Zikmund Lucemburský: Ambiciózní odpůrce husitů
Zikmund byl v Čechách neoblíbený kvůli Janu Husovi, na jehož smrti se nesporně podílel. Jeho hlavním zájmem byla reforma církve, reforma říše a ochrana Evropy před tureckým nebezpečím. Jako první vytvořil podunajské soustátí, které sestávalo z uherského a českého království a říše a zřejmě mělo být hrází proti dravé osmanské expanzi.
Proti husitům
Po smrti Václavova římského protikrále Ruprechta III. je 21. července 1411 s Václavovým souhlasem Zikmund zvolen hlasy pěti kurfiřtů římským králem (korunován 8. 7. 1414). Po Václavově smrt se stal Zikmund jediným dědicem Českého království, kterého husitská šlechta očekávala s určitými obavami. V březnu 1420 byla ve Vratislavi vyhlášena křížová výprava proti kacířským Čechám a koncem května oblehl Zikmund s křižáckým vojskem Prahu. Byl několikrát poražen a po prohrané bitvě u Německého Brodu (8. 1. 1422) ze země odtáhl. Teprve v r. 1429 navázali husité kontakty se Zikmundem, jehož hodlali přijmout za krále, pokud by uznal jejich program.To ovšem byla pro světskou hlavu křesťanstva nepřijatelná podmínka.
Smířlivá kompaktáta
V květnu 1433 byl Zikmund papežem Eugenikem lV. korunován římským císařem. Po vítězství u Lipan se mu otevřela cesta k vládě v českých zemích. Dne 6. 8. 1436 na sněmu v Jihlavě byla vyhlášena kompaktáta (kompromis mezi stanovisky církve a husitů) a císař Zikmund byl přijat za českého krále. Vytoužené koruny si však dlouho neužil. Zemřel hned následujícího roku a trůn přenechal manželovi své jediné dcery Alžběty Albrechtu Habsburskému.
