Zikmund Albík z Uničova: Lékař ve víru husitské revoluce (2.)
Albík se stal nejen oblíbencem krále Václava IV., ale získal také nevídané bohatství
Albík při složitém úkolu vyléčit krále uspěl a od té chvíle na něho Václav IV. nedal dopustit. Jmenoval jej nejvyšším královským lékařem (tedy šéfem panovníkova lékařského konsilia), udělil mu erb, vyňal ho ze soudní pravomoci všech soudů na území českého státu, takže se na Albíka vztahovala pouze přímá vládcova svrchovanost, a majetek svého oblíbence osvobodil od daňové zátěže.
Neobyčejné výsady
Nedosti na tom. Král Albíka načas zprostil povinnosti vyučovat na lékařské fakultě a z výnosu kutnohorských stříbrných dolů mu zapsal horentní roční příjem. Slušné částky sice v této formě pobírali i další profesoři pražské medicíny, Albíkova však dosahovala astronomické výše 150 kop českých grošů. Za tuto sumu si mohl každý rok koupit velký dům na nejlepších pražských adresách. Mezi panovníkem a jeho osobním lékařem vznikl časem důvěrný a přátelský vztah. Oba byli zhruba stejně staří, ale mistr Albík musel být chvílemi z Václavova počínání upřímně nešťastný.
Pohádkově bohatý lékař
Panovníkova důvěra ve svého lékaře však neochabovala. V roce 1411 dokonce Václav prosadil Albíka (ač byl ženatý a nižšího kněžského svěcení dosáhl až roku 1412) jako konsensuálního člověka do úřadu pražského arcibiskupa! Albík po roce na funkci rezignoval, zřejmě i proto, že nehodlal vystupovat proti svým univerzitním kolegům, kteří se přidali na Husovu stranu, a spokojil se s výnosným místem probošta vyšehradské kapituly. O bohatství králova lékaře kolovaly po Praze fámy. Přiživoval je i sám Albík, když si dal zřídit v dnes již zaniklém staroměstském kostele Panny Marie na Louži skvostný náhrobek, pod nímž uložil tělesné ostatky svých rodičů.
Smrt krále Václava IV. ve středu 16. srpna 1419 a souběžný výbuch husitské revoluce Albíkův život pronikavě změnily. Lékařská fakulta fakticky zanikla, z celé univerzity přežila toliko fakulta sedmi svobodných umění, ale i ona přerušila v dubnu 1420 na deset let pedagogickou činnost. Ovdovělý muž, blížící se šedesátce, nehodlal setrvat v revoluční Praze, k jejímž prvním excesům náleželo poničení náhrobku Albíkovy rodiny. Spolu s dcerou Marií se vydal do exilu. Nejprve pobýval v katolických městech Brně a Olomouci, poté zamířil do slezské Vratislavi a v závěru života zakotvil na dvoře římského, uherského a (husity neuznávaného) českého krále Zikmunda Lucemburského. I pro Václavova nevlastního bratra sepsal dílo, obsahující užitečné zdravotní rady. Mistr Albík zemřel v červenci 1426, snad v Budíně.
