých letech 1. století našeho letopočtu ho ale považovali za víceméně klidný, spící. O to víc překvapilo drama, které Vesuv všem uchystal. Hodinu po poledni začal soptit a vyvrhovat ze svého kužele mohutné sloupce popela. Vzduch hnal tu masu spadu do výšky třiceti kilometrů. Větry vanoucí ze severozápadu pak sopečný oblak unášely směrem k Pompejím. 

Šedivý sníh horkého popela se rychle usazoval, každou hodinu přirůstala vrstva o 15 až 20 centimetrů. Ze dne se stala temná noc, v níž nešlo vidět na krok. Lidé se ve strachu schovali ve svých domech, ale brzy se stali spíš vězni. Pociťovali mohutné otřesy, chvění půdy. Snažili se podepírat střechy, které se pod tíží dopadajících úlomků pemzy a dalších vyvržených kusů ze sopky hroutily. Marně. 

Po okolí se rozlily pyroklastické přívaly a proudy, ne nepodobné žhavé lávě. Udeřily ohnivé bouře a oblaka toxických plynů. Nebyla to jedna ničivá vlna, ale nejméně šest za sebou jdoucích. I proto, že se erupční sloupec pod svou vlastní vahou opakovaně hroutil. V průběhu několika málo hodin sopka vyvrhla do svého okolí přibližně 12,5 kilometrů krychlových materiálu, a bezprostředně jím pokryla velmi rozsáhlé území. 

Totální destrukce 

Pod tou lavinou pohřbila Pompeje i Herculaneum a zle poničila sídla Stabie, Oplontis, Boscoreale. Míra destrukce byla nezměrná. Byla to jedna z největších – a nejlépe popsaných – přírodních katastrof historie. Dobře založená ve starých spiscích a archivech také odpočívala až do roku 1740, kdy byly v někdejších Pompejích zahájeny první archeologické vykopávky a celá ta minulost se dočkala četných připomenutí. Tehdy se také tváří v tvář „odlitkům“ mrtvých, proměněných v sochy vysokým žárem, napevno uchytila představa, která přetrvala jako součást dějepisu vlastně až dodnes. 

Jaká představa? Že to Vesuvem v roce 79 v Kampánii skončilo. A příběh Pompejí a Herculanea už jakoby neměl další pokračování. Ono se to do jisté míry zdálo se to být logické, obě ta sídla zmizela z map. Jenže jejich někdejší obyvatelé se ze světa v průběhu ničivých erupcí úplně nevytratili. Ne tedy všichni. 

Pompeje i Herculaneum byla dvě bohatá a významná města, která na pobřeží Itálie jižně od Neapole nešlo pro jejich význam přehlédnout. V Herculaneu žilo přes pět tisícovek lidí, fungovaly tu slavné kamenické dílny na zpracování mramoru, město proslulo svou rybářskou flotilou. Jako své letovisko jej pro trávení dovolených využívala římská smetánka. 

A Pompeje? Ty měly obyvatel přes třicet tisíc. Bylo to správní, politické, průmyslové i finanční centrum oblasti. I kdybychom stávající odhad počtu mrtvých – hovoří se o 3 500 obětech – znásobili, ten děsivý ohňostroj trvající přibližně osmnáct hodin zkrátka musela hezká řádka lidí přežít. A co s nimi pak bylo dál? Na to se právě svou badatelskou prací soustředí profesor Steven L. Tuck z univerzity v Miami. 

Stopy přeživších 

Proč vlastně víme o mrtvých víc než o živých? „Bylo to téma, které nikdo neřešil,“ vysvětluje profesor Tuck. „Se zkázou Pompejí se v historických vědách zacházelo jako s posledním dějstvím uzavřeného příběhu. Mělo se za to, že zkáza byla totální a sopečnou apokalypsu prostě nikdo nepřežil.“ 

Přitom se, už jen početně, s něčím takovým souhlasit nedalo. Lidské ostatky dochované v obou velkých zničených městech představovaly jen zlomek z jejich celkových populací. „Navíc v těch městech chyběla řada nálezů, které by se asi daly očekávat,“ popisuje Tuck. „Nalezeno bylo překvapivě málo vozů. Ve stájích chyběli koně, lodě nestály v docích a spousta domácích pokladniček i truhlic, určených k uchovávání cenností, zůstala bez šperků a peněz.“ 

Dalo se tedy usuzovat, že mnoho obyvatel, pokud ne téměř všichni, včas uprchli do bezpečí. Pátrání po nich ale nikdy nebylo historickým vědám prioritou. Oproti klenotnicím, jaké pro moderní archeologii představovaly Pompeje a Hercualenum, se to jevilo být vcelku podružné téma. Jak by se to také dalo zkoumat? Svodky původních obyvatel a seznamy přeživších nejspíš nikdy vytvořeny nebyly. Ne tedy v pravém slova smyslu. 

Nové začátky 

Tuck si ale věděl rady. Na základě historických pramenů dokázal vytvořit částečný seznam obyvatel Pompejí a Herculanea, protože dával zvláštní důraz na jména, která se jinde v římských regionech nevyskytovala. Příklad? Třeba Numerius Popidius nebo Aulus Umbricius. Následně vyhledával výskyt těchto jmen v letech po erupci Vesuvu. Připomínalo to trochu hledání jehly v kupce sena. Bez magnetu. Však mu to také trvalo osm let, než ve formě nejrůznějších odkazů, zmínek a pramenů dohledal průkaznou existenci dvou stovek přeživších, usazených po katastrofě v tuctu různých měst. Dál pak konkrétně pátral po jejich osudech. 

Bylo to prý velmi inspirující: „Rázem už příběh Pompejí nebyl jen o zkáze, ale také o naději a nových začátcích,“ říká Tuck. První z jeho zjištění bylo i pro něj překvapivé. Většina z těch přeživších se totiž od Pompejí příliš daleko nevzdálila. Na smrtící horu nezanevřeli. Primárně se usadili ve městech jen na dohled od svých původních sídel. Obecně tedy spíše na severních svazích Vesuvu, mimo místa té největší destrukce. „Preferovali život v komunitách dalších přeživších, a přitom spoléhali na své původní sociální a ekonomické sítě.“ 

Obchodník, který přišel kvůli vulkánu o živnost, se tedy zpravidla usadil jen o pár vesnic dál a navázal na svou původní práci. Rodina Caltiliů přesídlila do Ostie, tehdy významného přístavního města severně od Pompejí. Tuck se o nich dozvěděl, protože tam založili chrám egyptského božstva Serapise. Byl to patron obchodníků s obilím. Caltiliové se tu také sňatky provázali s dalšími přeživšími, rodem Munatiů. A společně vytvořili velmi zámožnou a rozvětvenou rodinu. 

Již zmíněný Aulus Umbricius se spolu se svou ženou usadil v Puteoli (dnes Pozzuoli) a rozjel tu ve velkém obchod s fermentovanými rybími omáčkami garum. Slušně na nich vydělával a ten vynucený přesun ze zničených Pompejí asi považoval za šťastný zásah shůry. Svého syna totiž hrdě pojmenovali, podle města které jim dalo druhou šanci, Puteolanus. 

Ne všichni, co zažili běsnění sopky na vlastní kůži, si tohle město pochvalovali. Například Fabia Secundina, vnučka bohatého pompejského obchodníka s vínem, se tu provdala za gladiátora Aquaria. Ten však v pětadvaceti letech padl v aréně a zanechal za sebou kromě vdovy i spoustu dluhů. Fabia je jen obtížně splácela, jak je patrné z dochovaných záznamů. 

Rod Atiliů přesídlil do městečka Nuceria, východně od Pompejí. Vedli tu obchod. Nečetní přeživší byli též mezi rodem Vibidiů. Před erupcí Vesuvu patřili k velmi zámožné rodině z Herculanea. O jejich bohatství asi nejlépe vypovídalo i to, že štědře přispívali dary chrámům zasvěceným Venuši. Po Vesuvu už přispívala, mnohem skromněji, jen jedna žena – Vibidia, která přesídlila do Beneventa. Dodržela tak rodinnou tradici.

Nebyli sami 

„Tyto malé příklady ilustrují širší vzorec štědrosti přeživších,“ říká k tomu Tuck. „Nepostarali se jen o sebe, ale taky o ostatní, kteří vyvázli. A dále přispívali náboženským a občanským institucím ve svých nových domovech.“ 

Tuck se dále pochvalně zmiňuje i o vládních opatřeních. Císaři v Římě do zničeného regionu investovali velké prostředky. Obnovovali majetek poškozený erupcí a budovali novou infrastrukturu pro vysídlené obyvatelstvo – včetně silnic, vodovodních systémů, amfiteátrů a chrámů. V římské říši vysoké náklady na financování obnovy nikdo nerozporoval. Přeživší nebyli izolováni do humanitárních táborů, ani je nenutili žít na neurčito ve stanových osadách. 

Neexistují důkazy o tom, že by se v nových komunitách setkávali s diskriminací. „Naopak, vše nasvědčuje tomu, že komunity přeživší vítaly,“ dodává Tuck. „Mnozí z nich si pak otevřeli vlastní podniky a zastávali funkce v místních samosprávách. V mnoha ohledech je tak příběh toho, co se odehrálo po Pompejích, poučením pro dnešek.“